Měl mít osmadvacet pater a sto metrů. Plán na nejvyšší mrakodrap Evropy v Brně překazila spodní voda

V roce 1930 začala na Malinovského náměstí v Brně růst budova, která měla překonat vše, co tehdy v Evropě stálo. Nedorostla ani do čtvrtiny plánované výšky.

Foto: Harold - licence CC BY 3.0

Nebyla to jen čára na papíře. Firma Baťa koupila pozemek mezi ulicemi Kobližná a Jánská, nechala do země zarážet 245 pilot dlouhých deset metrů a vybudovala skelet, který se vyšplhal do sedmi až osmi podlaží. Teprve pak přišel stop. Spodní voda, nevhodné podloží a výhrady stavebního úřadu k nosným pilířům pohřbily ambici, která měla Brnu dát štíhlou věž přesahující sto metrů. Místo evropského rekordu tak zůstalo torzo, a z něj časem vznikl obchodní dům, který dnes většina Brňanů zná jako OD Centrum.

Americká ambice na moravském podloží

Příběh začíná neúspěchem. Baťova stavební kancelář oslovila několik architektů, mezi nimi Jindřicha Kumpošta i Josefa Gočára, ale žádný návrh firmu neuspokojil. V dubnu 1930 proto Tomáš Baťa angažoval Vladimíra Karfíka, architekta čerstvě se vracejícího z amerických ateliérů, kde pracoval mimo jiné u Franka Lloyda Wrighta. Karfík měl dodat to, co Baťa hledal: „americký formát“, horizontální obchodní sokl dole, štíhlou administrativní věž nahoře.

Kolik přesně pater měla věž mít, se dnes říct s jistotou nedá. Brněnský architektonický manuál pracuje s číslem 23, dobové materiály citované ČTK uvádějí 24 a výstava v brněnské Galerii architektury z roku 2007 zmiňovala dokonce 28 podlaží. Na čem se prameny shodnou: výška měla přesáhnout sto metrů. A to by v kategorii mrakodrapů, tedy účelových administrativně-obchodních výškových budov, znamenalo evropský primát.

Proč zrovna Brno mohlo být na špici

Na přelomu dvacátých a třicátých let měla Evropa výškových budov pomálu. Antverpský Boerentoren dosahoval 87,5 metru, madridská Telefónica 88,1 metru. Brněnský projekt by oba překonal nejméně o deset metrů.

Je ale důležité rozlišovat. Jako „nejvyšší budova Evropy“ by Karfíkova věž neobstála, turínská Mole Antonelliana měřila už od 19. století 167,5 metru. Jenže to nebyl mrakodrap v moderním slova smyslu, nýbrž monumentální sakrálně-muzejní stavba. V soutěži skutečných mrakodrapů by Brno vyhrálo. A to ne o centimetry.

Voda, piloty a stavební úřad

Stavba začala v roce 1930 a zpočátku postupovala rychle. Pod budoucím domem ale leželo podloží, které neodpovídalo ambicím projektu. Dvě stě čtyřicet pět pilot zaražených do hloubky deseti metrů mělo problém vyřešit. Nevyřešilo.

V květnu 1931 stavební úřad práce zastavil. Důvody se vrstvily: průsaky spodní vody, pochybnosti o únosnosti základů a výhrady k armování nosných pilířů. Úřad dal na výběr dvě varianty, buď celý skelet zbourat a začít znovu podle upraveného projektu, nebo stavbu ukončit na osmém podlaží. Baťa zvolil druhou cestu. Místo stometrové věže vznikl šestipodlažní dům s dvoupodlažní ustoupenou nástavbou, ve kterém firma provozovala prodejnu obuvi, opravnu, pedikúru, jídelnu i kanceláře. Stavební úřad navíc vyžádal průchod propojující Kobližnou a Jánskou, budova tak dodnes slouží i jako pěší zkratka.

Brno o svůj mrakodrap nepřišlo na rýsovacím prkně. Přišlo o něj ve chvíli, kdy už stálo hotové torzo a na stavbě pracovali dělníci.

Tři rány, které smazaly původní podobu

Karfíkův dům měl elegantní zavěšenou fasádu s horizontálními pásy zrcadlových oken a opaxitových polí, čistý funkcionalismus, který by dnes byl památkářským klenotem. Jenže budova prošla třemi vlnami poškození.

• 1944 – tlaková vlna spojeneckého náletu poškodila konstrukci.
• 1966 – socialistická rekonstrukce nahradila původní plášť Boletickými panely. Karfíkova fasáda zmizela beze stopy.
• Postupná ztráta paměti – podle autorky výstavy Renaty Vrábelové se nepodařilo dohledat kompletní původní dokumentaci. Příběh je historicky silný, ale na ulici už není na první pohled čitelný.

Kdo přesně rekonstrukci v šedesátých letech nařídil a projektoval, otevřené zdroje neuvádějí. Výsledek je nicméně nesporný: dnešní OD Centrum nemá s Karfíkovým návrhem vizuálně téměř nic společného.

Věž, která se vrací jako přízrak

Myšlenka dostavby se opakovaně vynořuje. V roce 2008 představila architektka Eva Jiřičná návrh, který se k meziválečné estetice vracel průsvitnými a bílými plochami i zelenými terasami. Funkčně ale pracoval jinak, přidával jedenáct pater s byty a mířil na celkových devatenáct podlaží. Památkáři projekt odmítli; veřejně dostupné zdroje naznačují, že důvodem byla výška v historicky citlivé poloze u městské památkové rezervace.

A šance na nový pokus se zmenšují. Územní plán Brna výslovně chrání historickou výškovou hierarchii centra a od 13. května 2026 město dočasně zastavilo pořizování nových územních studií k lokálním dominantám, aby zabránilo nevratnému narušení panoramatu. Výškové stavby Brno hledá jinde, mimo historické jádro.

Na Malinovského náměstí tak stojí osmipodlažní dům v panelové fasádě, kterým denně projdou stovky lidí zkratkou mezi Kobližnou a Jánskou. Pod ním leží 245 pilot dimenzovaných na budovu, která měla být čtyřikrát vyšší. Spodní voda teče dál.