Měřil sotva 160 centimetrů, ale na frontě rozpoutal peklo: Poznejte zapomenuté tankové eso z českého Slezska

Tradičně uváděných 168 zničených tanků, žádný Rytířský kříž a hrob v jabloňovém sadu, který se podařilo najít až po 68 letech.

Foto: neznámý, Public Domain, Wikimedia Commons

Poslední dubnový den roku 1945 ležel v improvizovaném lazaretu ve vrbovecké škole nedaleko Znojma umírající rotmistr s dlouhými vlasy a plnovousem. Vypadal spíš jako partyzán než jako voják Wehrmachtu. Přesto měl na kontě víc potvrzených zásahů nepřátelských tanků než kterýkoli jiný tankista druhé světové války, víc než slavný Michael Wittmann, víc než Otto Carius. Jmenoval se Kurt Knispel a nacistická propaganda o něm nikdy nechtěla mluvit. Zemřel na území státu, ve kterém se narodil, sto kilometrů od svého rodiště. A do veřejné paměti se vrátil teprve přes archeologický nález.

Sudetský automechanik v Tigeru

Kurt Knispel se narodil 20. září 1921 v Salisově u Zlatých Hor jako občan Československé republiky německé národnosti. Vyučil se automechanikem, řemeslo, které mu později dalo intuitivní porozumění strojům, jež ovládal. Po připojení Sudet k Říši v roce 1938 skončil u tankových jednotek Wehrmachtu. Postupně prošel východní i západní frontou a jeho jméno se spojuje především s těžkými tanky Tiger a Tiger II.

Podle Encyklopedie dějin Brna mu je připisováno 168 potvrzených zničených nepřátelských tanků a samohybných děl plus 27 nepotvrzených. Z potvrzených zásahů připadá 126 na období, kdy sloužil jako tankový střelec, a 42 na dobu, kdy už velel vlastnímu tanku. Pro srovnání: Wittmann, kterého Goebbelsova propaganda vynesla na titulní stránky, měl 138 potvrzených zásahů. Knispel ho převyšoval o třicet.

Ovšem právě tady je třeba dodat, co říká historiografie. Historik Roman Töppel cituje Alfreda Rubbela, někdejšího ordonančního důstojníka 503. těžkého tankového oddílu, v němž Knispel sloužil. Rubbel namítal, že u oddílu nebylo zvykem jednotlivé zásahy přesně sčítat ani je připisovat konkrétním střelcům. Číslo 168 je tedy tradičně uváděný údaj, nikoli nezpochybnitelně prokázaný součet.

Rebel, který se nehodil do propagandy

Knispelova pověst rebela nestojí jen na anekdotách. Nosil dlouhé vlasy a plnovous v armádě, kde se vyžadoval přísný střih. Neprojevoval úctu k nadřízeným způsobem, jaký nacistický vojenský aparát očekával. A hlavně měl názory, které se s režimem neslučovaly.

Nejznámější epizoda se odehrála v létě 1942 v Krakově. Podle sekundárních rekonstrukcí Knispel zasáhl proti německému dozorci, který bil sovětského válečného zajatce, údajně na něj vytáhl pistoli a odzbrojil ho. Věc řešila vojenská policie, ale velitel roty Knispela odmítl vydat. Primární soudní spis se v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo, takže přesný průběh zůstává v rovině tradovaného vyprávění. Jisté je, že mu hrozil vážný postih.

Část starších textů tvrdí, že byl čtyřikrát navržen na Rytířský kříž a pokaždé mu ho neukázněnost zhatila. Rubbel však podle Töppelovy studie přímo popřel, že by k oficiálním návrhům vůbec došlo. Bezpečnější je konstatovat holý fakt: Knispel Rytířský kříž nikdy nedostal. Wittmann ano. Rozdíl nebyl ve skóre, ale v propagandistické použitelnosti. ČT24 cituje historika Tomáše Jakla z Vojenského historického ústavu i badatele Vlastimila Schildbergera v tom smyslu, že se propaganda Knispelovi záměrně vyhýbala. Německý deník WELT ho označuje za nonkonformního „tvrdohlavce“ a připomíná, že Goebbels ho ve svých denících nezmiňuje ani jednou.

Poslední dny na jižní Moravě

Jižní Morava na konci dubna 1945 nebyla klidné zázemí. Po bojích v Maďarsku ustupovaly německé jednotky přes území dnešního Česka, zatímco Rudá armáda postupovala na Brno a dál směrem ke Znojmu. Fronta se v regionu stále hýbala, i když konec války byl otázkou dnů.

Knispel utrpěl smrtelné zranění v boji v prostoru Vlasatice–Nová Ves, v pásmu aktivních střetů jižně od Brna. Převezli ho do polního lazaretu ve Vrbovci, zřízeného v místní škole. Tam zemřel. Encyklopedie dějin Brna uvádí jako správné datum 30. dubna 1945, ačkoli starší prameny i pozdější nápis na hrobu pracují s 28. dubnem. Pohřbili ho v jabloňovém sadu vedle vrboveckého hřbitova, mezi další německé vojáky, kteří v lazaretu nepřežili.

Přesnější místo smrtelného zranění se podařilo doměřit až díky dopisu a deníku jednoho z německých veteránů z Knispelovy osádky, který se ozval teprve po nálezu hrobu, desítky let po válce. Příběh se skládal zpětně, střípek po střípku.

Návrat z jabloňového sadu

V dubnu 2013 proběhla ve Vrbovci exhumace. Podle zprávy Moravského zemského muzea identifikaci Knispelových ostatků potvrdil nález poloviny identifikační známky. Bez ní by místo zůstalo jen pravděpodobnou, nikoli jistou lokalitou. Dne 12. listopadu 2014 byly ostatky znovu pohřbeny na německém válečném hřbitově v areálu brněnského Ústředního hřbitova v Bohunicích.

V českém prostředí Knispel nezapadá do žádné jednoduché kategorie. Není „český“ hrdina, byl sudetský Němec a voják armády, která Československo rozbila. Není ani typická ikona Wehrmachtu, režim, jemuž sloužil, ho sám odmítl vyzdvihnout. A není ani zapomenutý, jeho příběh žije v muzejních expozicích, encyklopediích i popularizačních textech. Je spíš paradoxem: voják s nejvyšším bojovým skóre své doby, kterého vlastní strana nechtěla a druhá strana z pochopitelných důvodů nemohla přijmout.

Hrob na brněnském Ústředním hřbitově je přístupný bočním vstupem od ulice Bohunická. Žádná cedule nepřipomíná, že tu leží muž tradičně uváděný jako nejúspěšnější tankista druhé světové války. Možná by to Knispela, který se celý život vymykal šablonám, ani nepřekvapilo.