Pověst o zazděné Markétě patří k nejtemnějším příběhům hradu Rychmburk. Zazdili ji totiž hned dvakrát

Hrad nad říčkou Krounkou ukrývá příběh, v němž vlastní otec odsoudil dceru ke smrti zazděním. A při pozdější rekonstrukci se v hradní zdi skutečně našly lidské kosti.

Foto: Prazak - licence CC BY-SA 3.0

Rychmburk stojí na ostrožně nad obcí Předhradí na Chrudimsku už od 13. století. Dnes ho spravuje Regionální muzeum v Chrudimi a od roku 2021 je otevřený veřejnosti. V první „zkušební“ sezoně přišlo téměř devět tisíc návštěvníků. Většina z nich zamířila dovnitř kvůli jednomu jménu: Markéta. Její příběh se po staletí traduje v okolních vesnicích, zpívá se v písních a dodnes tvoří páteř hradní expozice. Jenže hranice mezi tím, co se opravdu stalo, a tím, co vytvořila lidová paměť, je na Rychmburku tenčí než omítka.

Příběh, který se vypráví po staletí

Nejrozšířenější verze pověsti zní takto: Markéta, dcera rychmburského pána Jaroslava Berky, odmítla otcem vybraného ženicha Ctibora z Lipnice. Milovala panoše Hynka. Otec je odloučil, Markétu poslal do kláštera, Hynka pryč z panství. Jenže láska přetrvala. Když se jejich vztah obnovil, Jaroslav nechal dceru zazdít v kostele v nedalekých Janovičkách. Místní pastýř ji tajně zásoboval jídlem, a tak přežila. Otec se o tom dozvěděl a nařídil druhé, tentokrát definitivní zazdění, přímo na Rychmburku. Hynek se po zprávě o Markétině smrti zbláznil a zahynul.

Dvojí zazdění, zrada vlastní krve, marná záchrana a smrt milence. Pověst v sobě kumuluje tolik temných motivů najednou, že v českém kontextu nemá mnoho konkurentů. Podobný motiv zazděné ženy se sice objevuje i na Svojanově, kde se při proražení brány roku 1805 údajně našla kostra paní Kateřiny, nebo na Herštejně v západních Čechách, kde měly být zazděny tři dcery při obléhání. Rychmburská verze ale stojí na něčem navíc: na vazbě k zakázané lásce, na dvojím trestu a na stopě, kterou zanechala ve zdivu.

Kosti ve zdi a slavnost, která přežila staletí

Právě fyzický nález dodal pověsti sílu, která ji odlišuje od běžného strašidelného vyprávění. Podle regionálních zdrojů byly při rekonstrukci hradního portálu nalezeny lidské kosti ve výklenku zdiva. Starší regionálně-historický sborník výslovně uvádí, že pověst dostala „novou potravu“, když se při stavebních pracích objevil výklenek s pozůstatky kdysi zazděného člověka. Jednoznačná identifikace kostí s Markétou doložená není, ale pro místní tradici to stačilo.

A legenda nežila jen ve vyprávění. S Markétinou památkou bylo spojeno procesí do Janoviček, píseň a charitativní oběd pro chudé. Starší pamětníci si slavnost pamatovali ještě v roce 1774, ve farním archivu se dochovala listina z roku 1758 o procesí. Teprve vládní rozkaz z roku 1784, který nařídil uložit nadační jistiny do veřejných pokladen, tradici ukončil. Peníze přešly k Milosrdným bratřím v Praze, kteří za ně měli léčit chudé z Rychmburska. Markéta tak paradoxně pomáhala lidem ještě dvě století po své údajné smrti.

Co na to říkají historici

Tady je třeba být přesný. Berkové z Dubé a Lipé drželi Rychmburk až od poloviny 16. století. Konkrétního „Jaroslava Berku“ ani „Markétu“ v podobě, jak je líčí pověst, historické prameny neznají. Už starší historiografie upozorňovala na časové nesrovnalosti: kláštery zmíněné v příběhu v daném období buď neexistovaly, nebo nesedly do chronologie berkovského rodu. Český rozhlas Pardubice v popularizační rešerši přímo konstatoval, že v berkovských památkách chybí jakýkoli doklad pro přísného otce i neposlušnou dceru. Jako reálnou historickou Markétu u Rychmburka zmiňuje starší literatura až Markétu Trčkovnu, manželku Václava Berky z Dubé a Lipého, ovšem bez jakékoli vazby na zazdění.

Pověst tedy stojí na třech nohách: tradovaném vyprávění, nálezu kostí a charitativní fundaci. Žádná z nich sama o sobě neprokazuje, že se příběh odehrál tak, jak ho známe. Dohromady ale vytvořily narativ tak silný, že přežil staletí.

Temný hrad pro dnešní návštěvníky

Rychmburk s temnou linkou pracuje vědomě. Ve sklepení najdete expozici útrpného práva: natahovací žebřík, španělskou židli, palečnice, okovy. Na rozdíl od známějšího Loktu, který podobnou expozici provozuje ve velkém měřítku, jde na Rychmburku o komornější, ale o to autentičtější zážitek. Motiv Markéty je součástí stálé návštěvnické trasy, která vede přes druhé a třetí patro, kapli, koncertní sál a věž, vše bez průvodce, vlastním tempem.

Pod hradem podél Krounky vede červená turistická značka a v Šilinkově dole čeká zajištěný úsek připomínající malou ferratu. Kdo si chce po temném příběhu pročistit hlavu, lepší místo v okolí nenajde.

Markéta Berková možná nikdy nežila tak, jak ji pověst líčí. Ale kosti ve zdi jsou skutečné, charitativní obědy pro chudé trvaly přes dvě stě let a bílá paní údajně stále bloudí chodbami. Na Rychmburku se legenda a historie proplétají tak těsně, že je od sebe už nejde oddělit, a právě to z něj dělá jedno z nejpůsobivějších míst na české hradní mapě.