Válečná agrese ukázala naši závislost na plynu, která je velmi nestabilní energetickou strategií. Síla skrytá ve vodíku by mohla být jedním ze slibných nástrojů.
Koncem února zahájilo Rusko invazi na území Ukrajiny. Jen hodiny poté oznámil německý kancléř Scholz, že jeho země zastavuje Nord Stream 2. Tedy potrubí, které do Evropy každoročně dopravuje miliardy kubických metrů zemního plynu. Respektive je dopravuje do Německa a na související evropské trhy. Zastavení tohoto plynovodu nebylo rozhodně jednoduché politické rozhodnutí. Zemní plyn je druhým největším zdrojem energie.
Hledání cesty z náhlé krize
Překonává ho jen ropa a její produkty. Kromě toho jen asi 10 % spotřeby plynu v EU je přímo v ní i vyrobeno. Rusko je tak pro nás největším zdrojem této suroviny, importujeme 41 % veškerého objemu. Následující sankce ale donutily kontinent hledat jiné suroviny a omezit závislost. Krom toho jde i o ekologii. Ačkoli má zemní plyn nižší emise, rozhodně není tak čistý jako obnovitelné zdroje. Jako jedna z možností se tak ukazuje i vodík.
„Myslím, že právě vodík se ukazuje jako možná budoucí náhrada zemního plynu,“ uvádí Kobad Bhavnagri, vedoucí strategie energetického výzkumu Bloomberg institutu. Dnes tvoří vodík méně než 2 % evropské energetické spotřeby. Toto číslo by se mělo v budoucnu výrazně zvýšit. Současně by vodík měl být kritickou surovinou pro nezávislosti Evropy na plynu z cizích zdrojů. „Přechod k čisté energii má geopolotický význam.“
Podobnosti a více typů vodíku
Podobně jako zemní plyn je i vodík plynem, který uvolňuje zapálením energii. Na rozdíl od zemního plynu ho však vyrábí lidé, netěží ho přímo ze Země. Může být také vyráběn více způsoby. Existují tři hlavní, které se svou ekologickou šetrností velmi liší. První cestou je šedý vodík z uhlí, respektive metan zemního plynu. Reakce metanu a horké páry vytváří čistý vodík, ale také hodně oxidu uhličitého. Asi 98 % vodíku je momentálně tento typ.
Dalším druhem je modrý vodík. Vzniká stejným postupem, přidává ale krok navíc, tedy zachycení a uskladnění bočního oxidu uhličitého. Je tak čistší, zdaleka však ne perfektní. Zachycení oxidu totiž vyžaduje energii navíc a je prakticky nemožné zachytit ho všechen. Tento vodík přitáhl slušnou pozornost Anglie, Norska i Nizozemska, jak uvádí i Martin Lambert, vedoucí oxfordského Institutu pro energetická studia.
Proces nulových emisí a lepší přechoditelnost
Posledním typem je zelený vodík vyráběný elektrolýzou. Jde o velké stroje, které v podstatě oddělují nádrže vodou na čistý kyslík a čistý vodík tím, že do nich pouští elektřinu. Aby byl vodík skutečně zelený, je i zdrojem elektrolýzy obnovitelná energie jako větrné elektrárny nebo solární panely. Celý proces se tak obejde naprosto bez uhlíkových emisí. Většina evropských iniciativ se soustředí právě na tento typ a hledají tudíž financování.
To zahrnuje vodíkovou strategii EU schválenou v roce 2020. Ta chce postavit infrastrukturu o kapacitě 6 gigawatt napříč Evropou do roku 2024 a 40 gigawatt do 2030. Pro spotřebitele má vodík jednu výhodu nad elektřinou. Není potřeba nahrazovat plynovou techniku elektrickou a vodík se skladuje mnohem lépe. Jde jen o kanystry, nikoli baterie. Nejvíce to ale mohou ocenit průmyslová odvětví, která nejde snadno elektrifikovat, například kovovýroba.
Kdy se podle vás podaří tohoto stavu v nějaké míře dosáhnout?
Tiskové zprávy
|
PŘEČTENÍ: 5654
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 8731
