Český les byl 40 let za dráty. Dnes cyklisté projíždějí vesnicemi, kde po lidech zůstaly jen základy domů

Desítky vesnic, přes sedm tisíc domů, kostely, školy, pivovary, to všechno pohltila krajina Českého lesa za čtyři dekády železné opony. Dnes tudy vedou cyklotrasy.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Kdo sjede z asfaltu na štěrkovou cestu u Nemanic a po pár stech metrech zastaví u odkrytých kamenných základů, stojí uprostřed bývalé obce Lučina. Hostinec, fara, pivovar, škola, kostel, všechno tu mělo svou adresu, své obyvatele, svůj provoz. Dnes jsou z toho obdélníky zdiva v trávě, informační cedulky a ticho, které přeruší jen řetěz horského kola. Právě tenhle kontrast, volnost pohybu v krajině, která byla ještě 23. prosince 1989 fyzicky uzavřená, dělá z Českého lesa jedno z nejsilnějších cyklistických území v Česku. Ne výškovým profilem, ale příběhem.

Co znamenalo „za dráty“

Nejde o metaforu. Od roku 1951 stál podél západní hranice Československa systém drátěných zátarasů včetně elektrifikovaného plotu, za nímž se táhl kontrolní pás široký tři až čtyři metry, uválcovaná hlína, na které pohraniční stráž četla stopy. Zakázané pásmo sahalo až dva kilometry od hranice; vstoupit do něj směly jen přísně prověřené osoby v doprovodu hlídky. Za ním leželo širší hraniční pásmo, obvykle dva až šest kilometrů, výjimečně až dvanáct, kam se člověk dostal jedině s propustkou zapsanou v občanském průkazu. Důvody pro vstup byly taxativně vyjmenované: zaměstnání, služební cesta, zemědělské práce, zdravotnický výkon, naléhavé soukromé důvody. Rekreace mezi nimi nefigurovala. Kontroly probíhaly i ve vlacích a autobusech, po setmění platil zákaz pohybu mimo veřejné cesty a fotografovat se nesmělo.

Právní režim se začal zavádět 1. dubna 1950 a po zpřísnění zákonem z roku 1951 vydržel v podstatě beze změny až do konce roku 1989. Čtyřicet let, během nichž se z hustě osídleného pohraničí stal pás prázdna. Podle turistického webu Českého lesa zaniklo jen na Domažlicku kolem padesáti sídel, na Tachovsku dalších šestadvacet. Agentura ochrany přírody mluví o více než šedesáti v rámci celé CHKO.

Krajina, která zmizela dvakrát

Poprvé zmizela po roce 1945, kdy byli odsunuti němečtí obyvatelé. V Lučině odešli všichni v roce 1946; bývalí sousedé skončili v uprchlických táborech v Bavorsku. V Hraničkách severozápadně od Rozvadova se totéž odehrálo v létě a na podzim téhož roku, a obec byla krátce poté cíleně zbořena. Podruhé zmizela, když se nad prázdnými vesnicemi zavřelo hraniční pásmo a příroda dostala čtyři dekády na to, aby pohltila, co zbylo.

Výsledek závisí na místě. V Lučině, které se někdy říká „malé české Pompeje“, jsou půdorysy staveb odkryté a částečně stabilizované. Zastřešené pozůstatky pivovaru, upravené základy kostela, u každého místa cedulka s popisem. V prostoru bývalého kostela se dodnes konají mše, potomci vysídlených obyvatel se sem vracejí. U Hraniček je obraz jiný: tři lípy s křížem, památník obětí první světové války, zbytky starých provozů a nedaleko ruina kostela v Nových Domcích, o kterou pečuje spolek Omnium. A pak jsou místa, kde nezůstalo skoro nic, kamenné zídky pod mechem, terénní nerovnosti, jímky zarostlé kopřivami. Bez mapy je člověk mine.

Kudy se dá projet

Český les nabízí patnáct značených MTB okruhů v oblasti Čerchov–Hohenbogen, z toho pět přeshraničních. Čtyři trasy vedou přímo přes zaniklá sídla:

• MTB č. 10 startuje ve Waldmünchenu, stoupá přes Čerchov a Capartice, sjíždí na Starou Huť, Pilu, Úpor a Lučinu, pak pokračuje do bavorského Untergrafenriedu a zpět přes Perlsee. Terén je náročnější, odměnou je průjezd několika zaniklými obcemi v řadě za sebou.
• MTB č. 9, takzvaná pašerácká trasa, vede z Waldmünchenu přes Lučinu, Hraničnou a Závist do Nemanic a zpět přes Höll a Lískovou. Název není náhodný, kudy dnes jezdí kola, tudy se kdysi pašovalo.
• Okruh Rybník – Pleš – Václav – Mostek – Rybník měří asi 25 kilometrů a na Pleši míjí hostinec a hřbitov s půdorysem kostela sv. Jana Křtitele.
• Naučná cyklostezka Branka je nejpřístupnější varianta: 17 kilometrů, jedenáct zastavení, start i cíl v Brance, průjezd přes Pavlův Studenec a Pavlovu Huť.

Přehledové tabule s mapami okruhů stojí v Caparticích a v Babylonu. Kdo chce zaniklá sídla hledat systematicky, může si z portálu Českým lesem stáhnout brožuru „Stopy minulosti Českého lesa“ a mapu zaniklých obcí na Tachovsku.

Proč ne Šumava

Šumava je známější, má hustší návštěvnickou infrastrukturu: parkoviště, průvodce divočinou, letní programy, jasně vyhrazené cyklotrasy, mimo které se v národním parku jezdit nesmí. Český les je jiný příběh. CHKO místo národního parku, volnější režim pohybu, výrazně méně lidí. Oficiální destinace to sama prodává jako přednost: „bez zástupu turistů.“ A právě ta prázdnota je součástí zážitku. Dlouhé úseky bez zástavby, bez obchodu, bez signálu, a pak najednou kamenný práh v trávě, kde stávaly dveře domu.

Podle nás je to nejsilnější cyklistický zážitek, jaký české pohraničí nabízí. Ne proto, že by trasy byly technicky výjimečné, ale proto, že krajina sama je exponátem. Každý kilometr bez vesnice je připomínkou toho, co tu chybí.

Jak se tam dostat v létě 2026

Z Plzně jede cyklobus 649 na Přimdu, linka 520 míří na Čerchov přes Domažlice, Babylon, Klenčí a Capartice, jezdí od 1. května do 11. října, v červenci a srpnu i ve vybrané všední dny. Každou sobotu od 16. května do 17. října vypravuje Plzeňský kraj spěšný vlak Český les do Bělé nad Radbuzou. Z Prahy je nejpohodlnější cesta přes Plzeň nebo Domažlice; konkrétní přestupní časy se vyplatí ověřit podle dne.

Na ubytování region nešetří: od Resortu Český les v Železné s desítkami studií přes Horský hotel Kolowrat v Přimdě až po menší penziony v okolí Domažlic. A kdo výlet naplánuje na polovinu srpna, může ho spojit s Chodskými slavnostmi, v roce 2026 připadají na 14. až 16. srpna.

Lučina leží osm set metrů od bavorské hranice. Před pětatřiceti lety by člověk za pokus dostat se tam riskoval svobodu. Dnes stačí sednout na kolo a odbočit ze značené trasy na štěrkovou cestu. Ten rozdíl stojí za to zažít.