Rudické propadání patří k nejdelším jeskynním systémům v Česku, lidé ale znají jen blízkou Macochu

Třináct kilometrů chodeb, druhý nejdelší jeskynní systém v zemi, a přesto o něm většina turistů v Moravském krasu netuší.

Foto: Віщун - licence CC BY-SA 4.0

Kdo řekne „Moravský kras“, vybaví se propast Macocha, plavba na lodičkách v Punkevních jeskyních a fronty u lanovky. Pár kilometrů odtud přitom leží místo, které je z geologického i archeologického hlediska přinejmenším stejně pozoruhodné. Rudické propadání – Býčí skála je systém, v němž Jedovnický potok mizí pod zemí otevřeným otvorem, protéká skalním labyrintem a po zhruba deseti až dvanácti kilometrech podzemní cesty se vynořuje v Křtinském údolí. Česká speleologická společnost jej řadí na druhé místo v Česku, delší je jen Amatérská jeskyně. Přesto tu nenajdete pokladnu, online vstupenky ani vláček. A právě v tom je paradox.

Potok, který zmizí před očima

Jedovnické údolí končí slepě. Potok, který jím protéká, narazí na vápencovou stěnu a vtéká rovnou do jeskyně. Podle Agentury ochrany přírody a krajiny jde o jediný otevřený ponor povrchového toku do jeskyně v celém Česku, tedy místo, kde se řeka či potok neztrácí pomalým vsakem do sedimentů, ale vstupuje do podzemí viditelným otvorem prostupným i pro člověka.

Co se děje dál, odhalil stopovací pokus z roku 1951. Vědci vpustili do ponoru fluorescein a sledovali, kudy se barva objeví. Výsledek: za 22 hodin dorazila ke Přítokovému sifonu v Býčí skále, za 32 hodin až k vývěrům v Křtinském údolí. Cestou voda padá několika vodopády do Hugonova dómu v hloubce 84 metrů, prochází Srbským sifonem a pokračuje přes prostory s názvy Proplavaná a Prolomená. Celý systém měří podle AOPK okolo 13 kilometrů chodeb, obec Rudice pracuje s formulací „více než 12 km“. Ať už vezmeme kterékoli číslo, jde o rozsáhlý podzemní organismus, který ukazuje kras v jeho nejsurovější podobě.

Proč Macocha vyhrává v návštěvnosti

Odpověď není geologická, ale provozní. Macocha má dva volně přístupné vyhlídkové můstky, přímou návaznost na Punkevní jeskyně, parkoviště u Skalního mlýna, silniční vláček, lanovku, infocentrum a online rezervační systém. Turistický uzel funguje jako dobře namazaný stroj: přijedete, koupíte vstupenku, sednete na lodičku, vyfotíte propast, odjedete.

Rudické propadání nic takového nenabízí. Podzemí je veřejnosti nepřístupné. Do jeskyní se lze dostat jen výjimečně, v rámci speleologických kurzů s instruktory. V sousední Býčí skále pořádá místní speleologická organizace občasné dny otevřených dveří s průvodcem, ale nejde o standardní prohlídkovou trasu. Na povrchu je lokalita krásným terénním cílem (slepé údolí, ponor, skalní stěny), jenže bez cedule „vstupné 200 Kč“ ji většina návštěvníků prostě mine.

Méně známé tu ale rozhodně neznamená méně hodnotné. Rudické propadání prohrává v turistickém servisu, ne v přírodní ceně.

Pravěcí lovci u vchodu do podzemí

Krasový systém přitahoval lidi dávno před prvními speleology. U převisů zvaných Kolíbky, v bezprostřední blízkosti propadání, odkryli archeologové magdalénienské naleziště staré zhruba 15 tisíc let. Podle odborné studie z Heidelberské univerzity tu pravěcí lovci zanechali štípané kosti koní a sobů, pazourkové nože, opracované sobí parohy, slonovinový hrot, provrtanou třetihorní lasturu a kusy okru. Zvláštní pozornost vzbuzují těžké kamenné desky s prohlubněmi; jejich funkce zůstává nejasná, ale stopy tepelného působení naznačují, že mohly sloužit k osvětlení nebo ohřevu.

Autoři studie interpretují Kolíbky jako malý sezónní tábor obsazovaný hlavně na jaře a v létě. Nebyla to trvalá osada, spíš zastávka loveckých skupin, které využívaly strategickou polohu u vchodu do podzemí a přístup k vodě.

Strusky jako důkaz živého krasu

Jeden z nejnázornějších příběhů, které Rudické propadání vypráví, je překvapivě mladý. V 19. století stála nedaleko vysoká pec a šedé kusy železnorudných strusek se vyvážely na svah nad ponorem. Při velkých vodách je Jedovnický potok spláchl do podzemí, a po asi deseti kilometrech podzemní cesty je voda vynesla až k vývěrům v Křtinském údolí. Strusky tak fungují jako nechtěný stopovací experiment: hmatatelný důkaz, že povrchový materiál se při povodňových stavech dostává do podzemního oběhu a putuje celým systémem.

Pro ochranu přírody z toho plyne jasný závěr. Cokoliv se dostane do ponoru, může skončit kilometry daleko. Proto je celé území chráněno jako národní přírodní památka a platí tu přísný zákaz poškozování jeskyní, ponorů i vývěrů. Vstup do podzemí bez povolení orgánu ochrany přírody je zakázán.

Jak Rudické propadání navštívit

I bez přístupu do jeskyní stojí lokalita za výlet. Nejsnáze se sem dostanete přes obec Rudice nebo Jedovnice; regionem jezdí běžné linkové autobusy IDS JMK, v hlavní sezoně i cyklobusy. Ze zastávky pokračujete pěšky nebo na kole do slepého Jedovnického údolí.

V Rudici funguje od června do září turistické informační centrum a muzeum ve Větrném mlýně, které nabízí mimo jiné 3D videoprojekci rudického podzemí. Pro ty, kdo se do jeskyní nedostanou, je to nejbližší způsob, jak si systém představit. Vizuálně nejsilnější je návštěva na jaře nebo po vydatnějších deštích, kdy Jedovnický potok nese víc vody a samotný ponor působí nejdramatičtěji. V suchých obdobích může být efekt slabší.

Macocha zůstane výkladní skříní Moravského krasu, a právem. Rudické propadání je ale jeho syrový mechanismus, místo, kde kras přestává být atrakcí a začíná být procesem. Třináct kilometrů chodeb pod zemí, kterými protéká skutečná řeka, si pozornost zaslouží minimálně stejně.