Prasnice nebo kobyla: Tyto královny byly tak ošklivé, že se jich děsil i vlastní manžel
Jedna královna přišla o manželství za půl roku, jiné zničily pomluvy a bezdětnost. U dvora stačilo málo, jenže nejdrsnější soudy často mířily úplně vedle.
Obsah článku
Dvůr uměl být k ženám krutější než dnešní internet. Jen místo komentářů rozdával pověsti, přezdívky a účelové soudy, které se držely celá staletí. Na několika královnách je vidět, jak rychle se z manželského nebo politického problému stala nálepka „ošklivá“.
„Ošklivost“ často vznikla až ve chvíli, kdy se rozpadl politický plán
Pád trval půl roku. Anna Klévská se podle Historic Royal Palaces provdala za Jindřicha VIII. 6. ledna 1540 a manželství skončilo anulací 9. července. Anulace manželství znamenala právní zrušení svazku, tedy rozhodnutí, že v plné platnosti vlastně neměl dál stát.
Když jsem ve VědaŽivě porovnala jen ta dvě data, vyšel z toho ne romantický neúspěch, ale blesková dvorská poprava pověsti.
Jindřich přitom nevybíral naslepo. Poslal Hanse Holbeina, aby Annu portrétoval, protože v diplomatickém vyjednávání mohl obraz nevěsty nahradit osobní setkání a rozhodnout o sňatku dřív, než se pár vůbec potkal. Po setkání ale přišlo zklamání. A právě tady je nutná korekce titulkové zkratky: slavná „Vlámská kobyla“ není bezpečně doložený výrok z roku 1540, nýbrž pozdější tradice.
Na Anně se tak neukazuje jen králův vkus. Odhaluje se na ní celý mechanismus dvora. Za sňatkem stála i politika a snaha zajistit dynastickou bezpečnost dalším synem, jenže když klesla cena aliance s Kleve, změnilo se i hodnocení nevěsty. „Ošklivost“ u dvora proto často nezačínala v obličeji, ale v očekávání, plodnosti a moci. A když se rozpadne i nejslavnější urážka, musíme se ptát, kdo ty ženy vlastně udělal odpudivými.
Když král nepozná manželku, vypovídá to o nemoci, ne o tváři
Isabela Bavorská se nestala monstrem sama od sebe. Cambridge Core ukazuje, že její obraz vznikal ze směsi klepů a propagandy. Černá legenda je pověst tak dlouho krmená pomluvami, až začne nahrazovat realitu, a dvorská propaganda přesně takové obrazy vyráběla jako politickou zbraň. Cizí původ a odlišné dvorské zvyklosti jí ve Francii jen přitížily.
Ve VědaŽivě mě ale nejvíc zarazil jiný detail. Karel VI. od roku 1392 trpěl opakovanými záchvaty duševní poruchy a v těchto stavech nepoznával ani manželku a děti, jak připomíná historická studie Cambridge Core o královně Isabele. Psychotická epizoda panovníka není běžný „strach z manželky“, ale těžký stav zmatku a odpojení od reality. Když se od Isabely stahoval, vypovídalo to hlavně o jeho nemoci, ne o jejím vzhledu.
Pak přijde český střih. Markéta Babenberská si vzala Přemysla Otakara II. 11. února 1252 v Hainburgu, uvádí bavarikon / Neue Deutsche Biographie, a mezi oběma ležel věkový rozdíl kolem 26 let. Dynastický sňatek znamenal svazek uzavřený hlavně kvůli moci, území a legitimitě vlády, ne kvůli citu. Tady se neřešila romantika. Tady se počítal výsledek.
A výsledek nepřišel. Bezdětné manželství tehdy neznamenalo jen soukromou bolest, ale veřejný problém, protože bez dědice slábl celý politický plán. O rozvodu se podle téhož hesla mluvilo už od poloviny 50. let, rozchod přišel roku 1261 a papežský souhlas 20. dubna 1262. U Markéty tedy dvůr nepotřeboval doložené posměšky o tváři. Stačilo, že nesplnila dynastický kalkul. Jenže právě tady se čekání čtenáře láme.
Ne tvář, ale užitečnost rozhodla, co si o královně dvůr vyprávěl
Ministři chodili přes Marii Barbaru z Braganzy. Podle History of Royal Women jí předkládali důležité státní písemnosti, protože právě ona rozhodovala, co se ke králi dostane. Ve VědaŽivě mě na tom zaujal ten rozpor: současníci ji nepovažovali za velkou krásku, ale u dvora z ní vznikl skutečný mocenský uzel.
Tady titulkové zkratky definitivně padají. Markéta Babenberská doplatila na věk, účel sňatku a bezdětnost, zatímco Maria Barbara dokázala z neokázalého postavení vytěžit vliv. Ne tvář, ale užitečnost rozhodla, jak s nimi dvůr naložil. Jedna žena se hodila jen do chvíle, než přestala plnit plán. Druhá se stala potřebnou tím, že filtrovala přístup ke králi.
Výsledek zní nepříjemně. Dvory nehodnotily královny hlavně podle krásy, krásu si jen přiohnuly, když chtěly ospravedlnit zklamání, nemoc nebo politický obrat. Na královském dvoře nebývala nejhorší urážkou „ošklivost“, nejtvrdší rozsudek zněl, že se žena přestala hodit.