Upili se k smrti jedovatým čajem, ty zbývající zazdili zaživa. Jak Japonci vytvářeli „živé“ sochy vhodné k uctívání

V horách prefektury Jamagata sedí v chrámových oltářích vysušená lidská těla v mnišských rouchách, a věřící se k nim dodnes modlí jako k živým buddhům.

Foto: Patrik Germann / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Nejsou to sochy z kamene ani dřeva. Jsou to mumifikované ostatky asketů, kteří strávili roky hladověním, napili se jedovaté mízy a nechali se zazdít v kamenných komorách, aby tam v lotosové pozici zemřeli. Japonský termín pro ně zní sokushinbutsu, doslova „buddhovství v tomto těle“. Šlo o víru, že člověk může dosáhnout osvícení ještě za života, a jeho tělo pak zůstane jako důkaz i jako prostředník modliteb. Praxe nebyla běžná v celém Japonsku. Soustředila se do úzkého okruhu šingonských mnichů kolem posvátné hory Yudono v pohoří Dewa Sanzan a trvala zhruba od středověku do konce 19. století. Dochovaných mumií je dnes asi dvě desítky. Jejich příběh ale říká víc o náboženské moci, přežití chrámů i o tom, kde končí askeze a začíná sebezničení.

Roky hladu a čaj z lakovníku

Cesta k sokushinbutsu začínala dlouho před smrtí. Mnich nejprve na několik let přešel na extrémně omezenou stravu, žádné obilniny, žádné tuky. Živil se planými rostlinami, kůrou, kořeny a listím. Cílem bylo zbavit tělo tukové tkáně a svalové hmoty, tedy všeho, co po smrti rychle podléhá rozkladu.

V závěrečné fázi přišel na řadu nápoj, který japonská turistická agentura popisuje jako „jedovatý čaj z lakové mízy“. Surová míza lakovníku obsahuje podle studie publikované v Scientific Reports zhruba 60–65 % urushiolu, silného alergenu, který při kontaktu s kůží vyvolává puchýře a při požití poškozuje trávicí trakt. Podle tradičního chrámového výkladu měl tento nápoj dehydratovat tělo zevnitř a působit jako jakýsi přírodní konzervační prostředek, který „obalí orgány“. Moderní medicínský výzkum toto tvrzení v doslovné podobě nepotvrdil, ale jisté je, že požití lakové mízy představovalo pro organismus devastující zátěž.

Kamenná komora a zvon, který přestal zvonit

Když bylo tělo dostatečně vyhublé a prosycené toxiny, mnich vstoupil do malé kamenné komory nebo rakve. Usedl do lotosové pozice, začal meditovat a čekat na smrt. Podle některých verzí měl u sebe zvoneček, dokud zvonil, ostatní mniši věděli, že žije. Když zvon utichl, komoru zapečetili.

Tady se tradice a výzkum rozcházejí. Starší chrámový výklad říká, že tělo zůstalo v zemi tři roky a tři měsíce, pak bylo exhumováno a vystaveno. Novodobý výzkum z 60. let 20. století, jak shrnuje nippon.com, ale ukázal, že většina dochovaných těl nese stopy posmrtného zásahu, dosoušení dřevěným uhlím, kadidlovým kouřem, někdy i dřívější vyjmutí z hrobu. Romantická představa čistě „samovzniklé“ mumie tak neobstojí. Kolik mnichů se o sebemumiifikaci pokusilo a selhalo, nevíme. Neúspěšně zachovaná těla prostě zetlela.

Proč zrovna hory Dewa Sanzan

Tři posvátné hory, Haguro, Gassan a Yudono, tvoří už přes 1 400 let centrum šugendó, horského asketického náboženství. Poutníci je dodnes procházejí jako symbolickou cestu znovuzrození. Hora Yudono byla spojena s esoterním šingonským buddhismem a s ideou, že osvícení lze dosáhnout přímo v tomto těle.

Koncentrace sokushinbutsu v regionu měla i pragmatičtější rozměr. Mezi šingonským Yudonosanem a tendajským Hagurosanem existovala staletá rivalita o věřící, poutníky a vliv. Mumifikovaný mnich nebyl jen duchovní vzor, byl hmatatelným důkazem nadpřirozené moci chrámu. Kolem jeho ostatků se rozdávaly amulety, stavěla se poutní ekonomika a posilovalo se postavení instituce. Když pak v éře Meidži po roce 1868 přišly protibuddhistické reformy a zákaz exhumace těl, sokushinbutsu paradoxně pomohli některým chrámům přežít. Mumie se staly hlavním objektem kultu, kolem kterého se dala vybudovat nová identita i příjem. Poslední známý případ sebemumiifikace se datuje do roku 1903, mnich Bukkai v chrámu Kannondži. Meidžské trestní právo už tehdy kvalifikovalo zazdění zaživa jako pomoc k sebevraždě a otevření hrobu jako zohavení mrtvého těla.

„Živí buddhové“, duchovní status, ne optická iluze

Kdo čeká realistické figuríny připomínající spící lidi, bude překvapen. Sokushinbutsu vypadají jako vysušené mumifikované ostatky, kostnaté postavy s tenkou kožovitou tkání, oblečené v mnišských rouchách, usazené v oltářních rámech. Slovo „živý“ v názvu „živý buddha“ je teologické, ne vizuální. Věřící je chápou jako bytosti, které pokračují v meditaci a přímluvě za tento svět.

V chrámu Kaikódži ve městě Sakata jsou vystaveny hned dvě mumie, v Japonsku unikát. Oficiální turistické materiály je popisují jako „most k modlitbám a přáním“. V Tsuruoce lze navštívit chrámy Dainičibó (celoročně, od roku 2025 vstupné 800 jenů), Nangakudži (400 jenů, otevřeno denně) nebo Honmjódži (pouze na telefonickou rezervaci, vstup zdarma). Chrám Chúrendži od roku 2023 přijímá jen návštěvníky s předem objednanou modlitební službou. Pro cestovatele jde o cílený jednodenní až dvoudenní výjezd po regionu, ne o náhodnou zastávku na cestě.

Askeze, nebo sebezničení

Srovnání s egyptskými mumiemi se nabízí, ale kulhá. V Egyptě tělo po smrti preparovali specialisté, odstraňovali orgány, sušili natronem, balili do plátna. Proces trval kolem sedmdesáti dnů a mrtvý do něj nijak nezasahoval. U sokushinbutsu začínala příprava roky před smrtí a klíčovou roli hrála vůle živého člověka. Cíl se lišil stejně zásadně: egyptská mumifikace chránila tělo pro posmrtný život, japonská mířila k buddhství tady a teď.

Z dnešní perspektivy jde o fatální sebepoškozující rituál. Z perspektivy horských komunit kolem Dewa Sanzan šlo o nejvyšší možnou oběť, mnich obětoval vlastní tělo, aby chránil vesnici, odvrátil hladomor nebo epidemii a zůstal přítomen jako přímluvce. Šugendó v regionu žije dál: oficiální web Dewa Sanzan nabízí poutní trasy a programy pro návštěvníky ve stylu jamabušů. Kamenné komory už ale zůstávají prázdné.