S fenoménem smrti se každá kultura na planetě vyrovnává trochu jinak. Některé praktiky přijdou nám Evropanům přinejmenším podivné, případně rovnou absurdní.
Je však třeba pamatovat na to, že stejně to platí i naopak. Takže naše pohřbívání do rakví a kremace mohou připadat stejně absurdní dalším národům. Smrt provází člověka nevyhnutelně po celou jeho historii a každý národ si proto vyvinul množství představ a obřadů, které se ke smrti pojí. Pojďme se podívat na výběr toho nejpodivnějšího – pro nás – co se na světě dá najít. I tyto obřady mají ale svou vnitřní logiku odvozenou od lidských představ o světě.
Jak se v Indii mluví s mrtvými?
Při zmínce o promluvě k mrtvým se nám může vybavit spiritistická seance, možná ještě hororová série Nekroskop. U kmene Sora v Indii však tento postup vypadá zcela jinak. Dle výzkumu antropologa Pierse Vitebského mají místní podivný zvyk vést s mrtvými opravdu dlouhé rozhovory, a to i roky po jejich úmrtí. Děje se tak s asistencí „pohřebního šamana“, který se během toho dostává do stavu transu.
„Ve velké vesnici o 500 obyvatelích lze vést tyto hovory 5krát za týden až 10krát za den. Většinou jde o poradu ohledně původu chorob nemocných nebo obětiny.“ Praxe však klesla kvůli většímu přijetí křesťanství a hinduismu.
Kousání mrtvých a svázání živých
Antropolog Jack Goody zkoumal podrobně pohřbívání u národa Logada na západě Afriky. Zesnulý byl omyt a nejstarší ženy ho potřely olejem. Šlo-li o muže, vdova nesměla asistovat z obavy, že by kousnutím do mrtvoly spáchala sebevraždu. Národ ovšem věří, že jakýkoli kontakt s mrtvým může být smrtelný a že vdova by to udělala, aby svého milovaného následovala do Země mrtvých. Následně je mrtvý dopraven na pohřební plošinu.
Tam ho i několik měsíců navštěvují přátelé a příbuzní. Ti, kteří truchlí velmi silně, jsou často svázáni kůží, aby si nemohli ublížit. Jde ovšem o běžné opatření proti extrémním projevům.
Vietnamská adopce duchů nepřátel
Válka ve Vietnamu poznamenala USA i Vietnam a mnoho vojáků zůstalo nepohřbeno tam, kde zrovna padli. Heonik Kwon pozoroval místní praktiky spojení s duchy. Někteří Vietnamci nosí oběti duším padlých Američanů, protože ti mohou být neklidní až škodolibí. Uctívání se mnohdy neliší od místních božstev, častým zvykem je darování „peněz duchů“, tedy kopií dolarů. S některými duchy místní jednají skoro jako se členy rodiny.
Dobrovolná smrt ze Sibiře
Na Sibiři existuje „dobrovolná smrt“ členů rodiny kvůli nemoci nebo stáří. V roce 1737 požádal starý otec syna, aby ho pověsil na budku (jakutskou jurtu), protože už nebyl k užitku. Řemen ovšem hned napoprvé praskl, otec pak synovi vynadal za nešikovnost. Podruhé ho pověsil za dvojitý pásek. U některých skupin Čukčů funguje tento zvyk dodnes a takovýto akt zabití příbuzného je pokládán za velikou čest. Kvůli zákonu je však držen v tajnosti.
Dětská smrt na ostrově Bali
Smrt dítěte je na Bali často připisována chorobě zvané kesambet, dle místní víry jde o důsledek náhlého šoku. Ten má duše odtáhnout z těla a lze jej přenést z matky na dítě. Dítě ustavičně pláče, trpí horečkou a nechutenstvím. To často vede až ke smrti. Když zde působila antropoložka Unii Wikan, měl být tento důvod příčinou smrti až poloviny místních dětí.
Jak jste vnímali první pohřeb, na kterém jste kdy byli?
Tiskové zprávy
|
PŘEČTENÍ: 5408
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 8485
