Na poslední veřejné popravě v Brně zemřeli dva lidé. Jeden byl odsouzený vrah, druhý zvědavý divák 

Poslední den ledna 1866 přišly pod Kraví horu tisíce Brňanů sledovat smrt. Odnesli si ji dva.

Foto: Nan Palmero - licence CC BY 2.0

Josef Čapek, dvaatřicetiletý řezník z Juliánova, seděl toho rána v cele na Cejlu a dopíjel víno. Venku se mezitím na svazích kolem popraviště tísnily davy, které dobový tisk popsal jako „ohyzdné divadlo“. Než kat stáhl smyčku, jeden z diváků vylezl na návrší, aby lépe viděl. Spadl a zabil se. Poprava tak měla dvě oběti, jednu plánovanou, druhou absurdní. Právě tento kontrast mezi chladným rituálem státní spravedlnosti a nezvládnutou davovou senzací vtiskl brněnské exekuci místo v paměti města na dalších sto šedesát let.

Řezník, který zavraždil kočího

Josef Čapek se narodil 4. října 1833 v Olešnici na Moravě. Vyučil se řezníkem, usadil se v Juliánově u Brna a živil se svým řemeslem, dokud se jeho život nezlomil k násilí. C. k. zemský soud v Brně ho 9. října 1865 uznal vinným ze zločinu úkladné loupežné vraždy na Tomáši Chládkovi, pacholkovi z Brťova. Rozsudek zněl jednoznačně: smrt provazem.

Případ prošel všemi instancemi. Nejvyšší soudní dvůr rozsudek potvrdil a císař František Josef I. nevyužil práva milosti. Proč zrovna u Čapka odmítl, to dochované otevřené prameny nezdůvodňují. Podle Encyklopedie dějin Brna část barvitého životopisného líčení pochází z dobového tisku a ne vše je archivně ověřeno. Jisté je jedno: 29. ledna 1866 v devět hodin ráno přivedli Čapka do zasedací síně soudu na Cejlu, kde mu oznámili, že zemře.

Káva, víno a fajfka na rozloučenou

Po vyslechnutí rozsudku dostal odsouzenec duchovní útěchu od kapucína pátera Proba. Pak přišlo poslední přání. Čapek si řekl o kávu. Později o víno a fajfku s tabákem. Žádné velké gesto, žádná dramatická řeč, spíš tichý rituál člověka, který přijal, co přijde. Svědci popsali jeho chování jako zkroušené, ale zmužilé. Uznával vlastní vinu i spravedlivost trestu.

O dva dny později, 31. ledna 1866, se průvod vydal z Cejlu přes tehdejší Schwabengasse (dnešní Údolní) k popravišti za domkem kata na takzvaném Cimplu pod Kraví horou. Ulice lemovaly zástupy. Moravská orlice, která o popravě referovala hned 1. února, mluvila o „davech lidstva“. Případ sledoval i německojazyčný brněnský list Neuigkeiten.

Smrt, kterou nikdo nečekal

Šibenice stála na otevřeném prostranství a svahy kolem tvořily přirozenou tribunu. Tisíce lidí se tlačily o lepší výhled. Jeden z přihlížejících vylezl na návrší a zřítil se. Odvezli ho rovnou do márnice. Další dva diváci utrpěli při tlačenici zlomeniny a skončili v nemocnici.

Ironie je krutě prostá: muž přišel sledovat cizí smrt a našel vlastní. Zatímco odsouzenec čekal na popravu s klidem člověka smířeného s osudem, zvědavost anonymního diváka se ukázala jako smrtelnější než cokoliv, co ten den naplánoval stát.

Kat Josef Seyfried popravu vykonal. A pak, 17. února 1866, napsal brněnské radnici stížný list. Ne kvůli hrůze exekuce, ale kvůli zničenému poli. Davy mu poškodily pozemek, který měl v pronájmu u svého domku na Cimplu, a Seyfried žádal odškodné. I popravčí měl své starosti.

Konec krvavé kratochvíle

Po Čapkově popravě se rozsudky smrti v Brně přesunuly za zdi trestnice na Cejlu. Město už nikdy nepostavilo šibenici pod širým nebem. Nedůstojnost davové podívané a její reálná nebezpečnost k tomu podle všeho přispěly, poslední lednový den roku 1866 ukázal obojí až příliš názorně.

Brno přitom nebylo poslední. V habsburské monarchii se veřejně popravovalo ještě dalších pět let. Poslední veřejná exekuce proběhla 9. září 1871 v Plzni, kde se podle dobových odhadů sešlo padesát až šedesát tisíc diváků a prodával se česko-německý životopis odsouzence. Teprve nová trestní procesní úprava z roku 1873 přenesla výkon trestu smrti definitivně za zdi věznic. Jak připomíná Rakouský státní archiv, veřejné popravy se v posledních letech monarchie proměnily v „lidové slavnosti“, a právě to byl důvod, proč skončily.