„Bunker 42“ byl určen pro ochranu před jaderným útokem v době studené války. Tedy pro situaci, kterou by začala tolik obávaná třetí světová válka.
Konkrétně se nacházel v centru Moskvy, 65 metrů pod zemí. Byl vyhrazen přímo Josifu Stalinovi a byl ve službě po 30 let. Sám Stalin ho přitom jako kryt nikdy nevyužil. Jde o jediné místo na světě, které je upraveno jako muzeum bunkru. Dostanete se do něj šachtou o průměru 6 metrů a schodištěm, které sestává z 310 stupňů. To je rozděleno na celkových 18 podzemních podlaží. Jde tak o celý podzemní komplex, nejen několik místností.
Maskován jako sportovní stadion
Konstrukce tajného velitelského centra pro Rudou armádu začala po roce 1930. Byla součástí státního programu obranné kapacity celé země. S tím, jak se svět dostával na pokraj 2. světové války, začaly hojně vznikat budovy s dvojí možností využití. Stanice a tunely metra mohly posloužit jako kryt před leteckým útokem a továrny na traktory vyráběly tanky. Stejně tak továrna na těstoviny dokázala v případě potřeby vyrobit střelný prach.
Samotná stavba tohoto bunkru byla přísně tajná a maskovaná jako projekt rozsáhlého sportovního areálu na úrovni země. Podle legendy totiž Hitler Luftwaffe přísně zakázal bombardovat stadiony. Stavba areálu ale přestala v roce 1938, jakmile byl bunkr dokončen. Stal se součástí tajného systému zvaného „Metro 2“ a s Kremlem ho spojovala 17 kilometrů dlouhá podzemní silnice. Tajné tunely dokonce převyšovaly počet těch od metra.
Stalin se tu objevil jen jednou
V roce 1941 už tento komplex chránily před nálety i dalšími útoky posílené betonové podlahy a zdi o síle 6–8 metrů. Umístění bylo záměrně zvoleno ve východní části Moskvy, protože nepřítel k městu přistupoval ze západu. Pokud by se Hitler někdy dostal do Moskvy, měl by Stalin dost času na útěk. Kousek od bunkru byla totiž hned 3 vojenská letiště. Stalin nicméně raději pracoval v Kremlu a kryt použil jen jednou, během prosince roku 1941.
Právě tady se on a další tehdejší velitelé setkali, aby rozhodli, zda mají Rusové Moskvu opustit, nebo zůstat a město bránit. Celý interiér přežil do současnosti prakticky beze změny. Najdete zde halu, Stalinovu pracovnu, několik neurčených pokojů i jídelnu. Návštěvníci tohoto místa mohou spatřit i další prostory, zažít podivnou akustiku centrální haly a vidět i některé Stalinovy osobní věci. Celková plocha objektů je 7 000 metrů čtverečních.
Ochrana a značný personál
Chodby poskytují ochranu i před radiací, každé dveře jsou vlastně kovová krabice vyplněná betonem. Také se automaticky zavírají podle směru případné rázové vlny. Úzké chodby mají několik ohybů, aby takový efekt zeslabily. Celkově se sem vejde asi 5 000 lidí a žádná další země na světě v té době zařízení podobných proporcí nestavěla. Veškeří zúčastnění inženýři podepisovali dokument o přísné mlčenlivosti a neprozrazení státního tajemství.
Stavební příkaz podepsal přímo Stalin a k provozu byl komplex připraven roku 1956. Z dalšího vybavení obsahuje telegraf a vše potřebné k životu za studené války. Celkový udržující personál čítal 3 000 lidí. Během 80. let 20. století pak padlo rozhodnutí o jeho demontáži. Celkově se jednalo o zanedbanou a dosti vypleněnou trosku. V roce 2000 byl pak odtajněn a postupně se stal jedinečným světovým muzeem.