Nezastavitelná síla se setká s objektem, který se nemůže pohnout. Tato hádanka vzdoruje prakticky veškerému rozumu.
Přestože jsou vědci schopni nahlédnout do dalekých koutů vesmíru či prozkoumat složení atomů, existuje několik fenoménů, které stále čekají na důkladné vysvětlení. Kupříkladu fyzici se potýkají s otázkou, zda čas opravdu existuje, nebo jde jen o společenskou konvenci. Antropologové si zase stále nejsou úplně jistí tím, proč lidé chodí po dvou nohách. Je tu ale ještě jeden hlavolam, který čeká na rozluštění.
Nezastavitelná síla a objekt, který se nehne
Nad všemi záhadami, které trápí jednotlivé výzkumníky, stojí jedna mnohem obecnější. Nejspíš se s ní každý setkal, byť třeba jen při diskusi někde u piva. Jedná se o setrvačnost: notoricky známou vlastnost všech hmot, která je činí odolnými vůči vnějším silám. Demonstroval ji Galileo, když pouštěl věci ze Šikmé věže v Pise. Všechny objekty padaly dolů stejnou rychlostí, nezávisle na hmotnosti.
Tohle se děje v rozporu s běžným rozumem, který nám napovídá, že těžší objekty by měly padat rychleji. Důvod, proč je tady selský rozum na omylu, spočívá v tom, že gravitace přitahující předměty k zemi je rušena jejich odporem ke gravitaci. Jinými slovy setrvačností, která je nutí zůstat ve stavu před vnějším fyzikálním působením. Jenže dosud nikdo neobjasnil, proč se tak vlastně děje a proč je setrvačnost předmětům vlastní.
Těleso, které se vzpouzí vnějším vlivům
Obecně vnímáme setrvačnost spíš u pohybu, kdy se předmět pohybuje vpřed i tehdy, když už na něj nepůsobí žádná síla. Jenže setrvačnost funguje i v klidu a vlastně vždy stojí proti všem vnějším vlivům, které se snaží s tělesem nějak pohnout. Ostatně setrvačnost nese v názvu „setrvání“, tedy vyjádření stavu, jenž trvá, dokud není narušen. Předmět v klidu tedy zůstává na místě, dokud na něj nezapůsobí dostatečná vnější síla.
Jakákoli působící síla musí setrvačnost předmětu nejen vyrovnat, ale překonat, aby ho uvedla do pohybu. Ačkoli je fyzický pohyb asi nejklasičtějším příkladem setrvačnosti, tato vlastnost se vyskytuje například i v elektronice nebo operacích s tepelnou vodivostí. Stejně tak se vyskytuje termín „setrvačnost myšlení“, tedy neochota člověka přehodnotit vlastní názory nebo závěry, a to i přes jejich očividné rozpory.