Kostel svatého Jiří v Lukové: Instalace sádrových soch zachránila chátrající památku, sází na lidskou psychologii

Třicet dva bílých postav bez tváře sedí v lavicích polorozpadlého kostela. Od roku 2012 přitáhly tisíce turistů a miliony korun na záchranu stavby.

Foto: Juandev - licence CC BY-SA 3.0

Když v roce 2012 student sochařství Jakub Hadrava rozsadil do lavic lukovského kostela své sádrové figury, nikdo nečekal, co se stane. Šlo o bakalářskou práci: textilie namočené v sádře, přetažené přes živé modely, dotvarované podle starých kostelních lavic. Výsledek vypadal jako ztichlé shromáždění věřících, kteří tu dávno přestali existovat. Jenže právě ten obraz, zahalené lidské siluety se skloněnými hlavami v ruině, kde se drolí omítka a šerem prosvítá denní světlo, spustil řetězec událostí, které kostel postupně vytáhly z desítek let chátrání.

Od studentské práce k virálnímu fenoménu

Luková u Manětína bývala převážně německá obec. Po odsunu v roce 1945 se dosídlení nepodařilo a vesnice se vylidnila. Kostel sv. Jiří, postavený v barokním slohu, přežíval bez pravidelné údržby. V roce 1968 se při bohoslužbě zřítila část stropu a objekt byl uzavřen. Následovaly dekády tiché agónie: v roce 1992 oprava střechy věže, v roce 2011 provizorní statické zajištění klenby. Nic víc.

Zlom přišel na jaře 2013, rok po instalaci soch. Na vernisáž dorazil německý fotograf, jeho snímky se rozletěly internetem. Bílé přízraky v rozpadajícím se kostele uprostřed lesů, to je obraz, který nepotřebuje překlad ani kontext. Média po celém světě ho převzala. V roce 2020 už Český rozhlas psal, že kostel figuruje mezi deseti nejstrašidelnějšími místy světa. O tři roky později ho Condé Nast Traveler zařadil mezi „23 nejděsivějších míst na Zemi“.

Čísla, která zachránila střechu

Pozornost se rychle přetavila v peníze. Podle reportáže Českého rozhlasu z roku 2017 navštěvovalo kostel ročně kolem deseti tisíc lidí a dobrovolné dary na opravy činily 380 tisíc korun. To samo o sobě nestačilo na záchranu barokní stavby, ale udělalo něco zásadního: proměnilo opomíjenou ruinu v živý příběh, na který uměl reagovat dotační systém.

Římskokatolická farnost Manětín, pod kterou kostel spadá, na svém webu dokumentuje etapy rekonstrukce mezi lety 2015 a 2021. Přehled mluví jasně:

• 2015–2016 – statické zajištění, odvodnění, opěrné zdi
• 2017 – nová střecha lodi a presbytáře (dotace Ministerstva kultury, téměř dva miliony korun)
• 2018–2019 – oprava věže, západního průčelí
• 2020–2021 – fasády, okna, dveře, zavedení elektřiny

Celkem nejméně 8,3 milionu korun proinvestovaných za šest let. Na rok 2026 se podle databáze Zničené kostely počítá s dalšími 1,1 milionu na interiér a ohradní zeď. Z lokální ruiny, na kterou nikdo neměl peníze, se stal projekt s měřitelným rozpočtem a jasným harmonogramem.

Proč ty sochy fungují tak silně

Přezdívka „kostel duchů“ nevznikla náhodou. Hadravovy figury jsou dost lidské na to, aby je mozek četl jako přítomné osoby: sedí v lavicích, klečí, jedna drží dítě. Zároveň jsou dost nelidské: nemají tváře, nemají barvu, nemají gesta. Právě tahle mezera mezi rozpoznáním a nerozpoznáním spouští efekt, který psychologie popisuje jako znepokojivou lidskost – pocit, že něco vypadá téměř jako člověk, ale něco podstatného chybí.

V kontextu zchátralého kostela, obklopeného hřbitovem zaniklé obce, se k tomu přidává vrstva paměti. Figury nepředstavují konkrétní jména. Představují typ, věřícího, matku, rodinu, a tím odkazují na celou komunitu, která tu žila a zmizela. Bývalý průvodce Petr Koukl pro Český rozhlas popsal, že z 98 procent byly reakce návštěvníků pozitivní. Lidí, kteří se skutečně báli vstoupit, napočítal za celou dobu jen patnáct až dvacet. Většina prý odcházela v tichu. Ne vyděšená, ale zasažená.