Hiroo Onoda bojoval v džungli téměř třicet let po válce. Kapituloval až na rozkaz velitele

Japonský důstojník strávil na filipínském ostrově Lubang téměř tři desetiletí. Vzdal se teprve tehdy, když mu jeho bývalý velitel osobně přečetl rozkaz k ukončení boje.

Unknown author - licence CC0 1.0

9. března 1974 stál na úbočí hory na ostrově Lubang muž v rozpadající se uniformě a díval se na člověka, kterého neviděl třicet let. Major Jošimi Taniguči, kdysi jeho přímý nadřízený, mu přečetl rozkaz: všechny bojové operace jsou ukončeny. Hiroo Onoda stál v pozoru, odjistil pušku, položil ji na zem a zaplakal. Bylo mu dvaapadesát. Válka, kterou vedl sám proti celému ostrovu, skončila dvacet devět let poté, co skončila pro všechny ostatní.

Rozkaz, který neměl expiraci

17. prosince 1944 dostal třiadvacetiletý poručík Onoda na Lubangu jasný úkol: vést guerillovou a zpravodajskou činnost, nevzdávat se a nezemřít vlastní rukou. Rozkaz mu dal právě Taniguči. Americké jednotky ostrov brzy obsadily, většina japonské posádky padla nebo se vzdala. Onoda ne. Se třemi dalšími vojáky ustoupil do hor a začal dělat přesně to, co mu bylo nařízeno: sabotáže, průzkum, přežívání.

Když 15. srpna 1945 Japonsko kapitulovalo, Onodova skupina o tom nevěděla. A když se o tom dozvěděla (z letáků shazovaných z letadel, z novin ponechaných v džungli, z megafonů pátracích výprav), odmítla tomu uvěřit. Výcvik na zpravodajské škole Futamata je naučil jednu věc důkladně: nepřítel používá dezinformace. Každý leták vypadal podezřele. Každá pátrací skupina, která po nich střílela, potvrzovala jejich přesvědčení, že válka pokračuje.

Tři dekády v horách, a jejich cena

Onoda nebyl po celou dobu sám. Původní čtveřice se postupně zmenšovala. Jeden z mužů, Juiči Akacu, se v roce 1950 vzdal filipínským úřadům. Další dva, Šóiči Šimada a Kinšiči Kozuka, zahynuli při střetech s filipínskými bezpečnostními složkami, Šimada v roce 1954, Kozuka v říjnu 1972. Teprve po Kozukově smrti zůstal Onoda skutečně sám.

Za legendou o vytrvalosti se ale skrývá i temná stránka. Onodova skupina byla podle filipínských záznamů spojována s útoky na místní obyvatele: farmáře, rybáře, lidi, kteří měli tu smůlu, že žili na stejném ostrově. Odhady hovoří až o třiceti mrtvých civilistech. Pro obyvatele Lubangu nebyl Onoda hrdina ani kuriozita. Byl hrozbou, která nezmizela ani čtvrt století po válce.

Japonská vláda přitom Onodu v prosinci 1959 oficiálně prohlásila za mrtvého. Až Kozukova smrt v roce 1972 znovu otevřela pátrání. Na ostrov přijeli Onodovi příbuzní, otec i bratr mluvili do megafonů. Onoda je slyšel. A nepřišel. Byl přesvědčen, že jde o další lest.

Foto: Pixabay

Mladík s batohem a bývalý major

Zlom přišel z nečekané strany. V únoru 1974 dorazil na Lubang japonský dobrodruh Norio Suzuki, mladý muž, který se vydal hledat „poručíka Onodu, pandy a yetiho“, jak sám říkal. Suzukimu se podařilo to, co se nepovedlo žádné oficiální výpravě: navázat s Onodou kontakt a mluvit s ním. Onoda mu řekl jedinou věc, kterou opakoval celé roky. Odejde, až mu to nařídí jeho velitel.

Suzuki se vrátil do Japonska a vypátral Tanigučiho. Bývalý major už dávno žil civilním životem; podle dobových zdrojů pracoval jako knihkupec. Přesto souhlasil, že poletí na Lubang. 9. března 1974 stanul před Onodou a přečetl mu formální rozkaz k ukončení všech bojových operací. Pro Onodu to byl jediný hlas, který měl autoritu. Řetězec velení, na který se upínal třicet let, konečně promluvil.

Milost, sláva a útěk do Brazílie

O dva dny později, 11. března 1974, proběhl ceremoniál v prezidentském paláci Malacañang. Filipínský prezident Ferdinand Marcos přijal Onodův meč a udělil mu podle dobových záznamů a pozdějších historických studií plnou a úplnou milost za vše, čeho se na Lubangu dopustil. Bylo to politické rozhodnutí; na ostrově přetrvával hněv rodin obětí, ale Manila dala přednost diplomatickému řešení. 12. března Onoda přistál v Tokiu.

Japonsko ho přivítalo jako hrdinu. Jenže Onoda se do poválečného Japonska nedokázal vrátit. Země, za kterou bojoval, už neexistovala. Místo úlevy cítil rozčarování, stud za mrtvé spolubojovníky a odpor k tomu, jak média jeho příběh proměnila v podívanou. 6. dubna 1975, ani ne rok a půl po návratu, odletěl do Brazílie. Na farmě v São Paulu choval dobytek, v klimatu, které mu připomínalo Lubang, ale bez války.

Nebyl poslední, a nebyl jediný

Onoda bývá označován za posledního vojáka druhé světové války. Není to přesné. Už v lednu 1972, dva roky před Onodovou kapitulací, byl na Guamu objeven Šóiči Jokoi, muž, který se dvacet sedm let ukrýval v podzemním bunkru. A v prosinci 1974, devět měsíců po Onodovi, složil zbraně na indonéském ostrově Morotai Teruo Nakamura. Média tehdy řešila, kdo je vlastně „ten úplně poslední“.

V evropském kontextu přímá paralela neexistuje. Nejblíže má německá arktická stanice Haudegen na Špicberkách, jejíž posádka kapitulovala 4. září 1945, tedy měsíce po konci války v Evropě. Měsíce, ne desetiletí. Fenomén japonských „holdoutů“ nemá v Evropě ekvivalent, protože nevznikl jen z izolace, ale ze specifické vojenské kultury, v níž byla poslušnost rozkazům absolutní hodnotou.

Hiroo Onoda zemřel 16. ledna 2014 v Tokiu ve věku jedenadevadesáti let. Jeho příběh dodnes funguje jako extrémní ukázka toho, co dokáže kombinace výcviku, informační izolace a nekompromisní poslušnosti. Na Lubangu po něm zůstaly tři desetiletí strachu. V Japonsku legenda, se kterou si nikdo nebyl úplně jistý, co si počít.