Pašovala děti v rakvích a krabicích přímo pod nosem nacistů. Neuvěříte, jak jí při tom pomáhal vycvičený pes

Pašovala děti v pytlích, bednách i rakvích. Příběh Ireny Sendlerové patří k nejsilnějším svědectvím lidskosti v době války.

Foto: Creative Commons / Volná licence

Jmenovala se Irena Sendlerová a většina lidí v ghettu jí říkala prostě sestra Jolanta. Nevypadala nijak nápadně, ale přesto právě tahle drobná Polka, narozená roku 1910 ve Varšavě, zvládla zorganizovat jednu z největších záchranných misí druhé světové války.

Z ghetta ven – i v rakvi

V roce 1942 proto vznikla ve stínu ilegální organizace Žegota – Rada pro pomoc Židům. A právě Irena v ní vedla dětskou sekci. Měla k tomu dobré předpoklady – díky propustce zdravotní sestry totiž mohla chodit přímo do ghetta.

Celý plán byl vlastně velmi prostý. Do ghetta se Irena dostávala mimo jiné i na korbě náklaďáku s čistým prádlem – a ven pak vezla „odpadky“. Ovšem nešlo jen o špinavé prádlo nebo použitý lékařský materiál. Obvykle byly mezi harampádím šikovně ukryté také živé děti. A když některé začalo brečet? Ano, tuhle otázku jsem si také položila. Žádné uspání totiž nemusí fungovat tak spolehlivě, jak byste si představovali.

Jenže i na to Irena myslela – společnost jí dělal speciálně vycvičený pes. Stál na korbě a když bylo třeba, tak prostě štěkal ostošest. Ale ne výhrůžně, nýbrž pěkně přátelsky – a laškovně přitom poskakoval na všech těch pytlích a bednách, jejichž cenný živý obsah se mohl nechtěným zvukem rázem prozradit. Hlídkující nacisté si ho zamilovali – mávali mu a smáli se. Ničeho dalšího si nikdy nevšimli.

Z ghetta vytáhla 2500 dětí

Tahle choulostivá operace trvala řadu měsíců a Irena při ní zachránila okolo 2500 dětí. Víme to, protože si všechny zapisovala.

Pak se ale všechno nehezky zvrtlo. V říjnu 1943 ji totiž zatklo gestapo. Němci se snažili zjistit, kam se děti poděly, ale Irena mlčela. Ani mučení, během něhož jí zlomili obě nohy a chodidla, s ní nic nezmohlo. Odsoudili ji k smrti, jenže Žegota ji nedala. Podplatila bachaře, který její jméno zapsal na seznam popravených – a ona tak mohla bez potíží zmizet. Pro Němce oficiálně zemřela. Do konce války pak žila v ilegalitě a dál pokračovala v odboji.

Žádná legenda, ale skutečnost

Irena Sendlerová nikdy sama sebe nevnímala jako hrdinku. Není tedy divu, že se její příběh po válce dlouho příliš nahlas nevyprávěl – až v 90. letech ho objevily americké studentky při školním projektu a teprve poté se o tomhle nevšedním příběhu dozvěděl doslova celý svět.

Mimochodem, když se jí po letech ptali, proč to všechno dělala, odpověděla prostě: „Když tonoucího člověka držíte za ruku, nepustíte ji.“