Největším nebezpečím pro současná letadla je moderní integrovaná protiletadlová obrana. Padne jí za oběť mnohem více strojů než přímému souboji stíhaček.
Ačkoli má ruské letectvo nad ukrajinským nepopiratelnou početní i kvalitativní výhodu, jeho činnost v konfliktu obou zemí je omezena. Buď odpaluje řízené střely z bezpečí ruského území, nebo pomáhá jen v blízkosti fronty, aby se co nejméně vystavovalo protivzdušné obraně. Tu totiž Rusko nedokázalo potlačit a je schopná mu působit velké ztráty. Specializovaných letadel MiG-25BM, která by ji možná dokázala eliminovat, se Rusko zbavilo, protože měly velmi nákladný provoz, a nemá adekvátní náhradu.
Na Rusy stačily i starší sovětské systémy
Ukrajina dosud disponovala jen staršími původně sovětskými konstrukcemi protiletadlových zbraní, pokud nepočítáme z ramenou odpalované střely MANPADS krátkého dosahu, které již nepatří k nejmodernějším. Tím nejlepším je S-300, který také jako pomoc dostala ze Slovenska. Přesto i tyto systémy dokázaly způsobit ruskému letectvu takové ztráty, že přestalo mise nad Ukrajinou vykonávat. Nedokázalo totiž systémy zničit a tím si otevřít prostor pro své operace.
Nedisponuje žádným specializovaným letadlem, které by dokázalo s protiletadlovou obranou bojovat. Příliš univerzální Su-34 k tomu nestačí. Přitom ještě v 90. letech mělo ruské letectvo stroj MiG-25BM, který podmínky splňoval. Ale jeho provozování bylo nesmírně nákladné. Navíc Rusko evidentně nepočítalo s tím, že bude muset s protivzdušnou obranou bojovat. Protože jeho letectvo je slabší než západní, spíše kalkulovalo s tím, že jeho obrana bude muset bojovat s nepřátelskými stroji a soustředilo se na ni.
Nejrychlejší stíhačka na světě
MiG-25BM byl postaven na nejrychlejším dosud postaveném stíhacím letounu světa MiG-25, který dokázal letět rychlostí Mach 3,2, i když kvůli riziku poškození motorů většinou nepřekračoval Mach 2,83. Šlo o stíhačku s výkonným radarem, která měla protiletadlovými střelami dlouhého dosahu zachycovat strategické bombardéry a jiné stroje. Ovšem verze BM byla upravena tak, aby místo střel vzduch-vzduch nesla čtyři protiradarové střely Kh-58. Má i protiradarový systém Jaguar. Postaveno jich bylo celkem 40
Úkolem těchto letounů bylo vniknout do vzdušného prostoru protivníka a pátrat po zapnutých radarech protivzdušné obrany. Proti nim by pak mohly odpálit své střely. Ty podle verze dokáží zasáhnout cíle do vzdálenosti až 250 kilometrů. Mají inerciální navádění s pasivním radarovým vyhledávačem. Pohybují se rychlostí až Mach 3,6 a jejich hmotnost je 650 kilogramů. Hmotnost bojové hlavice pak 149 kilogramů.
Samozřejmě střely dokáží odpalovat i jiná ruská letadla jako Su-24, Su-25 nebo Su-30. Jejich nevýhodou je, že nejsou specializovaná pro boj s nepřátelskou protivzdušnou obranou, jsou tedy zranitelná. Spoléhat se nemohou ani na to, že by odpáleným střelám uletěla jako rychlý MiG-25. Rusko možná spoléhalo, že k ochraně letounů bude stačit jeho vychvalovaný systém elektronického boje Chibiny, který jeho letadla nosí na konci křídel. Zdá se ale, že není tak účinný, jak velení letectva předpokládalo.