Stromy, na kterých roste zlato? Vědci objevili ve Finsku les, který skrývá bohatství

Finský les neskrývá poklad pro hledače s lopatou. Vědci v něm ale zachytili signál, který může změnit pohled na to, co stromy prozradí o zemi pod nimi.

Foto: Michal Jarmoluk/pixnio

Na větvích se nic netřpytilo. Přesto výzkumníci u části smrků potvrdili přítomnost zlata přímo v jehlicích. Právě rozdíl mezi efektním titulkem a skutečným nálezem rozhoduje o tom, proč finský objev stojí za pozornost.

Zlato ve smrku existuje, ale jen na mikroúrovni

Ano, ve finských stromech našli zlato, jenže úplně jinak, než čekáte. Vědci ho neviděli pouhým okem a nikdo ho ze smrků nesebere do sáčku. Podle Environmental Microbiome i University of Oulu jde o nanočástice, tedy extrémně malé částečky, které odhalí až speciální metody.

Tvrdá čísla zchladila senzaci rychle. Autoři zkoumali 23 dospělých smrků a 138 jehlic, které odebírali z různých stran stromů, a pozitivní nález potvrdili jen u čtyř stromů. Titulek tedy platí jen na mikroúrovni, ne jako obraz lesa plného viditelného kovu.

Výdělek z toho nebude. Když jsme ve VědaŽivě prošli University of Oulu, narazili jsme hned na jasnou brzdu: částice jsou příliš malé pro komerční sběr a univerzita sama výdělek ze stromů odmítá. Jakmile odpadne představa pokladu na větvích, vyvstane mnohem zajímavější otázka, proč tenhle nenápadný signál vědce tak zajímá.

Oko nevidělo nic, laboratoř změnila význam celého lesa

Les vypadal obyčejně. Rozhodly až mikroskopy a laboratorní analýzy 138 jehlic ze smrků nad a kolem zlatonosné mineralizace Tiira v severním Finsku. Ve VědaŽivě nás právě tenhle kontrast zaujal nejvíc: pouhé oko nevidělo nic, ale laboratoř našla uvnitř jehlic stopu, která změnila význam celého lesa.

Právě umístění částic nese hlavní sílu nálezu. Autoři je nechytili jen na povrchu, ale hluboko v mezibuněčném prostoru mezofylu, tedy ve vnitřním fotosyntetizujícím pletivu jehlice, a navíc spolu s endofytickými bakteriemi, což jsou mikrobi žijící uvnitř rostliny.

Práce popisuje také mikrobiální biofilm, tenkou živou vrstvu mikrobů obalených ochrannou hmotou. Právě tahle kombinace podporuje hypotézu, že nešlo jen o náhodný prach ze vzduchu, ale o signál přenesený z půdy.

Silná souvislost ještě neznamená hotový mechanismus

Ekonomicky to ale dál nevychází téměř na nic. Nová práce navázala na předběžnou biogeochemickou studii z roku 2015 na 61 smrcích a připomněla stopové hodnoty do 4,7 µg/kg v popelu, které použila k rozvrstvení výběru stromů pro mikrobiomovou analýzu. Ve VědaŽivě jsme si vedle toho znovu ověřili i stanovisko University of Oulu: nanočástice jsou pro komerční využití příliš malé. A právě tady se láme celý příběh, protože silná souvislost ještě neuzavírá přesný mechanismus.

Autoři sami brzdí. V závěru netvrdí, že konkrétní bakterie zlato ve stromu přímo vyrábějí, ale jen to, že endofytické bakterie mohou hrát roli v biominéralizaci, tedy v procesu, kdy se v živé tkáni tvoří a ukládají minerální částice. Environmental Microbiome navíc přiznává, že vysoká koncentrace zlata, přítomnost nanočástic a poloha stromů nad rudní zónou se nekryly dokonale. Výsledek tak zůstává silný, ale ne uzavřený.

Novost neleží v pokladu, ale v detailu uvnitř jehlic

Úplnou revoluci proto Finnové neslibují. Už samotný úvod finské studie připomíná, že věda zná zlato v rostlinách déle, a starší Nature Communications popsala přirozené částice zlata i v listech eukalyptů. Ve VědaŽivě z toho vychází střízlivý závěr: novost neleží ve „zlatém lese“, ale hlavně v mikrobiálním detailu uvnitř jehlic.

Skutečný užitek míří jinam. University of Oulu vidí potenciál pro biogeochemický průzkum, tedy hledání ložisek přes chemické signály v půdě, vodě nebo rostlinách, a také pro výzkum čištění zasaženého prostředí a odstraňování kovů z vody. Nejcennější na tomhle lese tak není zlato na stromě, ale informace o tom, co se skrývá pod ním, a kdo v něm hledá poklad na větvích, míjí to jediné opravdu cenné.