Kouř z kotelen a přehřáté „šroťáčky“: Jak jeden budoucí ministr vyvolal největší paniku v dějinách StB

Zatímco na náměstích zněly klíče, v areálu pionýrského tábora u Votic a v papírnách už mizely tuny papíru, které nová doba neměla nikdy číst.

Foto: Picryl

Prosincové dny roku 1989 jsou v učebnicích popsané jako čas naděje a přerodu. Uvnitř budov Státní bezpečnosti to vypadalo jinak: horečně, chaoticky a místy zoufale. Aparát, který desítky let budoval svou moc na informacích o druhých, se najednou ocitl v situaci, kdy mu hrozilo, že se k těm informacím dostane někdo z opačné strany barikády.

Lorencův pokyn přišel dřív, než si kdo myslel

Prvního prosince 1989, tedy pouhé dva týdny po 17. listopadu, inicioval náčelník StB Alojz Lorenc pokyn ke skartacím. Formulací byl pověřen Otta Sedlák a instrukce byla jasná: na útvarech nesmí zůstat materiály s „kompromitujícím charakterem“ a vytříděné dokumenty mají být urychleně zničeny v papírnách. Nešlo o žádnou rutinní koncoroční skartaci, jak se někteří funkcionáři později hájili. Šlo o cílenou likvidaci toho nejcitlivějšího, co archivy obsahovaly, a tempo tomu odpovídalo (ustrcr.cz).

Jeden jmenovaný disident zrychlil vše

Přesně v těchto dnech přišla zpráva, která aparát vyděsila víc než demonstrace na Václavském náměstí. Ján Čarnogurský, slovenský právník, disident, člověk, kterého StB roky sledovala, vyslýchala a od roku 1987 mu fakticky znemožňovala najít zaměstnání, byl 10. prosince 1989 jmenován prvním místopředsedou federální vlády a pověřen společným řízením ministerstva vnitra (upn.gov.sk). Podle recentního zpracování tohoto příběhu právě tato informace vedla k rozhodnutí „sešrotovat“ i svazky, které byly dosud jen vytříděné, ale ještě fyzicky existovaly (medium.seznam.cz). Tajná policie se nejvíc bála právníka, kterého sama roky vyráběla jako nepřítele státu.

Praha, Votice, Štětí: geografie paniky

Ničení neprobíhalo jen v centrálních budovách na Bartolomějské nebo v Thákurově ulici. Ve dnech 6. a 7. prosince 1989 se do tisku dostaly informace o pálení dokumentů správy vyšetřování StB v areálu pionýrského tábora Vatěkov u Votic, tedy mimo Prahu, mimo dohled, v místě, kde by to nikdo nečekal (ustrcr.cz). Historik Pavel Žáček, který se skartacím věnuje nejpodrobněji, uvádí, že v papírně ve Štětí bylo tímto způsobem zničeno 60 tun písemností (plus.rozhlas.cz). Dým z komínů byl doslova vidět.

Ministr přikazoval, aparát pokračoval

Čtvrtého prosince 1989 byl jmenován nový ministr vnitra František Pinc. Vydával pokyny k zastavení skartací. Aparát je neplnil. Lorenc 8. prosince pokyn ke skartacím dokonce zopakoval, a teprve poté vydal zákaz dalšího ničení. Na poradě téhož dne Pinc podle svědectví pronesl větu, která situaci vystihuje lépe než jakýkoli úřední dokument: Chlapi, to už je vrchol, to už je dost, skartace se musí neprodleně zastavit. (ustrcr.cz) Ministr křičel na aparát, který ho fakticky ignoroval, protože věděl, že má ještě pár hodin.

Čísla, která mluví za vše

Ústavní soud ČSFR v nálezu Pl. ÚS 1/92 popsal to, co se dělo, jako „panickou“ likvidaci svazků (abscr.cz). Čísla dávají tomuto slovu konkrétní obsah: počet svazků v evidenci II. správy SNB klesl mezi 1. říjnem 1989 a 31. lednem 1990 z 20 337 na 2 189, tedy o téměř 90 procent. Devět z deseti svazků zmizelo během několika týdnů. Lorenc se později hájil tím, že chtěl zabránit zneužití materiálů v napjaté atmosféře. Historici čtou stejná čísla jinak: jako systematické zametání stop po spolupracovnících, příslušnících a zločinech, které by jinak bylo možné doložit.

Tyto prosincové dny nejsou jen archivní epizodou. Z toho, co shořelo ve Štětí a doutnělo u Votic, vedou přímé linky k lustračním zákonům, k debatám o tom, komu věřit a koho prověřovat, a nakonec i ke vzniku Archivu bezpečnostních složek, který dnes funguje na základě zákona č. 181/2007 Sb. a umožňuje přístup k tomu, co přežilo. Čarnogurský se ministrem vnitra nakonec skutečně stal, a archivy, které ho měly kompromitovat, z velké části neexistovaly.