To je důvod, proč byste Benátky neměli navštěvovat víkendu – probíhají zde bizarní pohřby a „venčení“ mrtvých

Existuje úsloví, že hřbitovy vždycky hodně vypovídají o kultuře konkrétního národa. A protože jsou pohřební zvyklosti odlišné po celém světě, je to nejspíš pravda.

Zdroj fotografie: iStock

Základem je to, že někteří své mrtvé výlučně pohřbívají, jiní zase pouze pálí. Někde je zase po dlouhých letech vynesou na světlo, aby se opět setkali s příbuznými. V některých zemích je vynesou také, ale kvůli uvolnění místa pro další mrtvé. Středoevropskému myšlení může přijít jako nejpodivnější tradice etnické skupiny Toraja z Indonésie. Lidé se tu totiž k mrtvému stále chovají jako ke zcela živému členu rodiny, a to i dlouhé roky po smrti.

Není mrtvý jako mrtvý

Je stále v rodinném kruhu, okolí ho obléká a povídá si s ním. Na pohřeb nakonec dojde, ale až v momentě, kdy je vybrána patřičná suma na důstojnou ceremonii. Nejde totiž o ledajaký obřad, někdy trvá takový pohřeb i 10–12 dní. Součástí je mnoho hostů a obětováni desítek buvolů či stovek prasat. Dá se tedy skoro prohlásit, že pohřeb je vlastně nejdůležitějším životním momentem zemřelého a daleko předčí všechny svatby i oslavy narozenin.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Právě touto ceremonií začne cesta mrtvého do místa posledního spočinutí, to předtím je jen „zaseknutí“ mezi dvěma světy. Podivné zvyklosti ovšem tímto nekončí, protože po několika letech se mrtvé tělo opět dostane „na vzduch“. Blízcí ho převléknou, pořídí si fotky a opět s ním všichni stráví nějaký čas. Toto vyvenčení se po několika letech vždy opakuje a jde tak o radostné i bolestné setkání. Mrtvý vlastně nikdy rodinu zcela neopustí.

Co se děje v Benátkách?

V napoleonských dobách se ostrov San Michele stal oficiálním pohřebištěm Benátek. Původně tu byli mrtví často ukládáni v blízkosti zdrojů pitné vody. To vedlo nevyhnutelně k infekcím a mnoha epidemiím. Napoleon proto roku 1804 vyhlásil San Michele za oficiální pohřební místo. Brzy ovšem narazili na prostý problém omezených kapacit, se kterým se všichni zúčastnění potýkají do dnešních dnů.

Zdroj fotografie: Depositphotos

Mezi umělci, známými osobnostmi i boháči se poslední spočinutí na San Michele stalo velmi oblíbeným. Ve světle zcela praktických záležitostí si ovšem průměrný člověk „užije“ takové pohřbení jen po dobu 10 let. Těla jsou posléze exhumována a uložena jinam. Místa na samotném ostrově se tak neustále uvolňují pro nové „příchozí“. Právě z tohoto důvodu jsou turisté upozorněni na víkendy nebo konkrétní časy, kdy toto probíhá.

Pohřbívání do povětří

Za zmínku stojí ještě tzv. tibetský vzdušný pohřeb, který může být pro Evropana také nepochopitelnou anomálií. Ve výšinách Himálaje ovšem jednoduše neroste tolik stromů, aby se dalo dřevo spotřebovat na pohřební hranice a kremace. Současně s tím je místní země natolik promrzlá, že se do ní dá pohřbívat jen s největšími obtížemi. Tibeťané proto praktikují „vzdušné pohřby“. Vychází z přesvědčení, že po smrti už tělo nemá žádnou hodnotu.

Jak to tedy probíhá? Mrtví jsou jednoduše naporcováni a předhozeni supům. Jakmile zvířecí hostina kosti zcela očistí, mniši je rozdrtí, smíchají s tradiční potravinou zvanou campa a opět předhodí supům. Z mrtvého následně už nezůstane absolutně nic. Z našeho pohledu se jedná o dosti neuctivou metodu. Na druhé straně ovšem sedí do východních představ, že všechno je jen cyklus. Spolu s trusem zvířat se totiž mrtvý dostane do země, ze které vše roste.

Na jakou podivnou praktiku jste sami narazili?

Zdroj: Science