Čtyři dny v moři plném žraloků: Pekelné utrpení námořníků, na které vlastní země úplně zapomněla

Těžký křižník USS Indianapolis dopravil na ostrov Tinian klíčové součásti první atomové bomby. O čtyři dny později ležel na dně Tichého oceánu, a americké námořnictvo si toho ani nevšimlo.

Foto: Picryl

Ráno 26. července 1945 vyložili námořníci na molu ostrova Tinian kontejner s obohaceným uranem a dalšími komponenty pro bombu, která dostane jméno Little Boy. Nikdo z posádky nevěděl, co převáží. Podle analýzy National Park Service to s největší pravděpodobností netušil ani kapitán Charles B. McVay III. Loď splnila logistický úkol, bez něhož by první bojové nasazení jaderné zbraně v dějinách nebylo možné. Pak dostala rozkaz pokračovat přes Guam do zálivu Leyte na Filipínách. Žádný doprovod. Žádné varování před nepřítelem v oblasti. Jen otevřený oceán a noc, která přijde za tři dny.

Dvanáct minut v temnotě

Krátce po půlnoci 30. července 1945, v 00:15 místního času, vypálila japonská ponorka I-58 pod velením kapitána Močicury Hašimota salvu torpéd. Dvě zasáhla cíl. První utrhlo příď křižníku, druhé udeřilo uprostřed trupu poblíž muničních skladů. Indianapolis přišla o energii, prudce se naklonila na pravý bok a během zhruba dvanácti minut zmizela pod hladinou. Z 1 195 mužů na palubě jich asi 300 šlo ke dnu spolu s lodí, uvězněni pod palubou, zranění, nebo strženi vírem potápějícího se trupu.

Zbývajících zhruba 900 námořníků se ocitlo ve vodě. Většina bez záchranných člunů, mnozí bez vest. Čekali na pomoc, která logicky musela přijít. Nepřišla.

Čtyři dny, které nikdo nepočítal

Skutečná katastrofa USS Indianapolis neleží v torpédovém zásahu. Leží v tom, co následovalo, a hlavně v tom, co nenásledovalo. Americké námořnictvo o ztrátě lodi nevědělo. Čtyři dny.

Jak je to možné? Válečná praxe v Tichém oceánu omezovala radioprovoz, aby neprozrazovala polohu plavidel. Přístavní velitelé neměli povinnost hlásit příjezdy bojových lodí. Když Indianapolis nedorazila do Leyte, nikdo nespustil poplach; nepříjezd byl chybně vyhodnocen jako změna rozkazů nebo zpoždění, které nevyžaduje alarm. Loď prostě nikomu nechyběla.

Na hladině Filipínského moře zatím stovky mužů bojovaly o holý život. Sdružovali se do skupin, střídali se v hlídkách proti žralokům, oddělovali mrtvé od živých. S každou hodinou ubývalo sil. Dehydratace, otrava slanou vodou, vyčerpání, halucinace. Žraloci byli reálnou hrozbou, zejména pro izolované jednotlivce mimo hlavní skupiny, ale přesný počet jejich obětí dodnes nikdo nedokáže vyčíslit. Podle National WWII Museum mnozí přeživší žraloka za celé čtyři dny ani nezahlédli. Zabíjela hlavně voda, slunce a žízeň.

Záchrana přišla až 2. srpna, a to náhodou. Poručík Wilbur Gwinn při rutinním hlídkovém letu zahlédl olejovou skvrnu a ve vodě tečky lidských těl. Z původních zhruba 900 mužů, kteří přežili potopení, jich záchranáři vytáhli 316.

Soud, který odsoudil špatného muže

Námořnictvo potřebovalo viníka. Našlo ho v kapitánu McVayovi. V listopadu 1945 stanul před válečným soudem, jako jediný velitel americké lodi ztracené v boji za celou druhou světovou válku, který byl takto postaven před tribunál. Obvinění znělo: nezařídil kličkování lodi.

Ironií procesu bylo svědectví samotného Hašimota, velitele ponorky I-58. Japonský důstojník byl po válce převezen do Washingtonu, aby vypovídal. Podle pozdějšího kongresového shrnutí uvedl, že jeho ponorka mohla Indianapolis potopit bez ohledu na to, zda kličkovala, či nikoli.

McVay byl odsouzen, ale trest mu byl prominut a sloužil dál. Stigma ale zůstalo. Roky dostával nenávistné dopisy od příbuzných obětí. V roce 1968 si vzal život. Až v roce 2000 přijal americký Kongres zákon (Public Law 106-398), který konstatoval McVayův „nedostatek zavinění“. Zákon výslovně zmínil, že kapitán nedostal dostupné zpravodajské informace o přítomnosti japonské ponorky v oblasti a že jeho žádost o eskortní torpédoborec byla zamítnuta jako „nepotřebná“.

Co se změnilo, a co ne

Katastrofa Indianapolis odhalila díry v systému, které stály stovky životů. Námořnictvo po ní zavedlo konkrétní opatření:

• Povinný doprovod pro všechny americké lodě s posádkou nad 500 mužů.
• Povinnost okamžitě hlásit jakoukoli loď zpožděnou o více než pět hodin.
• Zpřísněné hlášení pohybu plavidel.
• Povinné kličkování pro bojové lodě v ohrožených vodách.

Samotný McVay prosazoval i změny v záchranném vybavení. Systém se poučil, ale až poté, co selhal tím nejkrutějším možným způsobem.

V kontextu amerického námořnictva zůstává potopení Indianapolis největší jednorázovou ztrátou životů z jediné lodi. V celosvětovém měřítku druhé světové války existovaly horší tragédie; potopení německého Wilhelma Gustloffa v lednu 1945 si vyžádalo odhadem 9 000 obětí. Ale žádná z nich nenese tak ostrý kontrast mezi významem splněné mise a lhostejností vlastního systému vůči těm, kdo ji splnili.

Vrak, medaile a paměť

V srpnu 2017 tým vedený Paulem Allenem nalezl vrak Indianapolis ve Filipínském moři v hloubce přes 5 500 metrů. Americké námořnictvo místo oficiálně respektuje jako válečný hrob. Pro veřejnost je fyzicky nedostupné; zůstává zprostředkované skrze záběry z hloubky a muzejní expozice.

O rok později, v prosinci 2018, udělil Kongres posádce USS Indianapolis Congressional Gold Medal. Medaile je uložena v Indiana War Memorial Museum v Indianapolis.

Třista šestnáct mužů přežilo. Jejich loď změnila dějiny, dopravila součástky zbraně, která ukončila válku v Pacifiku a zahájila jaderný věk. A pak je jejich vlastní námořnictvo čtyři dny nehledalo.