1 700 stříbrných mincí leželo pod nohama zemědělců. Příběh pokladu, který tisíc let čekal v hlíně na svůj den

Pole u Chýště na Pardubicku vydalo 1 669 stříbrných denárů z konce 10. století, dosud největší český denárový poklad z doby Boleslava II.

foto: Devanath/Pixnio

2. prosince 2015 vstoupil do Východočeského muzea v Pardubicích muž s igelitovou taškou. Uvnitř bylo 780 stříbrných mincí, každá zhruba velikosti dnešní koruny. Řekl, že je vyoral na poli. Mohl mlčet, mohl je prodat po internetu kus za kusem. Neudělal to. A právě tím rozhodnutím odstartoval jeden z nejvýznamnějších archeologických příběhů moderního Česka, příběh, který přepsal učebnice o ekonomice raně přemyslovských Čech.

Orba, která otevřela tisíciletý trezor

Keramická nádoba se stříbrným obsahem ležela v hlíně zřejmě od 90. let 10. století. Přes tisíc let ji chránila hloubka, do které pluh nedosáhl. Pak se změnila agrotechnika, radlice sjela o pár centimetrů níž a hrnec praskl. Mince se začaly rok za rokem rozvlékat ornicí.

Když v létě 2016 dorazili na pole archeologové s detektory kovů, čekalo je překvapení. Denáry neležely v jednom bodě, ale na ploše zhruba 30 × 60 metrů. Nejvzdálenější kus našli 42 metrů od jádra depotu. Opakovaný severojižní směr orby fungoval jako dopravní pás, který stříbro systematicky rozptyloval. Profesionální dohledávky proběhly ve třech vlnách (28. července, 3. srpna a 25. srpna 2016) a ještě v říjnu 2018 se podařilo vytáhnout další kusy. Konečný součet: 1 669 mincí a mincovních zlomků.

Denáry, které přepisují dějiny

Nejde jen o množství. Soubor obsahuje běžné typy denárů Boleslava II. ražených v Praze a na Vyšehradě, ale i extrémně vzácné a dosud zcela neznámé varianty. Motivy na mincích (ruka, kříž, postava Krista, kostel) ukazují silné vazby přemyslovského státu na Římskou říši.

Pro historiky je chýšťský depot klíčový ve třech rovinách:

• Rozsah české ražby. Pestrost typů dokládá, že mincovní produkce v závěru vlády Boleslava II. byla mnohem intenzivnější, než se dosud předpokládalo.
• Bohatství elit. Muzeum uvádí, že za jediný denár mohl člověk tehdy vyžít až dva měsíce. Celý soubor představoval jmění, za které šlo vyzbrojit armádu.
• Evropské vazby. Ikonografie mincí potvrzuje, jak těsně byly Čechy konce 10. století propojeny s okolním kontinentem.

Kdo poklad ukryl, nevíme. Naleziště leží u významné obchodní stezky, takže odborníci pracují s hypotézou velmože nebo bohatého kupce. Proč se pro stříbro nikdy nevrátil, zůstává otevřené; depot byl uložen v období před hlubokou krizí českého státu a jeho majitel zřejmě příležitost k vyzvednutí už nedostal.

Odměna, zákon a dva miliony

Poctivost nálezce se vyplatila. Pardubický kraj mu vyplatil mimořádnou odměnu dva miliony korun. Znalecký posudek přitom ocenil soubor na 23,5 milionu; historická a vědecká hodnota je ovšem penězi nevyčíslitelná. V roce 2020 byl poklad prohlášen za kulturní památku.

Bez včasného nahlášení by se z mimořádného pramene stala jen rozptýlená sbírka anonymních kusů bez kontextu. Zákon to reflektuje tvrdě: kdo archeologický nález neohlásí nejpozději druhý den po zjištění, dopouští se přestupku s pokutou až dva miliony korun. Nález i naleziště je navíc nutné ponechat beze změny nejméně pět pracovních dnů. O odměnu pak nálezce písemně žádá krajský úřad.

Není sám, ale je výjimečný

Česká krajina vydává podobné depoty opakovaně. Poděbradský poklad čítá přes 1 400 denárů z 10. století, na Kutnohorsku se v roce 2024 objevil depot s více než 2 150 mincemi z přelomu 11. a 12. století. Chýšť ale zůstává, podle Akademie věd ČR, nejrozsáhlejším mincovním depotem z 10. a počátku 11. století nalezeným na našem území. A Východočeské muzeum ho ještě v roce 2026 označuje jako dosud největší český denárový poklad z konce 10. století.

Dnes jsou mince vystavené v expozici „Peníze si do hrobu nevezmeš“ na pardubickém zámku. Stříbro po konzervaci stále nese ražební lesk, jako by z mincovny odešlo včera, ne před tisíci lety.

Pole u Chýště vypadá jako kterékoli jiné v Polabí. Nic na něm nenasvědčuje tomu, že tu někdo před tisíci lety zakopal jmění hodné knížete. Právě proto stojí za to dívat se pod nohy, a když se něco zablýskne, zavolat do muzea.