První setkání s manželem byl šok a slzy. Savojská princezna Marie Anna se obětovala pro nemocného Habsburka

24. února 1831 spatřila sedmadvacetiletá savojská princezna svého budoucího manžela. Místo muže z portrétu před ní stál vychrtlý mladík s trhavou chůzí a příliš velkou hlavou.

Foto: Picryl

Marie Anna zbledla, třásla se a sotva potlačovala slzy. Všichni zasvěcení u vídeňského dvora nevěstu litovali, a ona sama v tu chvíli pochopila, že její manželství nebude o lásce ani o partnerství. Bude o péči. Příběh savojské princezny, která se stala ošetřovatelkou habsburského následníka a nakonec poslední korunovanou českou královnou, trvá čtyřiačtyřicet let. A jeho nejsilnější stránka není okamžik zděšení u prvního setkání, ale desetiletí tiché služby, která po něm následovala.

Portrét versus realita

Sňatek Marie Anny Savojské s Ferdinandem, nejstarším synem císaře Františka I., nebyl náhodný. Kníže Metternich v něm viděl nástroj, jak upevnit rakouský vliv v severní Itálii. Marie Anna byla dcerou sardinského krále Viktora Emanuela I. z rodu Savojských, jediného domácího vládnoucího rodu v tehdy politicky roztříštěné Itálii. Navázat Savojské na Vídeň znamenalo oslabit italské národní naděje, které se právě kolem tohoto rodu začínaly krystalizovat.

Formálně byli oba se sňatkem „naprosto svolní“. Reálně šlo o velmi úzký koridor volby. Marii Anně bylo dvacet sedm, Habsburkům se z dynastických důvodů zužoval okruh vhodných nevěst a celý svazek byl sepsán písemnou smlouvou mezi dvory. Princezna předem znala jen idealizovaný portrét ženicha. Když se pak mezi Vídeňským Novým Městem a Neukirchenem setkala s drobným mužem s vychrtlým obličejem, nápadně velkou lebkou a těžko srozumitelnou italštinou, střet obrazu s realitou byl okamžitý. Historici tuto scénu rekonstruují z dobových svědectví; přímý dopis nebo deník Marie Anny se nedochoval, ale popis jejího šoku se opakuje napříč odbornou literaturou jako ustálená rekonstrukce, nikoli pouhá anekdota.

Manželství jako celoživotní péče

Ferdinand trpěl od dětství epilepsií, hydrocefalem a dalšími neurologickými obtížemi, které odborníci spojují s dlouhodobou habsburskou endogamií, tedy opakovanými příbuzenskými sňatky uvnitř habsbursko-bourbonské sítě. Nebyl schopen běžného manželského života. Děti neměli. Marie Anna se rychle proměnila v jeho věrnou ošetřovatelku.

Každodenní realita vypadala takto: klidný, silně ritualizovaný režim, reakce na epileptické záchvaty, minimum společenského lesku. Útěchu hledala ve zbožnosti. Když únava a vlastní zdravotní potíže přerostly únosnou míru, odjížděla do lázní nebo do Itálie. Pak se vracela. Vždycky se vracela.

Když Ferdinand 2. března 1835 nastoupil na trůn, faktickou moc převzala takzvaná Tajná státní konference. Předsedal jí arcivévoda Ludvík, stálými členy byli arcivévoda František Karel, Metternich a hrabě Kolovrat. Metternich řídil zahraniční politiku, Kolovrat vnitřní věci a finance. Ferdinand rozhodnutí spíše stvrzoval než tvořil. Zjednodušený obraz „neschopného panovníka“ ale není úplně spravedlivý; v březnu 1848 to byl právě on, kdo přijal Metternichovu demisi, a po abdikaci se projevil jako schopný hospodář na svých statcích. Přesnější je říct: zdravotně omezený vladař se silně omezeným výkonem moci.

Poslední česká korunovace a cesta do Prahy

7. září 1836 byl Ferdinand v katedrále sv. Víta korunován jako Ferdinand V., poslední korunovaný český král. Marie Anna se stala poslední korunovanou českou královnou. Už při této pražské návštěvě nakupovala na průmyslové výstavě zboží určené chudinským ústavům v Čechách; její role nebyla čistě reprezentační, ale od počátku dobročinná.

Žádný další Habsburk se pak českým králem korunovat nenechal. František Josef I. obřad odkládal, přestože Češi korunovaci opakovaně žádali. Slíbil ji v reskriptech ze září 1870 a 12. září 1871, ale kvůli vyhrocení česko-německých vztahů k ní nikdy nedošlo. Karel I. už historickou příležitost nedostal. Korunovace z roku 1836 tak zůstala poslední svého druhu, a Marie Anna její jedinou ženskou protagonistkou.

Revoluční rok 1848 přinesl zlom. Arcivévodkyně Žofie Bavorská, matka budoucího Františka Josefa, systematicky budovala podporu pro Ferdinandovu abdikaci. V březnu 1848 se k nátlaku připojila i Marie Anna a snažila se manžela přemluvit. Ferdinand tehdy odolal. Nakonec ale 2. prosince 1848 v Olomouci abdikoval. Ještě téže noci odjel s Marií Annou do Prahy. Od 4. února 1850 si pár zvolil Pražský hrad za trvalé sídlo.

Pražská léta: dvůr bez trůnu

Z bývalého vladařského páru se v Praze stala zvláštní, starosvětsky oblíbená instituce. Ferdinand se procházel městem, rozdával dětem bonbony a chudým peníze. Marie Anna zůstávala víc v pozadí, ale byla nedílnou součástí obrazu. Pražanům lichotilo, že na Hradě znovu sídlí člen panovnického rodu; viděli v nich symbol starší české státnosti, poslední korunovaný královský pár.

Jejich život se ustálil do poklidného rytmu: Pražský hrad, letní pobyty v Zákupech a Ploskovicích, občasné výjezdy. Žádné skandály, žádná velká politika. Marie Anna se od Sisi, pozdější hvězdné habsburské císařovny s politickou váhou v uherské otázce, lišila v podstatě ve všem: v ambicích, ve viditelnosti, v typu manželství. Nebyla ani veřejně působící dobrodinka typu Karoliny Augusty, která si v Salcburku vybudovala vlastní městský kult. Její specifikum bylo jiné: bezdětné manželství s těžce nemocným mužem, minimální lesk a desítky let tiché, každodenní služby.

Ferdinand zemřel 29. června 1875 na Pražském hradě. Marie Anna ho přežila o necelých devět let; odešla 4. května 1884 v Praze, ve městě, které si oba zvolili za domov.

Co po nich v Praze zůstalo

Dnes po Marii Anně a Ferdinandovi v Praze nenajdete pomník ani pojmenovanou ulici. Jejich stopa je prostorová a hradní: Pražský hrad jako trvalé sídlo po roce 1850, katedrála sv. Víta jako místo poslední české korunovace a kaple sv. Kříže na druhém nádvoří, kterou Ferdinand nechal přestavět a která dnes slouží expozici Svatovítského pokladu.

Oběť Marie Anny Savojské nebyla jednorázové „ano“ u oltáře. Bylo to čtyřiačtyřicet let každodenní péče o muže, kterého poprvé spatřila s hrůzou v očích, a kterého neopustila až do jeho posledního dne.