Lživá historie? Karel IV. byl jen drahý stavitel, skutečným zachráncem Evropy byl nenáviděný Zikmund

Titul „otec vlasti“ poprvé zazněl nad Karlovou rakví v roce 1378. Národní obsah mu ale vdechlo až 19. století, a Zikmundův evropský rozměr tím zmizel ze záběru.

Foto: Vassil / Wikimedia Commons / CC0 1.0

Když se řekne Karel IV., většina Čechů vidí Karlův most, univerzitu a zlatý věk. Když se řekne Zikmund Lucemburský, vybaví se „liška ryšavá“, upálený Hus a zrada. Jenže tohle rozdělení na hrdinu a padoucha nevytvořili středověcí kronikáři. Vytvořila ho husitská propaganda, obrozenecký kánon a školní zjednodušení, které přežilo staletí. Současná evropská historiografie přitom čím dál hlasitěji říká: Zikmund byl jedním z nejdůležitějších diplomatů pozdního středověku. A Karel? Ten nebyl jen stavitel, ale jeho obraz je dnes víc mýtus než portrét.

Jak se z Karla stal nedotknutelný symbol

Karlova skutečná bilance je silná i bez příkras. Zlatá bula z roku 1356 fungovala jako de facto ústava Svaté říše římské po další čtyři století. Praha se za jeho vlády stala centrem říše, univerzita z roku 1348 byla první severoalpská, stavební program proměnil město v evropskou metropoli. Zahraniční syntézy, třeba Britannica, ho hodnotí jako učeného diplomata a mimořádně schopného vladaře.

Problém není Karel sám. Problém je to, co se s jeho obrazem dělo potom. Studie publikovaná v Mediaevalia Historica Bohemica ukazuje, že idealizace začala už v pohřebních kázáních, kazatelé z něj vytvořili vzorového křesťanského vladaře ještě dřív, než jeho tělo vychladlo. Přívlastek „otec vlasti“ sice zazněl při pohřbu, ale doslovný národní význam dostal až v novověku. Klíčový moment přišel roku 1878, kdy Josef Kalousek vydal knihu Karel IV. Otec vlasti, a symbol byl hotový. Pak už si ho přivlastňovaly různé režimy a ideologie, jak dokumentuje i konference Akademie věd ČR věnovaná právě proměnám Karlova obrazu v moderní době.

A mimochodem: i Zlatá bula měla svou cenu. Posílila moc kurfiřtů na úkor říšských měst a středních vrstev. Karlův „velký státotvorný čin“ nebyl bez vedlejších nákladů.

Zikmund: krizový manažer, kterého Evropa potřebovala

Zatímco Karel budoval stabilní rámec, Zikmund vstoupil na scénu v okamžiku, kdy se ten rámec hroutil. Západní schizma trhalo latinskou církev od roku 1378, dva, později tři papežové, diplomatický chaos, podlomená autorita Říma. Právě Zikmund prosadil svolání kostnického koncilu v roce 1414. Pod jeho tlakem se koncil dostal k řešení a v roce 1417 zvolil jednoho papeže. Schizma skončilo.

To není drobnost. Je to jeden z nejvýznamnějších diplomatických úspěchů 15. století.

Zikmundův záběr ale nekončil u církve. Výzkum brněnské Masarykovy univerzity, konkrétně projekt Regesta Imperii, ho popisuje jako panovníka s univerzalistickými ambicemi a jednu z klíčových osobností evropské komunikační sítě. Arbitroval mezi Řádem německých rytířů a Polsko-litevským svazem. Řešil bavorské dynastické spory. Mobilizoval evropské síly proti osmanské expanzi.

Tady je ale nutné přiznat limity. Bitva u Nikopole roku 1396 skončila katastrofou křižáckého vojska. Zikmundova protiosmanská politika nebyla triumfální, byla vyčerpávající, často neúspěšná a v Uhrách ho za ni nenáviděli. „Zachránce Evropy“ je tedy přesnější v církevně-diplomatickém smyslu než ve vojenském.

Proč ho Češi nenávidí, a proč nejen Češi

Český obraz Zikmunda stojí na třech pilířích: glejt pro Jana Husa a jeho smrt v Kostnici roku 1415, křížové výpravy proti husitům a starší mocenské intriky proti Václavovi IV. Husitská propaganda z něj udělala archetyp zrádce. Alois Jirásek ten stereotyp zesílil pro moderní čtenáře. A školní kánon ho zacementoval.

Historička Klara Hübnerová z Masarykovy univerzity upozorňuje, že obraz „lišky ryšavé“ je víc obrozenecký než středověký. A historik Petr Čornej dodává, že české prostředí ve zpracování Zikmundova evropského rozměru dlouho zaostávalo za zahraničním bádáním.

Zajímavé je, že Zikmund nebyl nepopulární jen v Čechách. V Uhrách ho kritizovali za tvrdost a dlouhé nepřítomnosti. V říši naopak za to, že se příliš věnoval jiným zemím. Nebyl to tedy jen český emotivní problém, byl to panovník, který se snažil řídit půl kontinentu najednou, a všude za to platil.

Co by se mělo změnit ve škole, a co ne

Současný rámcový vzdělávací program nepředepisuje hagiografii Karla ani démonizaci Zikmunda. Pracuje s „obdobím rozkvětu českého státu v době lucemburské“ a s husitským hnutím, dost obecně na to, aby se do výuky vešlo srovnání dvou typů vlády. Karel jako architekt stability, práva a reprezentace. Zikmund jako krizový diplomat evropského dosahu, který nakonec i husitskou otázku vyřešil vyjednáváním, kompaktáta z roku 1436 jsou toho důkazem.

Nejde o převrácení znamének. Jde o to naučit žáky rozlišovat mezi dějinami a jejich pozdější pamětí.

Dva Lucemburkové, dvě měřítka velikosti

Nejpřesnější rámec je podle nás tento: Karel IV. byl státník dlouhodobého řádu, jeho dílo přežilo staletí. Zikmund byl panovník akutní krize, bez něj by se Evropa možná rozpadla na kusy dřív, než stačila vstoupit do renesance. Česká paměť absolutizovala prvního a vymazala druhého. Obojí je chyba.