Bezpečnostní kamery zachycují skoro každý krok, který přes den uděláme. Na některých místech na to ale nikdo nemá právo

S bezpečnostními kamerami se můžeme setkat na mnoha místech. Úřední budovy, kancelářské objekty, obchodní centra, parkoviště. Málokdo má ovšem přehled o tom, kde má na monitoring jaká instituce právo. Dnes už se přítomnosti kamer rozhodně nelze divit, a to ani v malých objektech. Stačí zajít do obchodu na rohu a všimnete si „oka“ nad vchodem. Jaký je ale vlastně účel takového záznamu a co říkají na celou situaci právníci?

Když to funkce prostoru opravňuje

„Sledování osob kamerou je nejvíc oprávněné tam, kde chrání cenný majetek. Případně má-li kamera zcela legitimní účel,“ uvádí právník Dr. Gergely Szabó. Přirozeně bývá legální i v dalších případech. Pokud k pořizování záznamu není opravdu pádný důvod, je třeba s tímto zařízením zacházet velmi opatrně. Vždycky jde totiž o nástroj, který zasahuje do osobních práv jednotlivce. Příkladem může být sledování schodiště domu nebo pracovníků v kanceláři.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Základem je to, že kamera musí být za všech okolností jasně viditelná. Obecně ji opravňuje práce s cennostmi, případně nebezpečným materiálem, kterým mohou pracovníci ohrozit vlastní či cizí zdraví. Stejně tak existují případy, kdy je jiný nástroj kontroly prakticky nemožný. Sběr dat ovšem nesmí překračovat minimum nutné k dosažení takového cíle. Kamera tak postrádá smysl tam, kde není nic rizikového ani jakkoli cenného.

Místa, kde je vždy nelegální

V první řadě jde o soukromé prostory typu koupelen a toalet. Dále šatny a společné nepracovní prostory, tedy jídelny a různé salonky. Pokud to firma i tak udělá, dopouští se vážného porušení práv a sledovaní mohou podat stížnost. Nelze nikdy dostatečně zdůraznit, že osoba musí o přítomnosti kamery vždy vědět. Současně je třeba promluvit i o soukromých kamerách. Nikoho nemůžeme nahrávat nebo natáčet bez jeho vědomí a souhlasu.

iZdroj fotografie: Depositphotos

To platí pro veřejné prostory jako MHD, knihovny a další veřejně přístupné instituce. Vezmeme-li v úvahu například pokladní v obchodě, lze v rámci zákona sledovat přímo pokladnu, případně okolní prostor. Každý má tedy právo na svou soukromou sféru. A pokud kamera míří na „obecný prostor“, pak právo na ochranu soukromí nijak neporušuje. Další důležitou rovinou celé věci je délka uchování takových záznamů, která má své limity.

Uchování záznamů a živý přenos

Na většině míst vybavených kamerami jsou záznamy – podle důvodů sledování – uchovány nejvýše 72 hodin. Nicméně aktuálně neexistuje žádné omezení této doby. Opět tady platí požadavek, že data je potřeba uchovávat po dobu nezbytnou k dosažení účelu, kvůli kterým monitoring vůbec existuje. Tedy obecně dobu co nejkratší. V případě ochrany majetku lze dobu uchovávání odůvodnit jen tehdy, pokud nepřesáhne jednotky dnů. Delší nemá smysl.

Poslední rovinou je živý přenos, například pro ochranku, který však není dlouho uchováván. Materiál tedy není dlouho v držení, ani se na něj ochranka nekouká během dlouhých zimních večerů. „Pokud tato technika poskytuje pozorovateli další podstatné informace, na základě kterých rozhoduje a přijímá opatření, je prohlížení živého obrazu vnímáno jako správa dat,“ uvádí expert. Uchování živého obrazu je tedy oprávněné jen výjimečně.