Radium Girls zaplatily zdravím za svítící ciferníky. Jejich případ změnil pracovní právo

Mladé Američanky si při malování ciferníků olizovaly štětce namočené v radiové barvě. Firma o riziku věděla, ale mlčela.

Unknown author, Public domain, Wikimedia Commons

V továrně U.S. Radium Corporation v Orange, New Jersey, seděly od roku 1917 desítky žen u stolů a jemnými tahy nanášely na ciferníky hodinek a vojenských přístrojů svítivou barvu ze sulfidu zinečnatého smíchaného s radiem. Práce vyžadovala precizní špičku štětce, a tak jim nadřízení radili jednoduchou techniku: po každém namočení si štětec olízněte a rty vytvarujte hrot. Říkalo se tomu „lip-pointing“. Ženy ho opakovaly stokrát za směnu. S každým olíznutím ale spolkly trochu radioaktivní barvy. Netušily, že si tak ukládají radium přímo do kostí.

Dvojí metr: laboratoř versus dílna

Nejpříkřejší detail celého příběhu není samotná otrava, je to kontrast uvnitř jedné firmy. Vědci a laboratorní personál, kteří s radiem pracovali ve výzkumných institucích včetně National Bureau of Standards, dodržovali přísné bezpečnostní postupy. Měli ochranné pomůcky, pravidelné krevní kontroly a lékařský dohled. Věděli, že radium je nebezpečné.

Na dílně však platila jiná pravidla. Malířky ciferníků neměly žádnou ochranu, žádné školení, žádné varování. Historická dokumentace Library of Congress výslovně uvádí, že vedení USRC o zdravotních dopadech vědělo včas a vědomě udržovalo odlišná pravidla ochrany pro různé skupiny zaměstnanců. Vědci si chránili ruce; dělnice si radium dávaly do úst.

Tělo jako důkaz

Příznaky se začaly objevovat už během zaměstnání. Nejdříve se jim začaly uvolňovat zuby, čelisti se rozpadaly v nekrotické mase, které lékaři začali označovat jako „radium jaw“. Pak přišla anémie, spontánní zlomeniny a nádory kostí. U některých žen se maligní onemocnění projevila až desítky let po poslední směně; odborná literatura dokumentuje latenci od pěti do více než padesáti let.

Klíčovou postavou v dokazování se stala Elizabeth Hughesová, fyzička vyškolená právě na National Bureau of Standards. Její metoda byla elegantně prostá: pět žalujících žen nechala pět minut dýchat přes soustavu lahví a filtrů, které zachytily vlhkost a nečistoty. V čistém vydechovaném vzduchu pak měřila přítomnost radonu, plynného dceřiného produktu radia. U všech pěti se list elektroskopu vybíjel nejméně dvojnásobnou rychlostí oproti kontrolním vzorkům. Na zinkosulfidových stínítkách byly vidět scintilace alfa částic. Důkaz byl fyzikální, opakovatelný a nešlo o něm diskutovat: ženy měly radioaktivní látky uložené v těle. Tím se případ posunul z roviny „hysterie“ a „náhody“ do roviny měřitelného faktu.

Soud, který nebyl soudem

Pětice žen z New Jersey, později známých jako „živé mrtvé ženy“, jak je označoval dobový tisk, podala žalobu s pomocí právníka Raymonda Berryho. Podporu jim vyjádřili Marie Curieová, novinář Walter Lippmann i politik Norman Thomas. Firma žádala odklady. Strategie byla nicméně průhledná: protáhnout spor tak dlouho, až žalobkyně zemřou.

A veřejný tlak zafungoval. 4. června 1928 došlo k mimosoudnímu vyrovnání, které žalujícím zajistilo odškodnění a úhradu léčebných nákladů. USRC nepřiznala odpovědnost. Z více než osmi set žen, které v Orange mezi lety 1917 a 1923 pracovaly, tak získalo nějakou kompenzaci méně než tucet.

Přesto měl tento okamžik dalekosáhlé důsledky. Ještě v témže roce 1928 americké ministerstvo práce zavedlo první zdravotně-bezpečnostní standardy pro radiační pracovníky. Data shromážděná z případů malířek ciferníků se později stala podkladem pro bezpečnostní kódy projektu Manhattan. A v roce 1934 Mezinárodní organizace práce zařadila patologické projevy způsobené radiem a radioaktivními látkami do svých seznamů nemocí z povolání.

Od radiové barvy k dnešním předpisům

Změna, kterou Radium Girls přinesly, nespočívala v jednom přelomovém verdiktu vyšší instance. Spočívala v tom, že poprvé v americké průmyslové historii nešlo dál tvrdit, že latentní nemoc dělnic je jejich soukromý problém. Měřitelný důkaz, veřejný tlak a právní spor společně vytvořily precedent, z něhož vyrůstá dnešní zásada: zaměstnavatel musí o riziku vědět, sdělit ho a aktivně chránit.

Současné předpisy americké agentury OSHA, tedy povinnost informovat zaměstnance o chemických rizicích, bezpečnostní listy, školení, limity radiační expozice a monitoring dávek, stojí na téže logice. Československo mělo vlastní paralelní trajektorii: v Jáchymově se řešila „nemoc horníků“ způsobená uranem a radiem, téma se dostalo do parlamentu mezi lety 1928 a 1938 a v roce 1932 přišel zákon o odškodnění nemocí z povolání.

Radium Girls nebyly první, kdo v průmyslové éře onemocněl kvůli práci. Byly ale první, u koho se podařilo neviditelné riziko změřit, pojmenovat a přetavit v pravidlo. Svítivé ciferníky dávno zhasly. Zásada, že firma nesmí vědět víc než její zaměstnanci a mlčet, svítí dál.