<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss version="2.0"
	xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/"
	xmlns:wfw="http://wellformedweb.org/CommentAPI/"
	xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/"
	xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom"
	xmlns:sy="http://purl.org/rss/1.0/modules/syndication/"
	xmlns:slash="http://purl.org/rss/1.0/modules/slash/"
	xmlns:media="http://search.yahoo.com/mrss/" >

<channel>
	<title>zločin &#8211; VědaŽivě.cz</title>
	<atom:link href="https://vedazive.cz/tag/zlocin/feed/" rel="self" type="application/rss+xml" />
	<link>https://vedazive.cz</link>
	<description>Člověk, historie a kultura, příroda a zvířata, technika</description>
	<lastBuildDate>Fri, 06 Nov 2026 08:51:43 +0000</lastBuildDate>
	<language>cs</language>
	<sy:updatePeriod>
	hourly	</sy:updatePeriod>
	<sy:updateFrequency>
	1	</sy:updateFrequency>
	<generator>https://wordpress.org/?v=6.9.8</generator>

<image>
	<url>https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2023/03/cropped-vedazive-logo-32x32.jpg</url>
	<title>zločin &#8211; VědaŽivě.cz</title>
	<link>https://vedazive.cz</link>
	<width>32</width>
	<height>32</height>
</image> 
	<item>
		<title>Únosce držel souseda 26 let pod padacími dveřmi ve sklepě. Prozradil ho dědický spor jeho vlastního bratra</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/omar-bin-omran-alzirsko-nalezen/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 06 Nov 2026 05:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[trest]]></category>
		<category><![CDATA[zločin]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=220558</guid>

					<description><![CDATA[<p>Rodina ho oplakávala jako oběť alžírské občanské války. Omar Bin Omran přitom 26 let přežíval v sousedově ovčíně, jen pár set kroků od domova.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Neděle 12. května 2024, kolem osmé večer. Četníci v obci El Guedid v alžírské provincii Džilfa vstupují do domu jednašedesátiletého souseda. V hospodářské části, kde muž choval ovce, odhrnují balíky sena. Pod nimi je podle popisu médií skrytý poklop a za ním muž, kterého jeho blízcí víc než dvě desetiletí pokládali za mrtvého. Pětačtyřicetiletý Omar Bin Omran zmizel v dubnu 1998 jako mladík. Policie ho našla zhruba 100 až 200 metrů od rodného prahu. Rodina celé roky objížděla zemi a pátrala po stopách, zatímco ta nejpodstatnější vedla přes ulici. Na celém případu podle nás nejvíc mrazí právě tohle: odpověď nespočívala v nepřehledném chaosu válečných let, ležela v sousedství, kolem kterého lidé denně chodili.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Válka jako dokonalé alibi: proč Omara nikdo nehledal za sousedovým plotem</h2>



<p>Alžírsko prožívalo v letech 1992 až 2002 krvavý konflikt mezi státem a islamistickými ozbrojenými skupinami. Podle deníku The National si vyžádal téměř 200 tisíc mrtvých a zhruba 15 tisíc lidí beze stopy zmizelo. Když se v roce 1998 ztratil devatenáctiletý Omar, nabízelo se vysvětlení, které tehdy dávalo smysl tisícům rodin: padl do rukou ozbrojenců.</p>



<p>Příbuzní se ovšem nevzdali hned. Hledali po celé zemi a vystupovali v televizi. Omarova matka se podle alžírského listu Echorouk dvakrát objevila v pořadu státní televize věnovaném pohřešovaným a jezdila za každou zmínkou, která se k ní donesla. Do posledního dne věřila, že syn žije. Zemřela v roce 2013 a krátce předtím prý prosila příbuzné, ať v pátrání pokračují. Do chvíle, kdy se ukázalo, že měla pravdu a syn byl celou dobu nablízku, tehdy zbývalo jedenáct let.</p>



<p>Do skládačky patří ještě jeden znepokojivý dílek. Omarův pes se podle alžírských médií i The National po jeho zmizení zhruba měsíc držel u domu podezřelého. Echorouk uvádí, že zvíře bylo nakonec zabito a jeho tělo pohozeno před domem Omarovy rodiny, část zahraničního tisku hovoří o otravě. Proč pes zemřel, žádný zdroj s jistotou neuvádí. Dá se však předpokládat, že zvíře upozorňovalo na místo, které měl únosce zájem skrýt. Rodina si na tuto epizodu podle Echorouk vzpomněla teprve v květnu 2024.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Padací dveře pod senem a „kouzlo&#8220;, které nedovolilo volat o pomoc</h2>



<p>Úkryt nepůsobil nijak nápadně. Ovčín, sklad, seno, běžné zázemí venkovské usedlosti. Agentura AFP popsala místo nálezu jako ovčín, v němž byl Omar ukrytý pod kupami sena. Echorouk ze soudní síně popisuje díru ve skladu zamaskovanou velkým množstvím slisovaných balíků. Zahraniční weby k tomu přidávají obraz skrytého poklopu pod ovčím kotcem.</p>



<p>Jak přežil? Soudní reportáž Echorouk naznačuje, že Omar u věznitele pracoval a staral se o jeho ovce. Musel tedy dostávat jídlo i vodu a měl přinejmenším omezenou možnost pohybu. Podrobnosti o každodenním režimu, hygieně či stravě však veřejné prameny nepřinášejí.</p>



<p>Na otázku, proč neutekl, odpověděl sám Omar podle alžírských médií slovy, která zní spíš jako lidová pověst: věznitel ho měl spoutat „kouzlem“. Advokát oběti před soudem popsal, že Omarovi při pokusu o odchod údajně vypovídaly službu části těla. Zároveň připustil, že hmotný důkaz nějaké čarodějné moci neexistuje. Echorouk dodává, že hlavní obžalovaný měl v okolí pověst člověka spojovaného s praktikami označovanými za čarodějnictví. Úřady v prvních oznámeních motiv nezveřejnily. Z dostupných informací vyplývá obraz dlouhodobé psychické nadvlády, strachu a závislosti na pachateli, kterou si oběť vysvětlovala jazykem pověr.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Facebookový příspěvek z rodinné hádky otevřel případ po čtvrtstoletí</h2>



<p>Případ by možná dál dřímal v kartotéce nezvěstných, kdyby se pachatel nepohádal s vlastní rodinou. Na sociální síti se objevil příspěvek, podle něhož je pohřešovaný Omar v domě souseda. Podle řady zahraničních médií za ním stál sourozenec podezřelého, s nímž se muž přel o dědictví. Echorouk uvádí, že sdělení vyšlo ve facebookové skupině a pisatel ho později v dalším příspěvku označil za výmysl vzniklý z rodinných rozmíšek s únoscem.</p>



<p>Pozdě. Omarovi příbuzní vzali zprávu vážně a obrátili se na četnictvo. Následovala stížnost, prohlídka domu a nález. Prokuratura v Džilfě ve svém oznámení, jež převzal alžírský portál Awras, uvedla, že 61letý majitel domu byl zadržen.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Doživotí v Džilfě: soud odmítl verzi o dobrovolném pobytu</h2>



<p>Vyšetřování se nezastavilo u jednoho muže. The National s odkazem na alžírskou soudní radu informoval o osmi obviněných. Šest skončilo ve vazbě, dva pod soudním dohledem. Hlavní podezřelý čelil obvinění z únosu, vylákání, nezákonného zadržování a obchodování s člověkem ve zranitelném stavu. Ostatním se kladlo za vinu napomáhání při utajování místa věznění a neoznámení trestného činu.</p>



<p>Obhajoba se před soudem pokusila prosadit verzi, že Omar zůstával v domě z vlastní vůle. Soud ji smetl. Dne 6. listopadu 2024 vynesl trestní soud při soudní radě v Džilfě nad hlavním obžalovaným doživotní trest. Shodně o tom informovaly deníky Echorouk i Ennahar.</p>



<p>Tresty pro ostatní podle Echorouk:</p>



<figure class="wp-block-table"><table class="has-fixed-layout"><thead><tr><th>Obžalovaní</th><th>Trest</th></tr></thead><tbody><tr><td>Hlavní obžalovaný</td><td>doživotí</td></tr><tr><td>Jeho sestra</td><td>6 měsíců nepodmíněně</td></tr><tr><td>Šest dalších osob</td><td>12 měsíců, z toho 6 nepodmíněně</td></tr><tr><td>Dvě osoby</td><td>zproštěny obžaloby</td></tr></tbody></table></figure>



<p>Omar po nálezu podle alžírského ministerstva spravedlnosti dostával lékařskou a psychologickou péči. Příbuzný v květnu 2024 deníku The National řekl, že je fyzicky v dobrém stavu a dochází na terapii. Listopadové líčení ovšem podle Echorouk odhalilo psychické potíže a přetrvávající úzkost. Novější veřejné informace o jeho zdraví k dispozici nejsou.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/omar-bin-omran-alzirsko-nalezen/">Únosce držel souseda 26 let pod padacími dveřmi ve sklepě. Prozradil ho dědický spor jeho vlastního bratra</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Kanibalismus není v Česku ani v USA trestný čin. Trestné je jen to, jak bylo maso získáno. Tři případy to využily</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/kanibalismus-neni-v-cesku-ani-v-usa-trestny-cin-trestne-je-jen-to-jak-bylo-maso-ziskano-tri-pripady-to-vyuzily/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 03 Nov 2026 03:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Smrt]]></category>
		<category><![CDATA[vražda]]></category>
		<category><![CDATA[zločin]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=220552</guid>

					<description><![CDATA[<p>Český trestní zákoník slovo kanibalismus vůbec nezná. Soudy proto trestají cestu k lidskému masu: vraždu, odběr tkání nebo hanobení ostatků.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Kdo prolistuje <a rel="nofollow noopener" href="https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40/?text=254" target="_blank">trestní zákoník</a>, samostatný delikt pojmenovaný jako lidojedství v něm nenajde. Zákonodárce nikdy nevytvořil paragraf, který by trestal samotné pozření lidské tkáně. Podobnou mezeru vykazují Spojené státy i Německo. V Německu ji naplno odhalil proces s mužem, který zabil a snědl dobrovolníka nalezeného přes internet. Jeho obhajoba stavěla na tom, že požírání člověka samo o sobě zločinem není. Soudci, žalobci i advokáti se ve všech velkých případech museli ptát, co přesně trestají. Odpověď zní znepokojivě: rozhodující je, jak se pachatel k tělu dostal. Co s ním udělal pak, má pro právní kvalifikaci menší váhu.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Kanibalismus v českém právu: čtyři paragrafy místo jednoho slova</h2>



<p>Česká legislativa míří na chráněné zájmy, tedy na život, zdraví, tělesnou integritu a pietu k zesnulým. Jakmile se objeví podezření, že někdo konzumoval lidskou tkáň, vyšetřovatelé začnou zkoumat jeho předchozí kroky. Nabízí se čtveřice ustanovení:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>§ 140, vražda</strong>, pokud pachatel oběť úmyslně usmrtil,</li>



<li><strong>§ 164, neoprávněné odebrání tkání a orgánů</strong>, pokud tkáň získal z živého člověka v rozporu se zákonem,</li>



<li><strong>§ 165, nedovolené nakládání s tkáněmi a orgány</strong>, kam spadá i protiprávní odběr z těla zemřelého,</li>



<li><strong>§ 359, hanobení lidských ostatků</strong>, tedy otevření hrobu, svévolné odejmutí pozůstatků nebo zacházení s nimi v rozporu se zákonem.</li>
</ul>



<p>Samotné polknutí sousta tak v zákoně nefiguruje. Postih dopadá na vše, co mu předcházelo. Kdo se o přípravě vraždy nebo nelegálního odběru tkání věrohodně dozví, musí navíc počítat s povinností takový čin překazit podle § 367.</p>



<p>Domácí historie nabízí jen chabé opory. Třebíčský Kohnův mlýn se v roce 1925 stal dějištěm soudního případu provázeného vraždami a pověstmi o lidojedství. Podle Českého rozhlasu Brno však prodej lidského masa zůstal neprokázaný. Současný rozsudek z Táborska zmiňuje údajný kanibalismus obžalovaného jen jako okolnost, kterou soud prověřoval. Vyžádal si dokonce zprávy ze škol k tvrzení o části lidského mozku z pitvy. Odsouzení za lidojedství z toho spisu nevzešlo. Ani by nemohlo, protože takový trestný čin v zákoně chybí.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Zákon o kanibalismu v USA: federální mezera a osamělé Idaho</h2>



<p>Za oceánem vypadá situace podobně. Heslo právnické fakulty <a rel="nofollow noopener" href="https://www.law.cornell.edu/wex/cannibalism.html" target="_blank">Cornell Law School</a> konstatuje, že americké zákony kanibalismus jako takový výslovně nezakazují. Žalobci proto sahají po obvinění z vraždy, ze zneuctění či zneužití mrtvoly nebo po místních předpisech o lidských pozůstatcích.</p>



<p>Jedinou výraznou výjimku představuje Idaho. Tamní zákonodárci přijali samostatné ustanovení, které trestá úmyslné pozření lidského masa nebo krve. Hrozí za ně až 14 let vězení. Zákon zároveň počítá s výjimkou pro extrémní okolnosti ohrožující život. Rozbor v časopise <a rel="nofollow noopener" href="https://www.uidaho.edu/-/media/uidaho-responsive/files/law/law-review/articles/volume-60/vol%2C-d-%2C-60-issue-1-jarvis-final.pdf?la=en&amp;rev=90fb4ee6f8214038ba22d5f6881dc7d9" target="_blank">Idaho Law Review</a> ukazuje, jak raritní tento model zůstává.</p>



<p>Podle nás je to výmluvné. Jediný stát, který tabu pojmenoval přímo, musel do textu okamžitě zabudovat únikovou cestu pro trosečníky a hladovějící. Zbytek země se bez zvláštního paragrafu obejde, protože prakticky každý reálný scénář pokryjí delikty proti životu a ostatkům.</p>



<iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=772226667381883346" height="1002" width="600" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>





<h2 class="wp-block-heading">Meiwes, Sagawa, Packer: tři soudní síně a žádný verdikt za lidojedství</h2>



<p><strong>Armin Meiwes</strong> se stal učebnicovým příkladem toho, jak právní systém tápe. V březnu 2001 usmrtil v hesenském Rotenburgu Bernda Brandese, s nímž se seznámil přes internet a který s celým aktem souhlasil. Tělo rozčtvrtil, zmrazil a podle deníku Taz postupně snědl zhruba 20 kg masa. Stanice WDR připomíná, že kanibalismus nebyl v Německu automaticky trestný. Soud tedy musel rozhodnout, zda jde o usmrcení na žádost, zabití, nebo vraždu. První rozsudek z 30. ledna 2004 zněl na osm a půl roku za zabití. Obhajoba tak dosáhla mírnějšího hodnocení, než jaké by odpovídalo vraždě. Po odvolání soud v roce 2006 vyměřil doživotí za vraždu a rušení klidu mrtvých. Posuzoval přitom i sexuální motivaci a plnou příčetnost pachatele.</p>



<p><strong>Issei Sagawa</strong> se vyhnul procesu docela. Japonský student v Paříži v roce 1981 zastřelil pětadvacetiletou Nizozemku Renée Hartevelt, tělo rozřezal a části snědl nebo uschoval. Deník Le Monde 1. dubna 1983 informoval, že vyšetřující soudce vydal 30. března usnesení o zastavení stíhání. Opřel se o znalecký posudek, podle něhož Sagawa v době činu trpěl duševní poruchou vylučující příčetnost. K hlavnímu líčení nikdy nedošlo.</p>



<p><strong>Alfred Packer</strong> odvádí příběh do Colorada 19. století. Vydal se s pěti společníky do Skalistých hor a vrátil se sám. Všichni jeho společníci zemřeli a na Packerovi ulpělo podezření, že se živil jejich těly. V roce 1883 dostal trest smrti. O dva roky později byl rozsudek zrušen kvůli právní vadě tehdejších coloradských předpisů. V roce 1886 následovalo 40 let za pět případů neúmyslného zabití. Na podmínku ho propustili v roce 1901. Instituce History Colorado dodnes uvádí, že skutečný průběh událostí v horách nebyl nikdy definitivně zjištěn.</p>



<p>Všechny tři případy spojuje jedno. Soudy trestaly usmrcení a znesvěcení těla, případně stíhání skončilo kvůli posudku o duševním stavu. Samotné jídlo se do výroku nedostalo ani jednou.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Krajní nouze v Andách a v záchranném člunu: kde končí soucit a začíná vražda</h2>



<p>Odpudivost činu a jeho právní kvalifikace se nejostřeji rozcházejí tam, kde jde o holé přežití. Uruguayský let 571 se 45 lidmi na palubě se 13. října 1972 zřítil do And. Trosky skončily ve výšce kolem 4 000 metrů a teploty klesaly k minus 30 °C. Muzeum Museo Andes 1972 popisuje, že po vyčerpání zásob se přeživší rozhodli jíst těla těch, kteří zemřeli. Nikoho kvůli tomu nezabíjeli. Po 72 dnech se dočkalo záchrany 16 lidí. Jejich volba dodnes vyvolává morální otřes, zločin v ní ale nikdo nespatřoval.</p>



<p>Zcela odlišně dopadl anglický případ R v. Dudley &amp; Stephens z roku 1884. Trosečníci v záchranném člunu zabili mladého plavčíka, aby se mohli živit jeho tělem. Soud vyslovil pravidlo, které platí v anglosaském světě dodnes: nutnost neospravedlňuje zabití nevinného člověka, pokud nejde o sebeobranu. Oba muži dostali trest smrti, nakonec jim ho zmírnili na šest měsíců vězení.</p>



<p>Rozdíl mezi oběma tragédiemi se dá vyjádřit jediným slovem: usmrcení. Kde chybí, zkoumá právo nanejvýš nakládání s ostatky. Kde je přítomno, mění se hladovějící trosečník ve vraha. Meiwesův případ pak leží na opačném pólu než Andy. Hlad ani tíseň v něm nehrály roli, šlo o promyšlenou a sexuálně motivovanou predaci.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Placenta, hlášení policii a hranice tabu</h2>



<p>Hranice zákona se vynořuje i v nečekaně všedních situacích. Zákon o zdravotních službách řadí placentu mezi anatomicko-patologický odpad určený ke spálení, pokud se nevyužije zákonným způsobem. Ústavní soud v nálezu III. ÚS 2480/20 dovodil, že nemocnice nesmí rodičce vydání placenty paušálně odepřít. Výjimkou jsou závažné důvody ochrany veřejného zdraví nebo konkrétní riziko, jako byla v posuzovaném případě infekce. Konzumace vlastní tkáně tak trestní zákoník vůbec nezajímá. Pravidla nemocnic a zdravotnické předpisy však ano.</p>



<p>Pokud by se někdo s podezřením na lidojedství setkal, platí jednoduchý postup. Při bezprostředním ohrožení volá 158 nebo 112. Trestní oznámení může podat kdokoli, ústně i písemně, na kterékoli služebně policie nebo na státním zastupitelství. S možnými ostatky je lepší nehýbat a detaily nefotit pro sdílení. Vhodné je zaznamenat místo, čas a zúčastněné osoby a vše předat vyšetřovatelům.</p>



<p>Tady se ukazuje největší paradox celého tématu. Právo nechává samotné tabu stranou a soustředí se na násilí, zneužití těla a pošlapání lidské důstojnosti, které k němu vedou. Kdo by chtěl lidské maso získat a vyhnout se trestu, narazí dřív na paragraf o vraždě, odebírání tkání nebo hanobení ostatků než na prázdné místo v zákoně.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/kanibalismus-neni-v-cesku-ani-v-usa-trestny-cin-trestne-je-jen-to-jak-bylo-maso-ziskano-tri-pripady-to-vyuzily/">Kanibalismus není v Česku ani v USA trestný čin. Trestné je jen to, jak bylo maso získáno. Tři případy to využily</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Nahá turistka odešla do lesa na duchovní cestu a zmizela. Stopy končily na silnici, kam se bosá nemohla dostat bez cizí pomoci</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/naha-turistka-odesla-do-lesa-na-duchovni-cestu-a-zmizela-stopy-koncily-na-silnici-kam-se-bosa-nemohla-dostat-bez-cizi-pomoci/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 01 Nov 2026 05:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[záhada]]></category>
		<category><![CDATA[zločin]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=220377</guid>

					<description><![CDATA[<p>Maureen „Anu“ Kellyová (19) odešla v červnu 2013 z kempu ve státě Washington nahá a bosá. Pátrači našli jen stopy, které se ztratily u lesní silnice.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Neděle 9. června 2013, kolem páté odpoledne. V kempu Canyon Creek v národním lese Gifford Pinchot na jihozápadě Washingtonu se devatenáctiletá Maureen Leianuhea Kellyová, kterou kamarádi oslovovali Anu, svlékla, zula a vyrazila mezi stromy. S sebou měla jedinou věc: ledvinku s nožem, kompasem a zápalkami. Přátelé ji nechali jít. O „duchovní cestě“ prý mluvila delší dobu a oni čekali, že se do několika hodin vrátí. Krátce po půlnoci volali šerifa. Od té doby uplynulo přes třináct let a dívku nikdo nenašel. Podle nás neleží největší hádanka v samotném odchodu do lesa. Klíčové je, kam až se bosá mladá žena podle stop dostala a proč se všechno rozpadá právě na asfaltu.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Duchovní cesta nahé turistky: s čím Maureen Kellyová vyrazila do divočiny</h2>



<p>Profil v databázi <a rel="nofollow noopener" href="https://charleyproject.org/case/maureen-leianuhea-Kelly" target="_blank">Charley Project</a> ji vede jako pohřešovanou od 9. června 2013, věk při zmizení 19 let, poslední místo výskytu u obce Cougar. Pocházela z Vancouveru ve Washingtonu. Pozdější medailonky ji líčí jako tvořivou dívku, která na YouTube zveřejňovala hudební videa, mimo jiné s ukulele.</p>



<p>Co pro ni „duchovní cesta“ znamenala, sama nikdy nevysvětlila. Jediné svědectví pochází od přátel a zprostředkoval ho zástupce šerifa okresu Skamania Dave Cox. Stanici ABC News řekl, že o výpravě mluvila „zřejmě už hodně dlouho“ a lidé kolem ní měli pocit, že ji „potřebovala podniknout“. Nahota je tedy doložená. Pohnutky zůstávají výkladem okolí.</p>



<p>Cox zároveň uvedl, že navzdory tak neobvyklému chování nic nenasvědčovalo tomu, že by byla pod vlivem drog. Dívka odešla bez oblečení, bez obuvi, bez svítilny a bez jakékoli izolační vrstvy. Její výbava se vešla do dlaně.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Bosé stopy přes Canyon Creek: kudy vedla poslední cesta</h2>



<p>Pátrací týmy, které vyrazily ráno 10. června, objevily otisky bosých chodidel. Velikostí odpovídaly Maureen a vedly přes potok Canyon Creek dál na sever, k lesní komunikaci Forest Service Road 54. Tam podle všech dostupných zdrojů končí.</p>



<p>Samotná trasa působí jako zkouška vytrvalosti. Cox popisoval oblast jako strmou, odlehlou, zavalenou padlým dřevem a zarostlou křovím. Bez bot je to podle něj „pořádná dřina“. Ještě důrazněji se vyjádřila Sharon Wardová ze sdružení psovodů Pacific Crest Search Dogs. Podle pozdějších přehledů citujících televizi KPTV označila sestup k potoku a následný výstup naboso za zázrak. Zkušení pátrači s botami a vybavením tu sami postupovali s obtížemi. Při pozdější sobotní akci se zranil jeden z hledačů i služební pes.</p>



<p>K tomu se přidal večerní chlad. Teplota podle Coxe klesla zhruba na 7 až 9 °C. Pro nahého člověka znamená taková noc rychlý nástup podchlazení, zvlášť po brodění potoka. Aby přežila, musela by Maureen rozdělat oheň, najít suchý úkryt, izolovat se od země a zůstat tam, kde ji lze dohledat. Pátrači nenašli nic, co by to dokládalo. Ani ohniště, ani ledvinku, ani nůž.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Silnice 54: místo, kde se stopa rozpadá na několik scénářů</h2>



<p>Nejjednodušší výklad zní jako tragická nehoda v divočině. Mladá žena se zraní, ztratí orientaci, prochladne. K takovému vysvětlení se přiklání i shrnutí vyšetřování v databázích pohřešovaných, kde figuruje kategorie „ztracená/zraněná“. Jenže tahle verze počítá s tím, že by tělo leželo někde v lese. A stopy přitom nevedou hlouběji do porostu. Směřují ven, k cestě, po které jezdí auta.</p>



<p>Právě silnice dělá z případu Maureen Kellyové víc než další smutné zbloudění. Podle nás se na ní otevírají přinejmenším tři možnosti:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Pokračovala pěšky po komunikaci.</strong> Tvrdý povrch neudrží otisk chodidla a pachová stopa na něm rychle slábne. Pak mohla dojít kamkoli a zemřít mimo prohledávanou oblast.</li>



<li><strong>Odešla záměrně a nechtěla být nalezena.</strong> Podle sekundárního zdroje připouštěla její přítelkyně Yazmin, že Anu „možná nalezena být nechce“. Šerifova kancelář tehdy řekla: „Teď doufáme, že nalezena být chce.“</li>



<li><strong>Někdo ji na silnici potkal a odvezl.</strong> Žádný svědek ani vozidlo se dosud neobjevil. Jenže kombinace náročného terénu, stop končících u cesty a naprosté absence jakéhokoli nálezu právě tuto možnost udržuje při životě.</li>
</ul>



<p>Dá se čekat, že kdyby šlo jen o zbloudění, objevila by se dřív či později aspoň ledvinka. Že se nenašlo vůbec nic, podle nás oslabuje představu, že Maureen zůstala někde u potoka. Kdo mohl lesní silnicí v podvečer projíždět a zda vůbec někdo, zůstává nejpalčivější nezodpovězenou otázkou celého případu.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Pátrání v Gifford Pinchot: dva dny, pauza a ostatky po jedenácti letech</h2>



<p>Úvodní pátrání trvalo dva dny, pak se kvůli omezeným silám během týdne přerušilo. Cox to pro ABC News vysvětloval nedostatkem lidí ve všední dny. V sobotu 15. června se do lesa vrátilo kolem 75 dobrovolníků ze 17 pátracích jednotek. Prohledali zhruba 10 km² a podle stanice FOX 13 nenašli jedinou stopu. Policie slíbila dál hlídkovat a vyhodnocovat tipy od veřejnosti.</p>



<p>Takový výsledek přitom nepatří k běžným. Statistiky amerických národních parků za rok 2013, které zveřejnil web National Parks Traveler, ukazují 2 348 pátracích a záchranných akcí. Z pohřešovaných se 92 % našlo do 24 hodin, nenalezeno zůstalo 56 lidí. Maureen se zařadila k této malé skupině, i když zmizela v národním lese spravovaném lesní službou, ne v parku.</p>



<p>Naděje přesto nevyhasla. V srpnu 2024 objevila šerifova kancelář okresu Skamania v lávovém poli Big Lava Bed, v témže lese, lidské ostatky. Úřady je podle KPTV spojily s Kristopherem Zitzewitzem, turistou z Oregonu, který se ztratil také v roce 2013. Nález po téměř jedenácti letech dokazuje, že rozeklaný terén Gifford Pinchot dokáže ukrýt člověka na dlouhé roky. A že i dávno odložené případy se mohou pohnout díky jedinému náhodnému objevu, novému svědkovi nebo shodě DNA. Úřady u Maureen žádné takové spojení nepotvrdily. Databáze Missing NPF dodnes uvádí „datum nalezení: neuvedeno“.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Jak by se po bosé turistce pátralo v Krkonoších</h2>



<p>České hory znají podobně mrazivou epizodu. V únoru 2014 odešel 26letý polský turista v noci z Luční boudy bosý a jen částečně oblečený. Horská služba vyslala 19 záchranářů a šest lavinových psů. Muže našli ještě týž den mrtvého v Obřím dole. Rozdíl je zřejmý: krkonošský případ skončil nálezem během pár hodin, americký trvá přes deset let.</p>



<p>Policie ČR vyhlašuje pátrání, když není známo, kde se člověk zdržuje, a lze důvodně předpokládat ohrožení jeho života či zdraví. Nahá dívka v lese za soumraku tuto podmínku splňuje okamžitě. Podle <a rel="nofollow noopener" href="https://ucebnice.horskasluzba.cz/cz/odborna-cast/organizace-zachrannych-akci/smernice-o-vedeni-zachrannych-akci" target="_blank">směrnice Horské služby</a> o vedení záchranných akcí záchranáři nejprve shromáždí čas a místo odchodu, plánovanou trasu, poslední známý pohyb, oblečení, výbavu, zdravotní stav a orientační schopnosti. Pak obvolají chaty, informují policii a nasadí pěší týmy, psovody, čtyřkolky a podle potřeby vrtulník či drony.</p>



<p>Z toho plyne praktická rada pro každou partu. Když se někdo vydá do lesa sám a nevrátí se v domluvený čas, nečekejte do rána, zvlášť v noci, v chladu, u vody nebo bez výbavy. Volejte 158 nebo 112 a předejte přesně ty údaje, které Horská služba vyžaduje. Správa amerických národních parků k tomu ve svém <a rel="nofollow noopener" href="https://www.nps.gov/subjects/healthandsafety/trip-planning-guide.htm" target="_blank">průvodci plánováním výletu</a> radí nechat důvěryhodné osobě mimo výpravu informaci, kam jdete a kdy se vrátíte. Přátelé Maureen čekali skoro sedm hodin.</p>



<p>Několik otázek přesto zůstává otevřených. Žádný zdroj netvrdí, že by se Maureen k silnici 54 bosá fyzicky dostat nemohla. Pátrači mluví o mimořádně obtížném terénu, ne o nemožnosti, a otisky nebyly s jistotou potvrzeny jako její. Pomoc cizí osoby nepodporuje žádný svědek ani vozidlo a oficiální verze se kloní k nehodě v divočině. Vyloučení alkoholu ani přesvědčení rodiny o dobrovolném zmizení primární dobové zdroje nedokládají.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/naha-turistka-odesla-do-lesa-na-duchovni-cestu-a-zmizela-stopy-koncily-na-silnici-kam-se-bosa-nemohla-dostat-bez-cizi-pomoci/">Nahá turistka odešla do lesa na duchovní cestu a zmizela. Stopy končily na silnici, kam se bosá nemohla dostat bez cizí pomoci</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Dva Irové v Edinburghu vraždili, aby prodali těla lékařům. Na kopci nad městem pak někdo vyřezal 17 panenek a uložil je do rakví</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/dva-irove-v-edinburghu-vrazdili-aby-prodali-tela-lekarum-na-kopci-nad-mestem-pak-nekdo-vyrezal-17-panenek-a-ulozil-je-do-rakvi/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 18 Sep 2026 04:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[historie]]></category>
		<category><![CDATA[Smrt]]></category>
		<category><![CDATA[zločin]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=217172</guid>

					<description><![CDATA[<p>Rok 1836, severovýchodní svah edinburského kopce Arthur&#8217;s Seat. Skupina chlapců hledajících králičí nory odvalí tři kusy břidlice a pod nimi objeví sedmnáct miniaturních rakviček s vyřezanými figurkami uvnitř.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Dutina ve skále měřila sotva třicet centimetrů na šířku. Rakvičky v ní ležely ve třech řadách, pečlivě uspořádané, každá dlouhá zhruba 95 milimetrů. Uvnitř spočívaly drobné dřevěné figurky oblečené do bavlněných šatů. Některé vypadaly starší a opotřebovanější, jiné čerstvější, jako by je někdo ukládal postupně, v delším časovém rozpětí. Z původních sedmnácti kusů se dochovalo pouhých osm. Zbytek zničili nálezci nebo zvědavci krátce po objevu. Těch osm přeživších exemplářů dnes vystavuje <a rel="nofollow noopener" href="https://www.nms.ac.uk/national-museum-of-scotland" target="_blank">National Museum of Scotland</a> na Chambers Street v Edinburghu, vstup je zdarma.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč zrovna sedmnáct rakví a co spojuje číslo s vrahy z West Portu</h2>



<p>Klíč k záhadě leží v čísle. Sedmnáct rakviček, sedmnáct figurek. A přesně sedmnáct těl, která irští přistěhovalci William Burke a William Hare v letech 1827–1828 prodali edinburskému anatomovi Robertu Knoxovi. První z nich patřilo nájemníkovi jménem Donald, který zemřel přirozeně v Hareově ubytovně. Zbylých šestnáct lidí Burke s Harem zavraždili: opíjeli je a dusili tak, aby na tělech nezůstaly viditelné stopy násilí.</p>



<p>Oběti bývaly chudé, osamělé, snadno přehlédnutelné. Těla mizela do anatomických místností během hodin. Žádný pohřeb, žádné rozloučení, žádný hrob. Právě tady vstupuje do příběhu onen detail, který z rakviček dělá víc než kuriozitu: podle nejsilnější historické interpretace představují symbolický pohřeb pro mrtvé, kterým ho zločin a anatomická praxe vzaly.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Materiálové stopy vedou do raných třicátých let 19. století</h2>



<p>Muzejní analýza textilií a řezbářské práce zasazuje vznik rakviček do raných třicátých let devatenáctého století. Burkeova poprava proběhla 28. ledna 1829, nález na Arthur&#8217;s Seat přišel v roce 1836. Časová osa tedy sedí: mezi posledním známým zločinem dvojice a uložením miniaturních rakví uplynulo zhruba pět až sedm let.</p>



<p>Zajímavý je i řemeslný profil tvůrce. Použitý plech a nástroje podle odborníků odpovídají práci ševce nebo kožedělníka. Figurky pravděpodobně pocházejí od jednoho výrobce, rakvičky možná od jednoho až dvou dalších řemeslníků. A zde přichází překvapivý detail: figurky mají otevřené oči a stojnou konstrukci. Podle historické analýzy mohlo jít o upravenou sadu hraček, běžných dřevěných panáčků, které někdo teprve dodatečně proměnil v pohřební symboly tím, že je vložil do miniaturních rakví.</p>



<figure class="wp-block-embed is-type-video is-provider-youtube wp-block-embed-youtube wp-embed-aspect-16-9 wp-has-aspect-ratio"><div class="wp-block-embed__wrapper">
<iframe title="The Mystery of Edinburgh&#039;s Fairy Coffins 🔍" width="500" height="281" src="https://www.youtube.com/embed/saiKbQSAP04?feature=oembed" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>
</div></figure>



<h2 class="wp-block-heading">Kdo mohl rakvičky vyrobit a proč zůstává tvůrce neznámý</h2>



<p>Kurátor <a rel="nofollow noopener" href="https://www.nms.ac.uk/discover-catalogue/the-coffins-found-on-arthurs-seat" target="_blank">National Museums Scotland</a> George Dalgleish v roce 2005 označil za nejpravděpodobnějšího autora někoho z okruhu případu, člověka, který Burkea a Harea znal a chtěl jejich činy symbolicky odčinit. Burke sám připadá v úvahu jen obtížně: po poslední vraždě byl rychle zatčen a popraven.</p>



<p>Ve stejném roce proběhly pokusy o získání DNA z figurek, které by šlo porovnat se vzorkem z Burkeovy kostry. Výsledek? Žádná použitelná stopa. U dřeva a textilu starého bezmála dvě století, navíc opakovaně manipulovaného, byla šance na zachování biologického materiálu mizivá. Průlom po roce 2005 jsme v dostupných zdrojích nedohledali.</p>



<p>Dobový tisk nabízel pestrou škálu výkladů. Čarodějnická praktika. Námořnická pověra. Pohřeb „v podobizně&#8220; za mrtvé bez těla. Moderní historická a muzejní literatura se ale nejsilněji přiklání k vazbě na vraždy z West Portu. Číslo sedí. Datace sedí. A motiv, vrátit symbolický pohřeb lidem, jejichž ostatky skončily na pitevním stole, dává v kontextu doby hluboký smysl.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Edinburgh jako epicentrum boje o mrtvá těla</h2>



<p>Aby celý příběh získal ostrost, je třeba pochopit, v jakém prostředí Burke s Harem operovali. Edinburgh patřil k největším centrům anatomické výuky v celé Británii. Poptávka po kadáverech drasticky převyšovala nabídku. Zákon z roku 1752 (Murder Act) sice spojil pitvu s trestem pro popravené vrahy, jenže počet poprav zdaleka nestačil pokrýt potřeby lékařských škol.</p>



<p>Výsledkem byl rozkvět vykrádání hrobů. Skotsko reagovalo mortsafy, těžkými kovovými klecemi nad čerstvými hroby, a nočními hlídkami na hřbitovech. Některé školy dovážely těla až z Irska. Teprve Anatomy Act z roku 1832 otevřel legální přístup k nevyzvednutým ostatkům z věznic, nemocnic a chudobinců a proměnil celé fungování anatomické výuky. Pro srovnání: ve Francii podobný systém přidělování těl chudých fungoval už po revoluci a britští studenti proto odjížděli studovat anatomii na kontinent.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/dva-irove-v-edinburghu-vrazdili-aby-prodali-tela-lekarum-na-kopci-nad-mestem-pak-nekdo-vyrezal-17-panenek-a-ulozil-je-do-rakvi/">Dva Irové v Edinburghu vraždili, aby prodali těla lékařům. Na kopci nad městem pak někdo vyřezal 17 panenek a uložil je do rakví</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
		<media:content url="https://www.youtube.com/embed/saiKbQSAP04" medium="video" width="1280" height="720">
			<media:player url="https://www.youtube.com/embed/saiKbQSAP04" />
			<media:title type="plain">The Mystery of Edinburgh&#039;s Fairy Coffins 🔍</media:title>
			<media:description type="html"><![CDATA[📜 Read my Substack: https://crossroads.nicolemiras.com/In the summer of 1836, a group of Scottish boys were hunting for rabbits on Arthur&#039;s Seat, the extinc...]]></media:description>
			<media:thumbnail url="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/09/the-mystery-of-edinburghs-fairy-.jpg" />
			<media:rating scheme="urn:simple">nonadult</media:rating>
		</media:content>
	</item>
		<item>
		<title>Záhada D. B. Coopera trvá dodnes. Únosce vyskočil s výkupným z letadla a beze stopy zmizel</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/zahada-d-b-coopera-trva-dodnes-unosce-vyskocil-s-vykupnym-z-letadla-a-beze-stopy-zmizel/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 26 Jun 2026 04:13:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[historie]]></category>
		<category><![CDATA[zajímavost]]></category>
		<category><![CDATA[zločin]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=210864</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>Muž si koupil letenku za hotové, unesl Boeing, vymohl si 200 000 dolarů a vyskočil do tmy. FBI ho hledala 45 let. Nenašla ho.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Byl předvečer Dne díkůvzdání, 24. listopadu 1971. Na portlandském letišti si středně vysoký muž v tmavém obleku a slunečních brýlích koupil jednosměrnou letenku na let Northwest Orient 305 do Seattlu. Zaplatil hotově, do kolonky jméno napsal „Dan Cooper&#8220;. Žádný doklad po něm nikdo nechtěl. Krátce po startu předal letušce Florence Schaffnerové složený lístek. Ta ho nejdřív hodila do kabelky, myslela si, že jde o telefonní číslo. Muž se k ní naklonil a řekl: „Slečno, radím vám si ten vzkaz přečíst. Mám bombu.&#8220;</p>



<h2 class="wp-block-heading">Únos nad Tichomořským severozápadem</h2>



<p>Cooper otevřel kufřík a ukázal letušce červené válečky propojené vodičem. Pak nadiktoval požadavky: 200 000 dolarů ve dvacetidolarových bankovkách a čtyři padáky, dva hlavní a dva záložní. Posádka předala zprávu řídící věži, ta kontaktovala FBI. Let kroužil nad Seattlem, dokud nebylo výkupné připraveno.</p>



<p>Po přistání v Seattlu-Tacomě Cooper propustil všech 36 cestujících a jednu letušku výměnou za peníze a padáky. Zbytek posádky si ponechal na palubě. Nařídil kurz na Mexico City s mezipřistáním v Renu, přičemž trval na nízké letové hladině, vysunutých klapkách a nepřekročení rychlosti zhruba 320 km/h. Krátce po osmé hodině večer spustil zadní schodiště Boeingu 727, jediného tehdejšího dopravního letadla, které to umožňovalo za letu, a vyskočil do deštivé listopadové noci někde nad jihozápadním Washingtonem.</p>



<p>Posádka zaznamenala změnu tlaku v kabině a mírný náklon trupu. Nic víc. Když letadlo přistálo v Renu, Cooper byl pryč. Peníze taky.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč zmizel beze stopy</h2>



<p>Zmizení nebylo jen otázkou odvahy. Pomohly okolnosti, které by dnes byly nemyslitelné. V roce 1971 neexistovaly plošné bezpečnostní kontroly na letištích; povinné rentgeny příručních zavazadel a průchody detektory kovů zavedla americká vláda až <a href="https://www.history.com/articles/airport-security-timeline" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">5. ledna 1973</a>. Letenku šlo koupit za hotové bez dokladu totožnosti. Cooper tak nastoupil do letadla, aniž po sobě zanechal jedinou ověřitelnou stopu ještě před činem.</p>



<p>Samotný skok proběhl za podmínek, které by odradily i zkušeného parašutistu:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Noc a nulová viditelnost</strong> – hustá oblačnost znemožňovala orientaci na zem.</li>



<li><strong>Déšť a teplota kolem nuly</strong> – Cooper měl na sobě lehký oblek, plášť a mokasíny.</li>



<li><strong>Zalesněný terén</strong> – pod letadlem se táhly husté lesy Kaskádového pohoří bez cest a zástavby.</li>
</ul>



<p>FBI nasadila pátrací letouny, pozemní týmy i armádní jednotky. Prohledávaly se stovky čtverečních kilometrů. Žádné tělo, žádný padák, žádná stopa po dopadu.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co FBI ví, a co ne</h2>



<p>Případ dostal interní kódové označení NORJAK a stal se jedním z nejdelších aktivních vyšetřování v dějinách FBI. Během prvních pěti let prověřili agenti přes 800 podezřelých. Ani jeden neodpovídal důkazům natolik, aby obstál „nade vší rozumnou pochybnost&#8220;.</p>



<p>Jedinou hmatatelnou stopu po skoku přinesl až rok 1980. Osmiletý Brian Ingram si hrál na písčité lavici u řeky Columbie severně od Portlandu a vyhrabal tři balíčky rozpadajících se bankovek, celkem <a href="https://www.fbi.gov/history/cases-and-criminals/db-cooper-hijacking" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">5 800 dolarů odpovídajících sériovým číslům výkupného</a>. Zbývajících 194 200 dolarů se nikdy neobjevilo.</p>



<p>Nález posílil teorii, že Cooper skok nepřežil. Jenže tělo se stále nenašlo. FBI v roce 2009 zkoumala, zda bankovky na břeh doplavaly postupně proudem, nebo byly uloženy krátce po únosu. Výsledky nebyly průkazné.</p>



<p>Zajímavý je i profil, který FBI postupně vybudovala. Agent Larry Carr v roce 2007 shrnul, že Cooper podle všeho <strong>nebyl zkušený parašutista</strong>, přehlédl, že jeden ze záložních padáků byl výcvikový a zašitý, tedy nepoužitelný. Pravděpodobně neměl ani pomocníka na zemi. Carr také vyslovil teorii, že jméno „Dan Cooper&#8220; mohlo být inspirováno frankofonní komiksovou sérií o výsadkáři stejného jména. Přezdívka „D. B. Cooper&#8220;, pod kterou případ zná celý svět, je přitom pouhý mediální omyl; muž se nikdy jako „D. B.&#8220; nepředstavil a FBI to opakovaně potvrdila.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Skoro stejný čin, jiný pachatel</h2>



<p>Pět měsíců po Cooperově skoku unesl Richard Floyd McCoy Boeing 727, vyžádal si 500 000 dolarů a čtyři padáky a vyskočil nad Utahem. Podobnost byla tak nápadná, že se McCoy okamžitě stal hlavním podezřelým i v Cooperově případu. FBI ho ale vyloučila: dvě letušky z letu 305 nezávisle na sobě popsaly muže, který McCoyovi fyzicky neodpovídal. Navíc den po Cooperově únosu seděl McCoy na večeři na Den díkůvzdání se svou rodinou v Utahu. Bez rozsáhlé pomoci těžko proveditelné.</p>



<p>McCoyho nakonec dopadli, odsoudili a po útěku z vězení zastřelili při přestřelce s FBI v roce 1974. Cooper zůstal stínem.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Odloženo, ne vyřešeno</h2>



<p>Dne <a href="https://www.fbi.gov/contact-us/field-offices/seattle/news/press-releases/update-on-investigation-of-1971-hijacking-by-d.b.-cooper" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">8. července 2016</a> FBI oficiálně přesunula zdroje z případu NORJAK na naléhavější priority. Nešlo o uzavření; důkazy zůstávají archivovány a FBI dodnes žádá veřejnost, aby hlásila jakékoli fyzické nálezy spojené s padáky nebo bankovkami z výkupného.</p>



<p>Případ zanechal i hmatatelnou stopu v leteckém průmyslu. Do všech Boeingů 727 se po únosu nainstalovaly takzvané Cooper vanes, mechanické západky, které znemožňují otevření zadních schodů za letu. Jeden muž v mokasínech změnil bezpečnostní protokoly celého odvětví.</p>



<p>FBI má přesnou rekonstrukci činu, popis oblečení, otisky prstů z opěradla sedadla, sériová čísla bankovek i svědectví posádky. Nemá jediné: jméno. A právě ten kontrast, vědět téměř všechno o tom, co se stalo, a nic o tom, kdo to udělal, dělá z D. B. Coopera jedinou nevyřešenou leteckou loupež v dějinách amerického letectví.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/zahada-d-b-coopera-trva-dodnes-unosce-vyskocil-s-vykupnym-z-letadla-a-beze-stopy-zmizel/">Záhada D. B. Coopera trvá dodnes. Únosce vyskočil s výkupným z letadla a beze stopy zmizel</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
	</channel>
</rss>
