Starověké pyramidy po celém světě vysílají k nebi podivné paprsky energie. NASA vydala překvapivé prohlášení

V angličtině je local insterstellar cloud obří mezihvězdný oblak prachu různého původu, který je široký asi 30 světelných let. Sestává výlučně z atomů vodíku a helia, jejichž teplota je asi 6 000 stupňů Celsia. Teorie o tomto útvaru se hemžily už hodně dlouho, nicméně experti se až nyní shodli na důvodu prohlášení NASA. Podle agentury totiž tento oblak podivným způsobem změnil svou dráhu a nejspíš se řítí přímo naším směrem.

Anomálie reagující s pyramidami

Anomálie je to proto, že se nerozpouští ve volném kosmu, ale zaplétá se do sebe v jedné ohromné mase. Podle vědců dochází k přitahování zmagnetizovaného okolí k vlastnímu jádru. Badatelé také věří, že stejné zmagnetizované jádro je přitahováno naší Zemí, konkrétně pyramidami. Závěr vychází z toho, že se právě kolem těchto dávných staveb v poslední době děje stále více a více podivností, jak se mrak prachu blíží k Zemi.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Konkrétně mluvíme o solárních bouřích, kosmické aktivitě, a také podivně silných zemětřeseních. Působí samozřejmě také to, že se tímto mrakem pohybuje samotná Sluneční soustava. Kryje se přitom s oblastí kolem Slunce známou jako solární sousedství. Není ovšem jasné, zda je Slunce součástí lokálního mračna, nebo je v oblasti, kde lokální mračno interaguje se sousedním G-Cloudem. Jde o další oblasti mezihvězdného prostředí.

Prostředí mezi hvězdami a vítr

Tento termín popisuje prostor i hmotu, která se nachází mezi jednotlivými hvězdami v naší galaxii. Jeho součástí je jak mezihvězdná hmota, tak přítomné elektromagnetické záření a galaktické magnetické pole. Samotnou hmotu tvoří neutrální a ionizovaný plyn, dále pak prachové částice. Všechny složky hrají důležitou roli v astrofyzice, protože právě tato hmota je materiálem, ze kterého vznikají nové hvězdy.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Z nich se následně zase vrací do prostoru působením hvězdného větru a také výbuchy, tedy supernovami. Mezihvězdná hmota je také důvodem mezihvězdného pohlcování světla. Hvězdný vítr je pak ustálený proud částic plynoucí z povrchu hvězd do mezihvězdného prostředí. Právě jeho prostřednictvím přichází hvězda často o podstatnou část vlastní hmotnosti. Konkrétně rozlišujeme koronální vítr, urychlovaný čarami a prachem.

Supernova a vlastní gravitace

Supernova označuje několik typů hvězdných explozí. Vznikají tak extrémně jasné objekty složené z plazmatu. Počáteční jasnost výrazně klesá během několika týdnů až měsíců. K supernově mohou vést dvě příčiny. Hvězda sama je tak masivní, že v jádru vytvořila obrovský objem železa, které není schopno jaderné fúze. Gravitačně se tak zhroutí následkem vlastní gravitační síly, které se už utlumená fúzní reakce nedokáže vyrovnat.

Nebo jde o bílého trpaslíka, který nahromadil materiál od vlastního hvězdného předchůdce. Tím dosáhl maximální hmotnosti vlastní hvězdné kategorie (Chandrasekharova mez) a prodělal termonukleární explozi. V obou případech dojde k masivnímu výbuchu, který do okolí rozmetá všechnu hmotu hvězdy nebo její většinu. Exploze supernov jsou obecně jedním ze zdrojů všech těžších prvků ve vesmíru, tedy těžších než železo.