Maria Callas v Římě nedozpívala před prezidentem a její zdravotní kolaps přerostl v mediální kauzu

2. ledna 1958 se v Římské opeře odehrál jen první akt Normy. Zbytek večera pohltilo čekání, ticho a skandál, který se řešil i v parlamentu.

Foto: Teatro alla Scala - CC0 1.0

Ještě 31. prosince 1957 stála Maria Callas na stejném římském jevišti a zpívala Casta Divu v přímém přenosu pro první velkou eurovizní transmisi. Miliony diváků slyšely hlas, který fungoval. O dva dny později, na slavnostní premiéře nové sezony Teatro dell’Opera di Roma, ale tentýž hlas selhal, a z uměleckého problému se přes noc stal politický případ. V hledišti seděl italský prezident Giovanni Gronchi – a v šatně se zavřela zpěvačka, která odmítla pokračovat, načež se před hotelem shromáždil dav s transparenty.

Večer, který skončil po prvním dějství

Řím na Callas čekal dva roky. Norma byla její signaturní role, v římské opeře ji zpívala už v sezonách 1949–50 a 1952–53, pokaždé triumfálně. Comeback s nejnáročnější partií repertoáru na zahájení sezony před prezidentem republiky byl gesto sebevědomí. A obrovské riziko.

Podle dobové reportáže amerického týdeníku TIME z 13. ledna 1958 začala Casta Diva čistě. Pak se hlas ve výškách začal třást a tmavnout. Sál reagoval rozpolceně, směsí brava a nesouhlasného sykotu. První akt doběhl do konce, ale za oponou bylo jasné, že pokračování je v ohrožení. Callas se zavřela v šatně. S ní byla americká společenská kronikářka Elsa Maxwell, jedna z klíčových postav jejího vstupu do světa vysoké společnosti. Publikum čekalo. Prezident čekal. Více než tři čtvrtě hodiny. Pak přišlo oznámení: večer končí. Archiv Římské opery dnes u inscenace lakonicky uvádí „2 (solo primo atto)“.

Chraplavost, nebo rozmar?

Okamžitě se rozběhly dvě soupeřící verze. Jedna říkala: zpěvačka je nemocná a nemůže zpívat. Druhá: diva si prostě usmyslela, že odejde.

Doložitelné zdroje podporují první výklad silněji, než jak jej podávala dobová bulvární legenda. Sama Callas mluvila o „snížení hlasu“. Na tiskové konferenci 7. ledna 1958, zachycené v archivu Publifoto Intesa Sanpaolo, figuruje jako důvod přerušení „brutta raucedine“, tedy těžká chraplavost. A klíčový právní detail: když se spor o honorář dostal až k italskému kasačnímu soudu, rozsudek z roku 1971 konstatoval, že divadlo neprovedlo předepsané lékařské ověření její indispozice. Callas navíc nabízela, že zbývající čtyři představení v sezoně odzpívá. Vedení opery ji odmítlo.

Jenže akutní indispozice neexistovala ve vzduchoprázdnu. Už před návratem do Říma kolovaly fámy o tom, že její hlas odchází. Pozdější analytické texty, včetně eseje v The New Yorker z roku 1995, posouvají začátek hlasových potíží dříve, než kam jej kladla populární legenda o Onassisovi. Římský večer tak nebyl ani čistě rozmar, ani čistě nemoc. Byl to okamžik, kdy se akutní selhání napojilo na už existující pochybnosti, a výsledná směs explodovala.

Skandál přerůstá jeviště

Reakce byla okamžitá a nepřiměřeně prudká. Před hotelem Quirinale, kde Callas bydlela, se shromáždili demonstranti. Policie zasahovala. Na plakátech se objevilo: „Callas v Římě nechceme.“ Zprávy plnily titulní strany světových deníků déle než týden.

Institucionální důsledky přišly rychle:

• Římská opera a prefektura vyřadily Callas ze zbytku sezony.
• V italském parlamentu padlo pět interpelací, poslanci žádali, aby takoví umělci byli „okamžitě vyloučeni“ ze všech státem subvencovaných scén.
• Divadlo zadrželo honorář za inkriminovaný večer.

Celostátní trvalý zákaz z toho ale nevzešel. Reálný postih zůstal omezený na Řím a na sezonu 1958. Spor o peníze se táhl třináct let, než Meneghini, tehdejší manžel Callas, u soudu uspěl.

Náhradnice, která pendlovala mezi městy

Roli Normy od 4. ledna převzala sopranistka Anita Cerquetti. Situace byla logisticky absurdní: Cerquetti zároveň zpívala tutéž roli v Neapoli a mezi městy doslova pendlovala. Přesto si v Římě vysloužila bouřlivé ovace. Archiv opery potvrzuje její vystoupení 4., 8. a 11. ledna. Ironie osudu chtěla, že Cerquetti sama brzy poté ukončila kariéru ze zdravotních důvodů.

Konec legendy o konci

Nejtrvalejší mýtus kolem římské Normy říká, že šlo o začátek konce Callas. Realita je ale složitější. Už v únoru 1958 znovu stála na jevišti Metropolitní opery v New Yorku. A 31. května téhož roku ji fotografie z milánské La Scaly zachycují po představení Belliniho Piráta obklopenou obdivovateli a květinami, v jednom z velkých večerů sezony.

Římský skandál ji neodstavil z jeviště. Odstavil ji z Říma. A hlavně dodal munici všem, kdo už předtím chtěli věřit, že největší operní hlas své generace je ve skutečnosti nespolehlivý rozmar. Právní spisy říkají něco jiného než tehdejší titulky, ale titulky, jak to bývá, zvítězily rychleji.