Možná žijí vedle vás! Některé lidické děti dodnes neznají svou pravou identitu. Přežít jich mohlo víc

Byly odtrženy od matek, dostaly nová jména a zapomněly rodný jazyk. Příběh dětí z vyhlazení Lidic dodnes vyvolává otázku, kolik z nich mohlo přežít v cizích rodinách.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Představte si ten děs. Je červen 1942, otcové jsou po smrti a matky s dětmi nahnali do tělocvičny kladenského gymnázia. Pak přišel rozkaz, ze kterého tuhne krev v žilách – oddělit děti od maminek. Gestapáci nebrali ohledy na pláč ani na to, že se ženy svých ratolestí držely zuby nehty, jak jsme v redakci VědaŽivě zjistili. Naopak. Aby odpor zlomili, začali střílet do vzduchu s tím, že příště pošlou kulku přímo do těch prcků.

Děti třídili za pomoci pravítka a příruček

Následovalo „třídění“ jako u dobytka. Nacističtí „odborníci“ na rasu přeměřovali nosy, barvu očí a tvar lebky. Alespoň tak nám to průvodkyně popsala. Stáli jsme přitom u známého pomníku lidických dětí a dobře nám u toho popravdě nebylo. Kdo prošel, měl se stát vzorným Němcem. Ostatní? Ty čekala cesta do polské Lodže a následně plynové komory v Chelmnu. Mezi těmi, co měli žít, byli třeba malý Vašík Zelenka nebo dvouletá Hanička Špotová. Jenže i tahle „šance na život“ byla vykoupena něčím příšerným – totálním vymazáním paměti.

Dril, němčina a cizí máma

Děti, které vybrali k převýchově, totiž ze všeho nejdříve putovaly do domova u Poznaně. Režim tam byl nekompromisní – ani slovo česky! Pokud si někdo postýskal v rodném jazyce, přišel trest. Musely se z nich stát nepopsané listy papíru, do kterých nacisté vepsali novou identitu a německá jména. Odmítnout nebylo možné, režimem „naprogramované“ vychovatelky nakonec zlomily každého.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Většina z nich poté skončila v rodinách vysoce postavených esesáků, kde vyrůstaly v luxusu, zatímco jejich skutečné mámy dřely a umíraly v koncentráku Ravensbrück. Tragické je, že když se po válce rozjelo pátrání, našlo se jich jen sedmnáct ze sto pěti. Šílené číslo, že? A mnohé z nich už svou vlastní mámu nepoznaly. Třeba Maruška Doležalová se s maminkou setkala až v roce 1946 v nemocnici, ale osud byl krutý – maminka po několika měsících na následky věznění zemřela.

Žijí mezi námi lidické děti bez minulosti?

Tohle je ta nejtěžší část celého příběhu. Historici se totiž jednoznačně shodují, že pátrání po válce nebylo dokonalé. Německé úřady i adoptivní rodiče často stopy zametali, pálili dokumenty a měnili data narození. Na jednu stranu je to možné pochopit – děti byly jako jejich vlastní, nechtěli se jich vzdát. Je proto dost dobře možné, že v Německu nebo jinde v Evropě dodnes žijí lidé, dnes už starci v pokročilém věku, kteří se narodili v Lidicích, ale prožili život jako Hansové nebo Helgy. A dost možná se o svém pravém původu nikdy nedozví.