Místo dovolené u moře smrt v Himálaji? Záhada Řeků u „Jezera koster“ šokuje vědce

U ledového jezera v 5029 metrech leží stovky kostí a nový výzkum obrátil známý příběh vzhůru nohama. Jedna stopa vede ke Středomoří, důvod cesty ale dál chybí.

Foto: Dorothe/PxHere

Věda už ví, odkud část mrtvých přišla, ale ne proč skončila v Himálaji. Legenda o jediné smrtící bouři tak dostala tvrdý zásah dřív, než vůbec začne skutečná záhada.

Jedna pohroma tenhle příběh nevysvětlí

Jedna katastrofa neplatí. Podle dat publikovaných v Nature Communications určilo radiokarbonové datování, tedy metoda pro určení stáří ostatků, dvě hlavní časové vrstvy. Starší jihoasijská skupina spadá do 7. až 10. století, novější středomořská do 17. až 20. století.

Autoři proto odmítli představu jediné bouře a jediné hromadné smrti, protože mezi oběma skupinami leží zhruba tisíc let.

Místo samo působí skoro neuvěřitelně. Roopkund leží ve 5029 metrech a kolem malého ledovcového jezera našly expedice několik set lidských ostatků, často se mluvilo asi o 600 až 800 mrtvých.

Když jsem ve VědaŽivě prošla původní studii i starší popisy expedic, vyšla z nich hlavně jedna jistota: šok nevytváří jen počet těl, ale i to, jak vysoko a od civilizace daleko ta kostra vedle kostry leží. A právě tahle scéna svádí k příliš rychlým závěrům.

Titulek o „Řecích“ říká víc, než unesou data

Zkratka „Řekové“ kulhá. Studie neprokázala národnost, ale u 14 lidí našla starověkou DNA, tedy čtení genetické informace z kostí, nejbližší dnešním populacím z Kréty a pevninského Řecka.

Přesnější výraz zní východní Středomoří, ne potvrzení, že šlo přímo o Řeky. Jistota proto končí u původu části skupiny, zatímco důvod cesty i příčina smrti zůstávají neznámé, a tím se otázka přesouvá od senzačního titulku k samotnému místu.

Mapa místa ničí příběh o náhodně zbloudilé výpravě

Právě poloha mate nejvíc. Roopkund totiž neleží na hlavní obchodní trase, ale na poutní cestě Nanda Devi Raj Jat, jak uvádí diskuse v Nature Communications i Traditions of Uttarakhand. Tahle pouť se koná jednou za 12 let a dává rozumnější rámec hlavně starší jihoasijské skupině než novějším lidem se středomořským původem.

Čím víc tedy místo zasadíme do mapy, tím méně sedí jednoduchý příběh o cizí výpravě, která sem jen náhodou zabloudila.

Poutní vysvětlení ale nestačí pro všechny. Autoři sami ho označují jako plausibilní hlavně pro starší skupinu, ne pro pozdější nepříbuzné muže a ženy s původem ve východním Středomoří.

A tady se vrací problém mediální zkratky: ve VědaŽivě je fér držet jazyk při zemi, protože genetická blízkost ke Krétě a Řecku neznamená potvrzenou národnost ani přímou cestu z konkrétního místa. Titulek s „Řeky“ proto zní jistěji, než dovolují samotná data.

Tvrdá čísla zničila legendu, ne záhadu

Tvrdá čísla navíc rozbila i poslední zbytky legendy. Studie pracovala s 38 genomy a 37 přímými radiokarbonovými daty, jak ukazují i doplňující data Harney et al.

Výsledek nevykreslil jednu výpravu, ale obraz rozházený přes různá staletí, část starší skupiny se dokonce podle intervalů dat ani nemusí vejít do jediného okamžiku smrti. Kosti u jezera tak netvoří jeden uzavřený příběh, spíš vrstvenou kroniku, v níž každá nová jistota otevírá další mezeru.

A to bolí nejvíc. Když známe časové vrstvy, přibližný původ části mrtvých i charakter trasy, pořád nevíme, proč se novější skupina dostala právě sem. Mapa, genetika ani datování zatím nepopíšou poslední hodiny těch lidí, a právě tím se z Roopkundu stává tvrdší záhada než dřív.

Čím víc věda odhalí, tím méně ví o konci

Ani nejpohodlnější teorie neobstály. Mezi 38 sekvenovanými ostatky bylo 23 genetických mužů a 15 žen a autoři nenašli blízké příbuzné do třetího stupně, takže data nepodpořila představu vojenské výpravy.

Screening navíc neprokázal bakteriální patogeny, zároveň ale studie výslovně varuje, že sama nepřítomnost patogenní DNA epidemii definitivně nevylučuje. Některé oblíbené scénáře tedy padly, ale řešení z nich nevzešlo.

Paradox zůstává krutý. Po analýze genomů, izotopů i kostí víme o části mrtvých víc než kdy dřív, jenže izotopy, chemické stopy jídelníčku, spíš doplňují obraz původu a života než příběh poslední cesty.

Autoři proto dokázali přesněji říct, odkud část lidí přišla, než co je u jezera zabilo a proč tam vůbec zamířili, u pozdější skupiny se navíc radiokarbonová data překrývají, takže mohla zemřít i při jediné události. Jak připomněla reportáž National Geographic, záhada jejich cesty zůstala po velké genetické analýze stále otevřená.

Právě tady se senzační příběh láme. Ve VědaŽivě z těch dat vychází hlavně nepříjemná pointa: moderní věda u Roopkundu neuzavřela starý horor, ale rozbila jeho nejjednodušší verzi a nechala za sebou ještě děsivější otázku, proč lidé z východního Středomoří došli až k jezeru koster, aniž dnes kdokoli umí říct proč.