Velryba jako „ostrov života“: Podívejte se na tvory z hlubin, kteří se těmito giganty živí

Třicetitunová velrybí mršina nese tolik organického uhlíku, kolik by na stejnou plochu hlubokomořského dna přirozeně dopadlo za tisíc let.

Foto: Pixabay

Když velryba zemře a její tělo klesne do hloubek, kde nepanuje nic než tma, chlad a chronický nedostatek potravy, nestane se z ní jen rozpadající se mršina. Stane se z ní infrastruktura. Lokální zdroj energie, který v několika navazujících fázích přitáhne desítky druhů, od robustních žraloků a hadovitých sliznatek přes husté porosty mnohoštětinatců až po červy, kteří nemají ústa, nemají střevo a přesto dokážou rozložit kost. Vědci tomuto fenoménu říkají whale fall a studují ho od osmdesátých let. Přesto se stále ukazuje, že většina takových „ostrovů“ zůstává lidem skrytá. Podle NOAA asi 90 % velkých velrybích těl klesne na dno, aniž je kdokoli zaznamená. Sonar v jedné jediné oblasti u jižní Kalifornie naznačil přes 60 whale falls najednou.

Hostina mrchožroutů: první měsíce na dně

Jakmile tělo dosedne, začíná závodění o měkké tkáně. Mezi prvními přicházejí sliznatky, bezčelistnatci s hadovitým tělem, kteří se do mršiny zavrtávají a doslova se v ní koupají. K nim se přidávají hlubinní žraloci, kteří dokážou z kadáveru trhat kusy masa, a zástupy amphipodů a krabů. Tato mobilní mrchožroutská fáze trvá měsíce, u velkých koster až dva roky.

Rychlost, s jakou první vlna pracuje, je překvapivá. Čtyřicetitunová velryba může ztratit veškerou svalovinu a podkožní tuk během několika měsíců. Co po ní zbyde, není holá kostra, ale sediment nasycený organickými látkami a kosti, které v sobě stále drží obrovské zásoby lipidů. U velkých kytovců tvoří tuky přes 60 % hmotnosti kostí. To znamená dvě až tři tuny lipidů ukryté v samotném skeletu. A právě tady příběh teprve začíná.

Oportunisté a pole bílé trávy

Druhá fáze patří organismům, které těží z organicky obohaceného sedimentu kolem kostry. Mnohoštětinatci, drobní kroužkovci, osídlí okolí v takové hustotě, že podmořské kamery zachycují cosi jako „pole bílé trávy“ vlnící se nad dnem. Mezi nimi se pohybují drobní korýši a další oportunistické druhy, které by na běžném hlubokomořském bahně nenašly dost potravy.

Tato fáze u menších koster odezní do dvou let. U velkých velryb se ale plynule prolíná s tím, co přijde potom, a co je na celém whale fall biologicky nejpozoruhodnější.

Chemický ostrov: bakterie, Osedax a svět bez slunce

Třetí, takzvaná sulfofilní fáze, proměňuje kostru v chemickou továrnu. Anaerobní bakterie rozkládají lipidy v kostech a uvolňují přitom sulfan, tedy sirovodík. Kolem kostry tak vzniká lokální sulfidický habitat, prostředí chemicky podobné hydrotermálním průduchům nebo studeným výronům na mořském dně. Jenže na rozdíl od nich je whale fall dočasný a nepředvídatelný. Právě proto ho vědci označují za „stepping stone“, přechodnou zastávku, která může propojovat vzdálená stanoviště hlubinné chemosyntetické fauny.

Hvězdou této fáze je rod Osedax, kostiožraví červi, které poprvé popsali vědci z kalifornského Scripps Institution of Oceanography. Greg Rouse a jeho kolegové jen v Kalifornii identifikovali 18 druhů. Osedax vypadají jako drobné květiny vyčnívající z kosti: samice sedí v slizové trubici a do okolí vystavují péřovité útvary, kterými přijímají kyslík. Nemají ústa. Nemají střevo. Místo toho vysílají do kosti kořenový systém a s pomocí symbiotických bakterií rozkládají tuky přímo uvnitř skeletu. Aby toho nebylo málo, samci jsou mikroskopičtí a žijí přichyceni na těle samice, desítky zakrslých samců na jedné „květině“.

Studie Tresguerrese, Katze a Rouse prokázala, že Osedax aktivně vylučují kyselinu, kterou narušují kostní tkáň. Bizarní vzhled těchto červů tedy není pouhá kuriozita, ale přesně to, co jim umožňuje zužitkovat velrybí tělo do posledních tuků v kostech. Vedle nich kosti osídlují mlži Idas washingtonia, limpety Cocculina craigsmithi a Pyropelta musaica nebo stejnonožci Ilyarachna profunda. Celé společenstvo může na velké kostře přetrvat nejméně padesát let.

A jak se larvy Osedax dostanou ke kostře, která leží v naprosté tmě tisíce metrů pod hladinou? Ne dálkovým „čichem“, jak by se mohlo zdát. Larvy se šíří vodním sloupcem a osidlují kost, na kterou narazí. Jak uvádí Adrian Glover z londýnského Natural History Museum, mohou buď usednout na blízké kosti, nebo driftovat proudy k jiné mršině.

Nejen Pacifik: whale fall se zkoumá i v Evropě

Dlouho se whale fall spojoval výhradně s hlubokým Pacifikem u kalifornského pobřeží. Jenže v roce 2006 tým kolem Thomase Dahlgrena provedl experiment ve švédském Kosterfjordu: ponořil tělo plejtváka malého do hloubky 125 metrů. Během měsíců se objevily sliznatky, amphipodi a Osedax mucofloris, první evropský zástupce kostiožravých červů. Druh byl následně potvrzen i v norském Bjørnafjordu na experimentálně uložených kostech v 118 metrech.

Studie publikovaná v Scientific Reports v roce 2016 navíc ukázala, že fauna přirozeného whale fall v hlubokém Atlantiku se nápadně podobá té pacifické. Whale fall tedy není regionální kuriozita, ale globální jev. A Osedax nejsou striktně „velrybí specialisté“. Rouse a kolegové prokázali, že osidlují i rybí kosti. U velryb je ale efekt nejdelší a nejbohatší, protože žádný jiný mořský obratlovec nenabídne tak masivní a tukové kosti.

Co znamená méně velryb pro hlubinné dno

Smith a Baco ve své klíčové studii z roku 2003 formulovali hypotézu, která dodnes rezonuje: před průmyslovým velrybářstvím byly whale falls na dně výrazně častější. Větší populace velryb znamenaly hustší síť „ostrovů“, kratší vzdálenosti mezi nimi a lepší konektivitu pro druhy, které se šíří z jedné kostry na druhou. Po staletích intenzivního lovu se tato síť pravděpodobně ztenčila, a je reálně možné, že část specializovaných druhů vázaných na whale fall nebo příbuzné sulfidické habitaty tiše vyhynula, aniž jsme o jejich existenci vůbec věděli.

NOAA připomíná ještě jeden rozměr: velrybí těla na dně ukládají uhlík na stovky až tisíce let. Ochrana velryb tak nechrání jen charismatické savce u hladiny. Chrání i potravní sítě v naprosté tmě a pomalý, ale měřitelný uhlíkový cyklus hlubokého oceánu.

Někde na dně, právě teď, leží kostra, o které nikdo neví. Kolem ní kvetou červi bez úst a bakterie přeměňují tuk v energii pro svět bez slunce. Ostrov života, který nikdo nepostavil, a který zmizí, až dojde poslední kapka tuku v poslední kosti.