Zničené dětství? Moderní diváci pálí do Forresta Gumpa: Prý jde o nejtoxičtější vztah v dějinách
Stačilo 30. výročí a jedna z nejslavnějších filmových lásek dostala novou nálepku. Ne kvůli celému filmu, ale kvůli tomu, co dnes diváci vidí v Jenny. A to mění víc, než se zdá.
Obsah článku
Doják 90. let dnes část publika čte jako vztahové varování. K výročním projekcím v roce 2024 se Forrest Gump vrátil do oběhu a s ním i zvláštní šok: nezestárl celý film, ale vztah Forresta a Jenny po letech působí mnohem tvrději.
Jedna stará romance dnes bolí jinak
Návrat zabolel. Když jsem ve VědaŽivě sledovala, co v roce 2024 znovu rozjely jubilejní projekce jako akce Trust for the National Mall, nejčastěji se neřešilo „zničené dětství“, ale jediná linka: Forrest a Jenny.
Mnohé publikum totiž po letech zaskočilo i to, jak pozdě do příběhu vstoupí dítě a nemoc.
Ten posun je vidět o to víc, že mluvíme o obru. Box Office Mojo uvádí premiéru 6. července 1994 a celosvětové tržby 678 226 465 dolarů, zatímco Academy Awards Database řadí Forresta Gumpa mezi filmy se šesti soutěžními Oscary.
Právě proto dnešní reinterpretace po letech, tedy situace, kdy se nezmění film, ale publikum a jeho citlivost, bije do očí tak silně. Nejde přitom o soud nad celým filmem ani o definitivu typu „nejtoxičtější vztah v dějinách“, ale o stále ostřejší čtení konkrétní dynamiky Forresta a Jenny.
Úplně nová tahle hádka ale není. Když jsem ve VědaŽivě prošla dobové texty, už RogerEbert.com popisoval Jenny spíš jako zraněnou paralelní trasu americké kontrakultury než čistého padoucha, podobně ji rámovaly i The Washington Post a Time. Jenže co přesně Jenny dělá, že dnes tolik lidí sahá rovnou po slovu „toxický“?
Slovo toxický stojí hlavně na tom, kdy Jenny přichází a mizí
Obžaloba působí jednoduše. Toxický vztah, tedy vztah, kde jeden nebo oba druhého opakovaně zraňují, stahují dolů nebo využívají, si část dnešních diváků spojuje hlavně s tím, jak Jenny Forresta opakovaně opouští a vrací se v nejcitlivějších chvílích.
Podle scénáře Forrest Gump mu po epizodě u strip clubu řekne, aby se od ní držel dál, po washingtonském shledání znovu odjede a po společné noci v Greenbow zmizí dřív, než se probudí.
Pak přijde druhý úder. Informace, že Forrest Jr. je jeho syn, i zpráva o její nevyléčitelné „nějaké viróze“ dorazí podle téhož scénáře až v úplném závěru, těsně před svatbou a její smrtí v roce 1982.
Když jsem ve VědaŽivě pročítala dnešní debaty kolem filmu, právě tenhle sled scén se vracel nejčastěji: odejde, vrátí se, znovu odejde a pak přinese dítě i nemoc až na poslední chvíli. Na rychlý internetový rozsudek to stačí.
Trauma její chování neomlouvá, ale mění jeho význam
Jenže stejný film hned nabízí i důvod, proč takový rozsudek kulhá. Scénář výslovně říká, že Jennyin otec ji a její sestry „pořád líbal a osahával“, načež ji policie odvede z domu k babičce.
Později film ukazuje násilného partnera, který ji udeří na setkání Black Panthers. V tu chvíli už Jenny nepůsobí jako chladná manipulátorka z internetového memu, ale jako člověk, který se celý život motá mezi útěkem, studem a špatnými volbami.
A ještě tvrdší je poslední vrstva. Daily Script zachycuje i drogové a sebedestruktivní epizody s injekčním náčiním, kokainem a scénou na balkoně, takže její odchody přestanou vypadat jen jako vypočítavost.
To její chování neomlouvá. Jen mu to mění význam. Internet z těchto scén často vytáhne jen obžalobu a jednou větou smaže trauma i fakt, že film Jenny schválně nedovysvětluje. A právě tady se spor láme, mění znalost její minulosti vinu, nebo jen to, jak ji dokážeme číst?
Jenny vidíme hlavně Forrestovýma očima
Klíč sedí v tom, jak film vypráví. Perspektiva vyprávění znamená, že vše vidíme hlavně Forrestovýma očima, takže Jenny zůstává méně dovysvětlená, a přesně tak funguje i rámec autobusové lavičky ve scénáři na Daily Script.
My nepoznáváme Jenny samu o sobě. Poznáváme hlavně to, co z ní zahlédne Forrest a čemu sám rozumí. Proto působí zároveň blízce i nečitelně.
Právě odtud vychází i dnešní obrana postavy. Robin Wright v rozhovorech, které na začátku listopadu 2024 shrnuly The Independent a AOL s převzatým People, odmítla čtení Jenny jako antifeministické role, tedy postavy brané jen jako výstraha před „špatnou ženou“, ne jako plnohodnotný člověk.
Zároveň ale připustila, že se Jenny chová sobecky. Když jsem ve VědaŽivě srovnala tyto výroky s dnešními reakcemi, vyšel z toho asi nejpoctivější rámec: Jenny není jen oběť a už vůbec ne jednoduchá karikatura.
Po 30 letech tak Forrest Gump nefunguje jen jako bezpečný doják. Výroční text The Guardian i další debaty ukazují, že vztah Forresta a Jenny dnes slouží spíš jako test hodnot: kolik empatie dáme postavě poznamenané traumatem a kolik odpovědnosti po ní naopak chceme. Ve VědaŽivě mi z toho vychází jediné: největší šok neleží v tom, že by se z Forresta Gumpa stal jiný film, ale v tom, že jedna stará romance dnes najednou odhaluje, jak jiní jsme my.