Pokořil zástupy turistů i samotnou smrt. Polský horolezec dokázal na Everestu věc, kterou svět ještě nezažil

Bartek Ziemski sjel 19. května 2026 Everest na lyžích bez kyslíku, bez šerpů a bez podpůrného týmu. Týden předtím totéž zvládl na Lhotse.

Foto: Jverma.iips - licence CC BY-SA 4.0

Devět hodin a čtyřicet pět minut. Tolik času uplynulo od chvíle, kdy jednatřicetiletý Polák vyrazil z posledního výškového tábora, přes okamžik, kdy v 9:25 nepálského času stanul na střeše světa, až po návrat do base campu v 15:10. Na zádech vlastní stan, zásoby a lyže. Na obličeji mráz a vítr kolem padesáti kilometrů v hodině. Na nohách, jakmile opustil vrcholový hřeben, skialpinistické lyže, které nesundal až do základního tábora. Žádný osobní šerpa, žádný záložní tým, žádný doplňkový kyslík. Podle Polského svazu alpinizmu jde o první úplný sjezd Everestu bez kyslíku v plně soběstačném stylu. A přišel pouhých sedm dní po tom, co Ziemski identickým způsobem sjel sousední Lhotse.

Co přesně je na tom světový unikát

Everest a lyže mají společnou historii delší než půl století. Japonec Júičiró Miura se v roce 1970 spustil z prostoru pod South Colem, ale havaroval. Slovinec Davo Karničar v roce 2000 provedl první kompletní sjezd z vrcholu. A v září 2025 Ziemského krajan Andrzej Bargiel zapsal první úplný sjezd Everestu bez doplňkového kyslíku, ovšem s produkcí Red Bull, filmovým štábem, pomocí při fixaci trasy a v závěru i navigací dronem.

Ziemski zavřel poslední otevřenou mezeru. Spojil tři věci, které dosud nikdo nedal dohromady: výstup bez kyslíku, kompletní sjezd na lyžích z vrcholu až do base campu a úplnou soběstačnost, sám nesl materiál, sám hledal linii sjezdu, sám se rozhodoval. A udělal to dvakrát za sedm dní na dvou různých osmitisícovkách. Historické srovnání nabízí rok 1978, kdy Reinhold Messner a Peter Habeler poprvé vylezli Everest bez kyslíku. I oni ale byli součástí velké expedice se šerpskou podporou. Ziemského styl je v osobní logistice radikálnější.

Hora, která „není sexy“

Ziemski se netají tím, co si o Everestu myslí. „Davy jsou šílené,“ řekl v rozhovoru pro ExplorersWeb. „To už není o lezení.“ Hora pro něj není ani vizuálně přitažlivá, vrchol je „schovaný“, normálka „není hezká cesta“ a ve srovnání s K2 jí chybí estetika.

Čísla mu dávají za pravdu. Jen do 24. dubna 2026 vydal nepálský Department of Tourism 410 zahraničních povolení na jarní sezónu. Každý zahraniční lezec platí permit 15 000 dolarů plus čtyřtisícový „garbage deposit“ za expedici. Jižní normálka se v květnu mění v zácpový koridor fixních lan, kde se mezi tábory C3 a C4 tvoří fronty.

Ziemski proto zvolil taktiku, ne konfrontaci. Na summitový den připadl nezvykle slabší provoz. Nad South Summitem šel prakticky sám. Při sjezdu vedl přímou linii z Lhotse Face ke Campu 3 a vyhnul se hlavní frontě stoupajících lezců. Sám popisuje, že teprve z odstupu viděl „stovky“ lidí mířících vzhůru. I na nejkomerčnější hoře planety našel prostor pro alpinismus starého střihu, musel si ho ale přesně načasovat.

Sedm dní, dvě osmitisícovky, jedno tělo

Příběh everestského sjezdu nezačíná 19. května, ale o týden dřív. 12. května 2026 Ziemski vystoupil na Lhotse (8 516 m) a sjel z vrcholu na lyžích až do base campu. Bez kyslíku, bez šerpů. A to v době, kdy doléčoval infekci a bral antibiotika.

Lhotse mu přineslo i první konfrontaci s Khumbu Icefall, pohyblivým labyrintem seraků vysokých až třicet metrů a trhlin širokých stejnou míru. Na jednom místě přejel na lyžích hliníkový žebřík natažený přes puklinu, protože alternativní trasa vedla pod nestabilními seraky. O týden později, na Everestu, použil v proměněném icefallu tentýž žebřík znovu.

Everestový den přidal vlastní komplikace. Vítr kolem padesáti kilometrů v hodině na hřebeni, kvůli kterému se část lezců otočila. Technický Hillary Step, kde lyže nemají co dělat a člověk musí slézt. Modrý led a minimum sněhu na Lhotse Face, kde každá hrana lyže rozhoduje o tom, jestli zatáčka vyjde, nebo skončí pádem. A nad tím vším zóna smrti, výška nad osm tisíc metrů, kde podle NASA není plná aklimatizace lidského těla možná.

Devět ze čtrnácti, a nejtěžší teprve přijdou

Po Everestu má Ziemski v rámci projektu MAD Ski Project devět osmitisícovek sjeto na lyžích bez kyslíku: Broad Peak, Gašerbrum II, Annapurna, Dhaulágirí, Makalu, Kančendžonga, Manáslu, Lhotse a Everest. Zbývá pět: Čo Oju, Šiša Pangma, Gašerbrum I, Nanga Parbat a K2.

Čo Oju a Šiša Pangma patří k nejmírnějším osmitisícovkám. Zbylá trojice je jiná liga:

• K2 (8 611 m) – Britannica ji označuje za jednu z nejtěžších hor světa; strmé skalní a ledové stěny, extrémní počasí.
• Nanga Parbat (8 126 m) – přezdívka „hora zabijáků“, historie masivních lavin a smrtelných nehod.
• Gašerbrum I (8 080 m) – technicky náročné horní svahy a nebezpečný sestup přes ledovcové trhliny.

Sjezd K2 na lyžích bez kyslíku a bez podpory by byl podle nás výkon, který by Ziemského projekt posunul z kategorie „výjimečný“ do kategorie „historicky bezprecedentní“. Pokud se o něj pokusí ve stejném stylu, jaký předvedl na Everestu, půjde o jednu z nejodvážnějších skialpinistických vizí současnosti.

Stará váha v nové kulise

Projekt není čistě soukromá hobby-akce. MAD Ski Project v roce 2026 spolufinancuje Polský svaz alpinizmu a polské ministerstvo sportu, dříve se na podpoře podílel i The North Face. Ziemski sám přiznává, že „nemá moc peněz“; Everest zkusil i proto, že permit už měl zaplacený. Není to aparát typu Red Bull, ale ani romantický sólista bez zázemí.

A právě v tom je pointa. Na hoře, kde se za patnáct tisíc dolarů kupuje permit a za další desítky tisíc kompletní servis s kyslíkem, fixními lany a osobními šerpy, Ziemski ukázal, že alpinismus definuje styl, ne destinace. Čtyři sta deset lezců dostalo letos povolení na Everest. Jeden z nich sjel dolů na lyžích, sám, bez kyslíku, sedm dní po tom, co totéž udělal na vedlejší hoře. Připomeňme, že Vladimír Smrž se v roce 2000 stal prvním Čechem, který sjel osmitisícovku na lyžích, konkrétně Čo Oju. Veřejně oznámený český plán na projekt Ziemského formátu se nám zatím nepodařilo dohledat.

Ziemski říká, že Everest není sexy. Možná má pravdu. Ale to, co na něm předvedl, má váhu, jakou tahle hora už dlouho nenesla.