CNN ji zařadila mezi nejošklivější stavby světa! Neuvěřitelný příběh dominanty Prahy, která dodnes šokuje cizince

Dvě stě šestnáct metrů oceli a betonu, tři tubusy mířící k nebi a deset obřích miminek lezoucích po plášti. Žižkovská věž je nejvyšší stavba v Praze a jedna z nejpodivnějších dominant v Evropě.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když se na ni podíváte od Olšanských hřbitovů za podvečerního světla, pochopíte, proč ji Prague City Tourism přirovnává k raketě připravené ke startu z rampy. Tři nosné tubusy, kapslové kabiny a futuristická silueta vypadají, jako by se stavba chystala odlepit od země. Jenže tahle „raketa“ nikam neodletěla. Zůstala stát na kopci mezi Žižkovem a Vinohrady, a z technického objektu, který Pražané desítky let odmítali, se stala atrakce, za kterou turisté cíleně přijíždějí.

Proč věž stojí právě tady

Architekt Václav Aulický opakovaně vysvětloval, že Žižkovskou věž původně navrhovat nechtěl. Ale Praha potřebovala nový vysílač. Kopcovitý terén metropole způsoboval, že televizní a rozhlasový signál pokrýval město nerovnoměrně, a stávající infrastruktura přestávala stačit. Projektanti prověřovali řadu lokalit, jenže jinde vadily letové koridory, nevhodné podloží nebo by bylo nutné stavět ještě vyšší konstrukci.

Mahlerovy sady v Praze 3 vyšly jako technický kompromis. Návrh se rodil od konce sedmdesátých let, projekt se rozběhl v roce 1984 a 24. října 1985 začala stavba. Konstrukce byla hotová v roce 1990, oficiální otevření přišlo v květnu 1991 a veřejné prostory se zpřístupnily už v únoru 1992. Od začátku se tedy počítalo s tím, že nepůjde jen o vysílací infrastrukturu, ale i o místo pro návštěvníky.

Odmítaná stavba s puncem minulého režimu

Jenže Pražané to viděli jinak. Věž vyrostla v posledních letech komunismu a nesla si stigma éry, ve které vznikla. Kritika mířila na několik věcí najednou: 216metrová vertikála agresivně vstoupila do historického panoramatu, technicistní design působil jako cizí těleso mezi secesními fasádami Žižkova a (což bylo nejcitlivější) stavba zasáhla území starého židovského hřbitova, jehož část výstavba poškodila. Zachovaná část hřbitova je dnes veřejně přístupná zdarma a prezentovaná jako významná historická památka, ale v devadesátých letech byl celý kontext kolem věže zatížený pocitem, že tu něco nemělo stát.

Aulický sám později pojmenoval problém přesně: věž má „punc minulého režimu“, za který ale nemůže. Nebyla ideologickým gestem. Byla odpovědí na topografii a technické potřeby vysílání. To ovšem na veřejném vnímání v prvních letech nic neměnilo.

Miminka, která změnila všechno

Zlom přišel 29. května 2000. David Černý nechal na tubusy věže nainstalovat deset obřích soch lezoucích miminek, dílo s názvem Babies. Bronzové figury nemají obličej; místo tváře nesou otisk čárového kódu. Černý sám mluvil o „andělech destrukce“ a o napětí mezi dětskou nevinností a strachem z komercializace technologií. Další interpretace čárový kód čtou jako znak dehumanizace, převodu života na číslo a komoditu.

V listopadu 2000 byla Miminka sundána, ale už v říjnu 2001 se vrátila, tentokrát natrvalo. A právě tady se příběh věže láme. Kombinace uměleckého zásahu, nového nočního nasvícení a postupné proměny veřejného provozu udělala z technického objektu fotogenickou značku. Aulický to později nazval „renesancí a rehabilitací stavby“. Nezměnila se jen nálada kolem věže. Změnil se produkt, který nabízela.

Co věž nabízí dnes

Současná podoba Žižkovské věže je plnohodnotná městská atrakce, ne jen místo na jednu fotku z ulice:

• Observatoř – 360° vyhlídka ve výšce 93 metrů, při dobré viditelnosti dohlédnete zhruba 100 kilometrů. Funguje bez rezervace.
• Restaurace a bistro Oblaca – v 66 metrech nad zemí. Rezervaci doporučujeme předem, bez ní nelze spoléhat na volné místo.
• Sky Suite – hotelové apartmá přímo ve věži. Rezervace přes web nebo telefonicky, veřejně dohledatelný cenový rámec se pohybuje od zhruba 19 700 do 27 000 Kč za noc podle dne v týdnu.
• Zahradní restaurace a park – v parteru věže, přístupné bez vstupného.

Vstup na vyhlídku stojí 350 Kč za dospělého, studenti zaplatí 240 Kč, děti 200 Kč a rodinné vstupné pro dva dospělé a tři děti vyjde na 750 Kč. Nejbližší orientační uzel je stanice metra Jiřího z Poděbrad, odkud je to pěšky zhruba deset minut.

Pražská ikona v evropském kontextu

Žižkovská věž patří do rodiny evropských televizních věží, které se z čistě technických objektů proměnily v městské ikony. Berlínská Fernsehturm je se svými 368 metry výrazně vyšší, ale prošla podobným příběhem, od ideologického symbolu východního Berlína k turistické atrakci s více než milionem návštěvníků ročně. Rotterdamská Euromast měří 185 metrů a nabízí restauraci ve stovce metrů a výtah Euroscoop až na vrchol. Všechny tři stavby spojuje stejná logika: vysílací nebo vyhlídková vertikála plus gastronomie plus zážitek.

Žižkovská věž ale má něco navíc. Žádná jiná evropská televizní věž nenese na svém plášti deset obřích soch od jednoho z nejznámějších současných umělců. A žádná jiná nestojí uprostřed historické metropole tak provokativně blízko barokním a secesním střechám. Právě ten kontrast, high-tech solitér v městě věží a kopulí, z ní dělá nezaměnitelnou součást pražské identity.

Pro pořádek: nejvyšší stavbou v Česku Žižkovská věž není. Ten primát drží vysílače v Liblicích u Českého Brodu s 355 metry. Ale nejvyšší stavbou Prahy zůstává, a tou jedinou, kterou poznáte z letadla dřív než Hradčany.

Věž neuspěla tím, že by splynula s panoramatem. Uspěla tím, že ji Praha přestala číst jako cizí těleso a začala ji vnímat jako součást vlastního vizuálního slovníku. Někdy stačí deset miminek bez obličeje, aby se z nenáviděné rakety stala domácí ikona.