Poušť Omaheke fungovala jako plynová komora bez zdí. Němci spočítali, kolik dní Hererové vydrží bez vody

Německé velení v roce 1904 proměnilo přístup k vodě v nástroj masového zabíjení. Poušť udělala zbytek.

Foto: Unknown author - licence Public Domain

4. října 1904 napsal generál Lothar von Trotha svému nadřízenému Alfredu von Schlieffenovi zprávu, v níž shrnul svůj plán: obsadit všechna vodní místa od Grootfonteinu po Gobabis a nechat národ Hererů „v sandfeldu zahynout“. Nemluvil o bitvě. Mluvil o krajině, která zabíjí za něj. Dva dny předtím podepsal rozkaz, podle nějž měl být každý Herero uvnitř německých hranic zastřelen. Poušť Omaheke se tak stala uzavřeným smrtícím prostorem, bez zdí, bez plotu, ale s jedinou podmínkou přežití, kterou kontrolovala Schutztruppe: vodou.

Bitva, která neskončila střelbou

V srpnu 1904 proběhla bitva u Waterbergu. Německé jednotky nedokázaly Herery úplně obklíčit, část národa i se stády ustoupila východně do pouště Omaheke. Co vypadalo jako vojenský neúspěch, se v rukou von Trothy proměnilo v něco horšího než přímý masakr. Místo pronásledování a střetů zvolil metodu, která nevyžadovala kulky pro každého uprchlíka. Stačilo ovládnout studny.

Důstojník Ludwig von Estorff, který Herery pronásledoval, později popsal, co viděl: hromady žízní uhynulého dobytka kolem stále řidších vodních míst, horečné pokusy otevřít studny a zmenšující se skupiny lidí, z nichž zbývaly „nepatrné zbytky“. Smrt nepřicházela naráz. Přicházela po dnech pochodu bez kapky vody, v teplotách přesahujících čtyřicet stupňů.

Kalkulace se žízní místo kulky

Trotha nemusel počítat přesný počet hodin, po kterých lidské tělo v poušti kolabuje. Stačilo mu vědět, že kontroluje jedinou proměnnou, na které závisí přežití. Ve zprávě Schlieffenovi výslovně popisuje, jak díky obsazení vodních zdrojů může „západně se vracející části národa vyhledávat a postupně zničit“. Ženy a děti, které se dostaly k německým pozicím, nechal zahnat zpět do bezvodé zóny. Napsal, že je „správnější, aby národ v sobě zahynul“, než aby zatěžoval německé vojáky vodou a potravinami.

Šlo o vojenskou kalkulaci se žízní jako nástrojem ničení. Veřejně dostupné prameny neobsahují doslovný aritmetický výpočet typu „přežijí X dní“, ale operační logika je průzračná: kdo kontroluje vodu v poušti, kontroluje život a smrt. A Trotha to věděl.

Vernichtungsbefehl z 2. října 1904 pak tuto logiku pojmenoval explicitně: žádný Herero, muž ani žena, ozbrojený ani neozbrojený, nemá být uvnitř hranic ušetřen.

Od pouště ke koncentračním táborům

Rozkaz nakonec stáhl císař Vilém II., nikoli z morálních důvodů. Jak uvádí Bundeszentrale für politische Bildung, koloniální elity potřebovaly pracovní sílu a zároveň se rozbíhal odpor Namů, který nechtěly dál radikalizovat. Zabíjení v poušti vystřídal táborový režim. Přeživší Hererové a později i Namové skončili v koncentračních táborech, nejznámější z nich na ostrově Shark Island u Lüderitze, kde umírali nucenou prací, hladem a nemocemi.

Výsledek: podle odhadů zahynulo asi 65 000 Hererů, tedy zhruba 80 procent jejich populace, a kolem 10 000 Namů, přibližně polovina národa. Rozkaz k úplnému zničení Namů přišel v dubnu 1905.

Sto dvacet let k uznání

Německo genocidu oficiálně uznalo až 28. května 2021. Nabídlo 1,1 miliardy eur rozložených do třiceti let na pozemkovou reformu, zemědělství, infrastrukturu a zásobování vodou. Výslovně ale uvedlo, že z balíku nelze odvozovat právní nároky na odškodnění. Zástupci Ovaherero a Nama dohodu odmítli. Podle komunikace zvláštních zpravodajů OSN z roku 2023 chyběla při vyjednávání skutečná účast postižených komunit a nabízené peníze mají charakter rozvojové pomoci, nikoli reparací.

Namibie zavedla první oficiální Den připomínky genocidy až na 28. května 2025. V českém vzdělávacím systému zůstává téma prakticky neviditelné, v hlavních kurikulárních dokumentech se explicitní zmínka o Hererech neobjevuje; případ zařazuje pouze doplňkový materiál organizace NaZemi.

Historiografie se dodnes přetahuje o to, zda mezi Omaheke a Osvětimí vede přímá linie. Shoda panuje v jednom: německý stát v roce 1904 proměnil krajinu a kontrolu nad vodou v technologii státního zabíjení. Zdí nebylo třeba. Žízeň stačila.