Improvizované stánky u silnic už jsou minulostí. Za „drancování“ lesa dnes lidem hrozí tučné pokuty

Současný lesní zákon nezná pojem „volně dostupná šiška“, a právě to je místo, kde se lidová představa o lese rozchází s platným právem.

Foto: PxHere

Generace Čechů vyrostly s pocitem, že les je společný a všechno, co v něm leží na zemi, si člověk může vzít. Houby, borůvky, klest na podpal, pár šišek na vánoční dekoraci. Jenže legislativa se od šedesátých let proměnila víc, než si většina návštěvníků lesa uvědomuje. Starý lesní zákon z roku 1960 výslovně povoloval sběr prázdných šišek i odpadové kůry. Současný zákon č. 289/1995 Sb. už takovou výjimku neobsahuje. A právě tady začíná problém, ne u borůvek, ale u věcí, které lidé považují za samozřejmost.

Co si z běžného lesa odnést smíte

Základní pravidlo je překvapivě jednoduché. Lesní zákon v § 19 říká, že každý má právo vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat lesní plody pro vlastní potřebu a brát suchou na zemi ležící klest. Tím výčet končí.

Borůvky, maliny, ostružiny, houby, to všechno spadá mezi lesní plody. Ministerstvo zemědělství výslovně potvrzuje, že houby jsou lesním plodem. Klíčová podmínka je dvojí: sběr musí být pro vlastní potřebu a nesmí poškozovat les. Zákon přitom nikde nestanoví kilogramový limit. Nejde tedy o to, jestli máte v košíku tři kila borůvek nebo pět, posuzuje se účel a okolnosti, ne váha.

U klestu je situace podobně mlhavá. Zákon mluví o „suché na zemi ležící klesti“, ale přesný průměr neuvádí. Lesy ČR jako praktické vodítko používají hranici zhruba 7 cm; cokoli silnějšího už považují za dříví, které patří vlastníkovi lesa. Kdo si tedy naloží do kufru silnější větev, riskuje, i když ji zvedl ze země.

Šišky, sazenice a semena: tady právo tvrdne

Právě šišky jsou nejpřekvapivější „past“. Současný lesní zákon je mezi povolenými věcmi výslovně neuvádí. Naopak, § 20 zakazuje sběr semen lesních dřevin. Šiška se semeny uvnitř tak spadá do zakázané kategorie. A i prázdná šiška nemá v zákoně oporu, kterou měla za starého režimu.

Další zakázané činnosti, o kterých lidé běžně nevědí:

• Vyzvedávání semenáčků a sazenic – odnést si malý smrček „na zahradu“ je přestupek.
• Vstup do oplocenek – oplocené plochy chrání mladé výsadby; houbaři je přelézají rutinně.
• Pohyb v porostech při těžbě – zákaz platí i tehdy, když zrovna nikdo nepiluje.

Za porušení těchto pravidel hrozí fyzické osobě pokuta až 10 000 Kč. Milionové stropy, které se občas objevují v médiích, míří primárně na právnické osoby nebo na závažnější zásahy do lesa, ne na jednotlivce s hrstí šišek. Přesto: i ta nižší sazba je reálná.

Chráněné druhy: jedlost nehraje roli

Samostatnou kapitolou je ochrana konkrétních druhů rostlin a hub podle zákona o ochraně přírody. Vyhláška č. 395/1992 Sb. obsahuje seznamy zvláště chráněných organismů a u nich platí absolutní zákaz sběru, trhání, držení i komerčního využití.

Mezi kriticky ohrožené houby patří například hřib královský, hřib Fechtnerův nebo hřib moravský. Klouzek žlutavý figuruje jako silně ohrožený. Všechno jsou to druhy, které zkušený houbař zná jako jedlé, jenže jedlost není právní kritérium. Chráněný je každý jedinec ve všech vývojových stádiích i jeho biotop, jak připomíná Agentura ochrany přírody a krajiny.

U rostlin platí totéž. Sasanka lesní je vedena jako ohrožený druh. Lidový název „petrklíč“ přitom pokrývá víc botanických druhů a ne každý z nich je na seznamu, právě proto je nejbezpečnější pravidlo prosté: když si nejsem jistý druhem, netrhám.

Národní parky: borůvky ano, ale jen ze stezky

V národních parcích se pravidla posouvají o další stupeň. Sběr lesních plodů pro vlastní potřebu tam nemusí být sám o sobě zakázán, NP České Švýcarsko to výslovně potvrzuje. Háček je jinde: návštěvník nesmí opustit značenou turistickou cestu. Borůvky rostoucí metr od pěšiny tak zůstávají nedosažitelné, pokud by pro ně člověk musel sejít z trasy.

V Krkonoších je situace ještě přísnější. Správa KRNAP popsala konkrétní případ, kdy strážci společně s policií opakovaně zastavili borůvkáře v klidovém území. Problém nebyly borůvky jako takové, ale fakt, že sběrači vstoupili do zóny s přísným zákazem pohybu. NP Šumava má vlastní návštěvní řád s dalšími omezenými územími. Každý park je zkrátka jiný a znalost samotného lesního zákona nestačí.

Stráž přírody má v chráněných územích reálné pravomoci: může zastavit rušivou činnost, zjistit totožnost osoby a uložit pokutu příkazem na místě. Pokuty pro fyzické osoby se v režimu ochrany přírody pohybují od 10 000 do 100 000 Kč podle typu porušení; ve zvláště chráněném území může jít i o dvojnásobek.

Proč je systém přísnější, než se zdá, a kde dává smysl

Český režim je ve skutečnosti k běžnému návštěvníkovi poměrně vstřícný. Volný vstup do lesa a sběr plodů pro vlastní potřebu není v Evropě samozřejmost. Přísnost nastupuje ve chvíli, kdy jde o reprodukční materiál lesa (semena, sazenice, šišky), o vzácné druhy nebo o citlivá území, kde klid zvěře a přírody má přednost.

Slabé místo systému je jinde: hranice mezi povoleným a zakázaným jsou pro běžného návštěvníka málo intuitivní. Nikdo v lese nerozlišuje šišku se semeny od prázdné. Nikdo nenosí v kapse vyhlášku s latinskými názvy hub. A „vlastní potřeba“ zůstává pojmem bez přesné definice.

Právo je tvrdší, než lidová paměť napovídá. Kdo se drží borůvek a hub v běžném lese, sbírá pro sebe a neničí porost, je na bezpečné straně. Jakmile ale sáhne po šišce, silnější větvi nebo vykročí z cesty v národním parku, ocitá se v režimu, kde paragraf nezná slovo „přece“.