James Barry patřil k nejvýraznějším lékařům britské armády. Po jeho smrti vyšlo najevo, že šlo o ženu

Více než padesát let sloužil James Barry jako vojenský chirurg britské Koruny. Reformoval nemocnice od Kapska po Kanadu, a nikdo z kolegů netušil, co odhalí jeho smrt.

Foto: Unknown author - licence CC BY-SA 4.0

Když 25. července 1865 v londýnském bytě zemřel sedmdesátiletý důstojník s hodností Inspector General of Hospitals, měl za sebou kariéru, jakou by mu záviděla většina britských vojenských lékařů. Desítky let prosazoval čistou vodu, lepší stravu a hygienické standardy v armádních nemocnicích po celém impériu. V Kapsku provedl jednu z prvních úspěšných císařských sekcí, při níž přežila matka i dítě. Jenže ani ne měsíc po pohřbu začala kolovat zpráva, která Barryho medicínský odkaz na dlouhá desetiletí zastínila.

Od Edinburghu po Kapsko

Margaret Ann Bulkleyová se narodila v Irsku; přesný rok je dodnes sporný, prameny kolísají mezi lety 1789 a 1795. Plán, který jí umožnil studovat medicínu na univerzitě v Edinburghu, vznikl v úzkém kruhu příbuzných a spojenců: matka Mary Ann Bulkleyová, rodinný lékař Edward Fryer, venezuelský generál Francisco Miranda a solicitor Daniel Reardon. Původní představa byla podle historika Herculese du Preeze dočasná: vystudovat pod mužským jménem, odjet do Venezuely a tam znovu žít jako lékařka. Jenže Miranda byl roku 1812 uvězněn Španěly a venezuelská cesta se uzavřela.

Barry promoval v Edinburghu roku 1812 a o rok později vstoupil do britské armády. Jak přesně obešel povinnou fyzickou prohlídku při nástupu, dochované prameny nevysvětlují. Jisté je, že od té chvíle žil veřejně i soukromě jako muž, v dokumentech, v uniformě, v každodenním jednání s nadřízenými i podřízenými.

Reformátor, který měnil nemocnice zevnitř

Barryho kariéra nebyla jen dlouhá. Byla mimořádně produktivní. Na Kapsku strávil přes deset let a kromě chirurgické praxe prosazoval systémové změny: lepší zásobování vodou, úpravu stravy pacientů, přísnější hygienické protokoly. Staral se nejen o vojáky, ale i o vězně, pacienty v leprosáriích a duševně nemocné, tedy skupiny, které tehdejší armádní medicína běžně přehlížela.

V Kapsku také roku 1826 provedl císařský řez, při němž přežila matka i novorozenec. V době, kdy tento zákrok končíval smrtí jednoho nebo obou, šlo o výjimečný výsledek.

Později sloužil na Mauriciu, Jamajce, Svaté Heleně, Maltě, Korfu i v Kanadě. Během krymské války řídil péči o nemocné a raněné převezené na Korfu. Ve vlastním memorandu, dochovaném v archivu, Barry uvádí, že z pěti set nemocných a raněných se jich přes čtyři sta vrátilo do aktivní služby v neobvykle krátké době. Pro srovnání: ve stejném období vykazovala nemocnice ve Scutari pod správou Florence Nightingalové celkovou úmrtnost téměř dvanáct procent z přijatých, v Koulali dokonce přes pětadvacet procent. Metriky nejsou přímo srovnatelné (Barry počítal návrat ke službě, Nightingalová mortalitu), ale kontrast je výmluvný.

Přesto se veřejná sláva a trvalý kredit za reformu vojenského zdravotnictví soustředily kolem Nightingalové. Měla ikonický veřejný obraz, pracovala s oficiální statistikou a především založila ošetřovatelskou školu, z níž vyrostla celá institucionální tradice. Barry reformoval zevnitř, lokálně, bez mediální strategie. Jeho výsledky zůstaly v armádních spisech.

Dopisy z konce srpna 1865

Barry zemřel na průjem, nikoli na úplavici, jak se často opakuje. Jeho lékař D. R. McKinnon později upřesnil, že příčinou byly zřejmě dietní chyby. Barry zanechal výslovný pokyn, aby jeho tělo po smrti nebylo zkoumáno. Pokyn nebyl dodržen.

Žena, která tělo připravovala k pohřbu, tvrdila, že Barry měl ženské tělesné znaky a na břiše stopy po dřívějším porodu. Registrátor George Graham si informaci ověřoval u McKinnona v korespondenci z 23. a 24. srpna 1865. McKinnon odpověděl pozoruhodně: napsal, že za mnoho let známosti nic nepojal v podezření a že neví, zda Barry byl muž, žena, nebo „ani jedno“. Už v tomto dopise se tak objevuje myšlenka, kterou bychom dnes nazvali teorií o intersexualitě. Není to novodobý vynález; je to dobová reakce lékaře, který se snažil sladit to, co viděl za Barryho života, s tím, co tvrdila žena u mrtvého těla.

Edward Bradford pak v září 1865 poslal text do Medical Times & Gazette a spekulace se rozjely naplno. Pevný důkaz (pitevní protokol, lékařské vyšetření) neexistuje. Vše stojí na svědectví jedné osoby a na následné korespondenci.

Proč nikdo nic nepoznal

Barryho kolegové ho popisovali jako drobného, s vysokým hlasem a výstřední povahou. Ale v armádním prostředí devatenáctého století se tyto rysy četly jako excentricita, ne jako vodítko k odhalení. Barry měl profesní autoritu, hodnost a respekt. McKinnon to shrnul jednou větou: za celá léta ho nic nepřivedlo k podezření.

Zásadní roli hrál i kontext doby. Ženy neměly přístup k britským lékařským školám ani k vojenské kariéře. Odhalení by znamenalo konec všeho: kariéry, reputace, svobody. Barry se k původnímu jménu nikdy nevrátil. Ani na smrtelné posteli.

Odkaz překrytý senzací

Dnes Edinburská univerzita uvádí Barryho mezi svými významnými historickými absolventy a zároveň mezi průkopnickými postavami LGBTQ+ dějin. Britský Národní archiv ho používá jako výukový případ pro práci s archivními prameny i pro diskusi o genderové identitě v historii.

Ironií Barryho příběhu zůstává, že posmrtná senzace udělala přesně to, čemu se celý život bránil. Zastínila jeho práci. Přitom čtyři sta vojáků, kteří se z Korfu vrátili do služby, nepotřebovali znát pohlaví svého lékaře. Potřebovali čistou vodu, správnou stravu a někoho, kdo trval na tom, že na hygieně záleží.