Po celém světě se voliči odvracejí od klasických politických uskupení. Otázkou ale je, jestli bez těchto konstant může demokracie existovat.
Prezident George Washington v roce 1796 kritizoval politické strany, protože dovolovaly „vychytralým, ambiciózním a bezzásadovým mužům“ rozvrátit moc lidu. Jeho obžaloba zní dnes až brutálně aktuálně, nota bene pár měsíců poté, co 147 členů Kongresu veřejně zpochybnilo výsledky posledních prezidentských voleb v USA. Ovšem i v dřívějších časech sdílelo hodně Američanů Washingtonův pohled na politické strany.
Politika bez politických stran
Popularita tradičních amerických politických stran je na historickém dnu. Politici z obou skupin – republikáni i demokraté – jsou jednak shledávaní nereprezentativními, jednak považováni za pouhý nástroj elit, které si je ukradly. Dokonce 38 % všech odevzdaných hlasů v roce 2018 nebylo spojeno s žádnou z nich. Tato skupina voličů je tak silnější než objem lidí, kteří by se identifikovali přímo s republikány nebo demokraty. A tento jev se zdá být mezinárodní.
Například v Evropě jsou tradičně silné středolevé strany obviňovány z toho, že ignorují své voliče a nejspíše přispěly i k procesu, který pomohl dotlačit Spojené království do brexitu. Rostoucí odpor vůči politickým uskupením inspiroval obecnou debatu mezi politology. Obhájci tradičních stran tvrdí, že demokracie stojí na silných, organizovaných a důvěryhodných politických frakcích. Bez nich by prý nastal chaos.
Hlas zní i z druhé strany
Malá skupinka intelektuálů – většinou mladších – ovšem podotýká, že nastal čas na mnohem otevřenější a přímější demokracii. Ta by měla zahrnovat méně spoléhání se na strany a profesionální politiky. Takový pohled by byl ještě před dekádou naprosto bizarní. Jenže události posledních let jako ekonomická krize 2008 a volba Donalda Trumpa v roce 20016 rozhodně rozšířily okruh toho, o čem je třeba debatovat.
Navzdory zatím malému dopadu takových názorů na aktuální dění se mění a posouvá vnímání veřejnosti v oblasti politiky obecně. Ještě v době před zhruba pěti lety by byl i na univerzitní půdě kdokoli propagující otevřenou a přímou demokracii nevyhnutelně terčem posměchu. Jenže tento pohled se může docela dobře stát během dalších pěti let naprosto běžným názorem, který budou mít v programu i nová politická hnutí – což bude nejspíš trochu oxymóron.