Brutální historie 14. století vepsaná do pohádky – matky jedly své děti, pohádka o Jeníčkovi a Mařence nelhala

Perníková chaloupka vypadá jako dětský výmysl. Jenže les, drobky i hlad nesou paměť Evropy, která zažila něco mnohem horšího. A právě tam to začíná.

Foto: MCAD Library - licence CC BY-SA 4.0

Ne, pohádka o Jeníčkovi a Mařence nemá rodný list, ale hladomor v ní křičí. Když jsem ve VědaŽivě srovnala mokré roky 1314 až 1316 s motivy lesa a jídla, pohádka mi přestala připadat jako čistá fantazie.

Déšť a hlad dávají pohádce tvrdý rámec

Data sedí až nepříjemně přesně. Studie v Communications Earth & Environment uvádí, že roky 1314 až 1316 tvořily páté nejvlhčí tříleté období v Evropě mezi lety 1300 a 2012 a samotný rok 1315 patřil k vůbec nejmokřejším.

Velký hladomor, tedy evropská potravinová katastrofa let 1315 až 1317 s dozvuky místy do 1321 či 1322, tak dostal kulisy, které znějí jako začátek noční můry. Jenže právě tady musím brzdit.

Ve VědaŽivě jsem si ověřila i druhou půlku příběhu: folkloristé nehledají jeden doložený pravdivý případ, z něhož by pohádka vyrostla. Přímý důkaz pro zrod konkrétní grimmské verze chybí; text On the Origin of Hänsel und Gretel i studie The great famine: 1315-1322 revisited spíš ukazují silný historický rámec, v němž motivy opuštěných dětí, lesa a jídla dávají tvrdou logiku.

Nadměrné deště tehdy ničily setí, srážely výnosy a komplikovaly dopravu obilí na trh, jak shrnují i zjištění observatoře Lamont Doherty Earth Observatory. A rozhodující je, co v takových kulisách lidé skutečně zažívali.

Ceny jídla vyletěly a s nimi i lidské hranice

Pšenice vystřelila nahoru. Studie v Communications Earth & Environment shrnuje anglický skok z pěti šilinků v roce 1313 až na čtyřicet v roce 1315, i když kronikář zachycený ve Fordham Medieval Sourcebook pro stejný rok uvádí dvacet za quarter obilí.

Detail se liší podle místa a chvíle, směr ale ne: jídlo zdražilo několikanásobně a stejný pramen zároveň popisuje nedostatek masa, vajec i krmiva. Když mizí jídlo, mizí i zábrany.

Proto se v kronikách objevují věty, ze kterých mrazí i dnes. Bristolské letopisy zaznamenávají, že lidé jedli koňské a psí maso a že „někteří jedli své vlastní děti“.

Nejde o plošný popis celé Evropy ani o běžné chování všech matek; jde o krajní kronikářské svědectví o tom, kam hlad dotlačil část společnosti. Zprávy o opouštění dětí, infanticidě a kanibalismu tak patří pramenům a historikům, ne titulkové zkratce. A právě odsud začne fungovat mechanika Jeníčka a Mařenky děsivě logicky.

Les, drobky a chaloupka najednou dávají smysl

Les tu není dekorace. Folklorní motiv, tedy opakující se stavební kámen příběhu, v tomto případě staví na opuštěných dětech, jídle a požíračce.

Přehled Hansel and Gretel, and other folktales about abandoned children řadí pohádku k typu ATU 327A a připomíná i starší Basileho variantu Ninnillo and Nennella, kde otec odvádí děti do lesa s jídlem, značí cestu otrubami a děti pak několik dní přežívají na žaludech a kaštanech.

Řetězec hlad, opuštění, falešné nasycení v chaloupce, hrozba sežrání tak nepůsobí jako bizarní fantazie, ale jako přetavená zkušenost; přímý důkaz pořád chybí, silný kontext ale křičí. Dnešní rodič čte dětem klasiku, jenže tehdejší les a jídlo znamenaly rozsudek, ne dobrodružství, a ve VědaŽivě mi právě tohle přišlo na celé pohádce nejhorší.

A právě proto není nejdůležitější, kdo příběh zapsal první, ale kdo z něj udělal verzi pro děti.

Grimmové z hrůzy udělali příběh pro děti

UNESCO u Grimmovy sbírky Pohádky pro děti a dům potvrzuje první vydání v letech 1812 a 1815 a poslední pod dohledem Grimmů v roce 1857. Nejviditelnější zásah míří do rodiny: v rukopisu z roku 1810 i tisku z roku 1812 stojí matka, zatímco „macecha“ Grimmové výslovně zavedli až ve čtvrtém vydání z roku 1840.

Macecha místo matky je tak známka, že příběh v pozdějších vydáních uhlazovali.

Grimmové navíc nic nevynalezli z nuly. Ve VědaŽivě jsem si ověřila, že starší okruh vyprávění existoval už před nimi a Basileho Ninnillo and Nennella patří do stejného typu příběhů o opuštěných dětech.

Teprve potom přišel světový zásah: UNESCO u Grimmovy sbírky uvádí překlady do více než 160 jazyků a kulturních dialektů. Z místního strachu tak vznikla jedna z nejrozšířenějších knih dětského světa.

Nejde o jeden případ, ale o paměť celé Evropy

To podstatné ale neleží v jednom senzačním „skutečném případu“. Přehled příbuzných variant ukazuje italské, francouzské, německé, české, moravské, rumunské i ruské prostředí a historické studie zároveň připomínají široký zásah hladomoru napříč severní a západní Evropou.

Poctivý verdikt proto zní nepříjemně: Jeníček a Mařenka nejspíš nevznikla z jedné doložené tragédie, ale z evropské paměti, v níž hlad dokázal z rodiče udělat děsivější postavu než samotná čarodějnice.