V pouhých 34 letech velel celé armádě. Lev Sibiře byl ale pro naše politické špičky příliš nebezpečný

Radola Gajda se v březnu 1926 stal ve čtyřiatřiceti letech náčelníkem hlavního štábu československé armády. O pět měsíců později přišel o hodnost i uniformu.

Foto: Picryl

Rychlost jeho vzestupu neměla v prvorepublikové armádě obdobu. V šestadvaceti generálmajor, ve čtyřiatřiceti na vrcholu vojenské hierarchie, a vzápětí obviněný ze špionáže pro Sovětský svaz a z přípravy státního převratu. Obvinění se nikdy nepodařilo prokázat. Přesto stačila k tomu, aby Hrad odřízl muže, který v sobě spojoval legionářskou slávu, velitelskou moc a nebezpečně blízké vazby na krajní pravici. Příběh Radoly Gajdy není jen životopisem jednoho ambiciózního vojáka. Je to příběh o tom, jak první republika zacházela s těmi, kdo ohrožovali její mocenskou rovnováhu, i když důkazy proti nim kulhaly.

Od černohorského dobrovolníka ke Lvu Sibiře

Narodil se 14. února 1892 jako Rudolf Geidl. Přezdívku „Lev Sibiře“ si vysloužil na transsibiřské magistrále, kde jeho legionářské jednotky v létě 1918 ovládly trasu od Uralu k Bajkalu. Klíčovým momentem bylo dobytí Irkutsku 11. července 1918, akce, která z něj udělala jednu z nejznámějších tváří československého zahraničního odboje.

Kariéra se řítila vzhůru tempem, které budilo obdiv i závist. Po Zborovu a sibiřském tažení následovalo studium na vysoké válečné škole v Paříži, velení 11. pěší divizi v Košicích a od prosince 1924 post prvního zástupce náčelníka hlavního štábu. Když v březnu 1926 odešel z funkce náčelníka Jan Syrový, Gajda nastoupil na jeho místo. Bylo mu čtyřiatřicet. Podle Biografického slovníku českých zemí šlo o nejvyšší reálnou velitelskou pozici, na kterou se mohl aktivní důstojník dostat.

Strach z českého Piłsudského

Jaro 1926 nebylo jen obdobím Gajdova jmenování. V květnu provedl v sousedním Polsku maršál Piłsudski vojenský převrat a nastolil autoritářský režim. Na Hradě to vyvolalo otázku, kterou si nikdo nechtěl klást nahlas: mohl by totéž provést někdo v Československu?

Gajda byl ideálním kandidátem na roli domácího strašáka. Měl legionářskou popularitu, kontrolu nad hlavním štábem, nacionálně-pravicové zázemí a, jak dnes potvrzuje Vojenský historický ústav, reálné kontakty s českým fašistickým prostředím. Okruh prezidenta Masaryka a ministra zahraničí Beneše ho vnímal jako hrozbu, která mohla propojit armádu, legionářský kult a krajní pravici do jednoho mocenského bloku. V atmosféře, kdy se na Hradě vážně debatovalo i o možnosti neústavních úprav volebního řádu, představoval Gajda nekontrolovatelnou proměnnou.

Jenže otevřeně politicky ho odstranit nešlo. Populární válečný hrdina, kterého zbavíte funkce jen proto, že má špatné politické názory, to by v demokratické republice vypadalo jako čistka. Hrad proto zvolil jinou cestu.

Obvinění, která se rozpadla

V červnu 1926 byl Gajda obviněn ze špionáže pro Sovětský svaz a z přípravy vojenského převratu. V srpnu téhož roku byl propuštěn z armády a zbaven hodnosti. Mediální válka se rozhořela naplno: zatímco Lidové noviny přinášely texty typu „Další svědek proti Gajdovi“, Národní listy daly prostor jeho vlastní obhajobě pod titulkem „Československé veřejnosti!“.

Klíčové je, co se stalo potom. Obvinění ze špionáže se v otevřených zdrojích jeví jako neprokázaná až vyvrácená. Žádný soud Gajdu z těchto činů neusvědčil. Disciplinární aparát armády a bezpečnostní rámování protivníka posloužily jako nástroje, které nevyžadovaly standardní důkazní břemeno trestního řízení. Podle části historiografie šlo o politicky motivované jednání založené na skutečném strachu z Gajdy, nikoli o čistě cynický komplot, ale ani o spravedlivý proces.

Čtyři mechanismy, které Hrad použil, jsou přitom nadčasově čitelné:

• Bezpečnostní rámování – protivník není politický oponent, ale bezpečnostní hrozba.
• Mediální delegitimizace – veřejná diskreditace dřív, než padne rozsudek.
• Disciplinární aparát – armádní kárné řízení místo nezávislého soudu.
• Civilní kontrola nad armádou – institut, který v demokracii chrání, ale může být i nástrojem.

Vůdce fašistů, obránce republiky

Gajda bez uniformy nezmizel. V lednu 1927 stanul v čele Národní obce fašistické a stal se tváří českého fašismu. Pro Hrad to zpětně potvrzovalo, že obavy z jeho směřování byly oprávněné. Jenže příběh má ještě jednu vrstvu, která komplikuje černobílé čtení.

V září 1938 Gajda veřejně vystoupil na obranu republiky proti nacistickému Německu. Po válce mu byla dosvědčena i podpora některých odbojových aktivit. V březnu 1939 mu prezident Hácha vrátil generálskou hodnost, gesto, které mělo v protektorátním kontextu svou vlastní ambivalenci. Po osvobození byl odsouzen ke dvěma letům vězení. Zemřel 15. dubna 1948, krátce po propuštění, v zapomenutí a bídě.

Preventivní úder, který definoval pravidla

Gajdova aféra nebyla jen pádem jednoho generála. Byla testem, jak daleko může demokratický stát zajít při neutralizaci někoho, kdo ještě nic neprovedl, ale mohl by. Hrad v tomto testu zvítězil, Gajda byl odstaven dřív, než se jeho mocenský potenciál proměnil v čin. Cenou za to byla důvěryhodnost obvinění, která se rozpadla.

Dnešní české učebnice a oficiální instituce Gajdu připomínají hlavně přes osu „legionář, který se stal vůdcem fašistů“. Je to pohodlný rámec. Zakrývá ale to nejzajímavější: že první republika, kterou rádi stavíme na piedestal, uměla být ve svých mocenských hrách stejně tvrdá a stejně ochotná ohýbat pravidla jako režimy, proti nimž se vymezovala.