SpaceX a záměr Elona Muska

Jenže miliardář, vizionář a zakladatel (nejen) SpaceX Elon Musk hodlá se svou společností tento příběh posunout a změnit. Jeho cíl je vlastně jednoduchý. Chce vytvořit na Marsu město s vládou, obchodem, kulturou a vším dalším, co lidstvo potřebuje. Ambiciózní plán vyžaduje 1 000 kosmických lodí a mnohem více nových – a velmi statečných – dobrovolníků. Život na Marsu pro nás bude zkouškou ve více ohledech.

Přežitím v nižší gravitaci, s méně lidmi a také omezenými zdroji surovin by tento záměr mohl změnit naše počínání s omezenými zdroji na Zemi. Otázkou ovšem je, zda by byl život na Marsu vůbec udržitelný, když jeho první fáze budou zcela záviset na pozemském provozu. Každé velkoměsto totiž začínalo jako vesnička, ať to byl rybářský Hong Kong nebo několik chaloupek, které si říkaly Řím. Je to jako s firmami – korporace také začínaly v garáži.

Obrovské a dlouhé přesuny

Pokud má tedy lidská kolonie na Marsu vyrůst do vzkvétajícího města, bude potřebovat něco víc než jen hrstku zapálených lidí. Podle Národního polytechnického institutu v Bordeaux by na zahájení takového projektu bylo potřeba nejméně 110 osadníků. Kolonizační plán SpaceX začíná dvěma loděmi, z nichž každá ponese 100 lidí. S takovým množstvím průzkumníků bude mít město dost lidí na stavbu obydlí i výzkumných stanic.

To všechno bez toho, aby byly ohroženy zdroje. Kdyby totiž lidé v této fázi přišli o potraviny a vodu, experiment končí a oni také. Největší výzvou pobytu na Marsu je udržitelnost bez spoléhání se na neustálé dodávky zásob ze Země. Ty by totiž i při nejlepších podmínkách na obou stranách dorazily jen jednou za pár let. S vejčitou oběžnou dráhou rudé planety na ní jeden rok trvá 687 pozemských dní, zásoby by byly vypravovány jen při konjunkci.

Riziková cesta, rizikové přistání

Správné podmínky tedy nastávají jednou za dva roky a samotná cesta pak trvá dalších 8 měsíců. I při jejím vykonání není vyhráno, protože všechny zásoby mohou přijít vniveč při samotném přistání. Gravitace Marsu má jen tři osminy té Zemské, takže přistání je velmi nebezpečné. Nemluvě o prachu, který byl problém i na Měsíci, kde se dostal do očí posádce a poškodil také elektroniku vesmírného modulu. Ten na Marsu je ještě rizikovější.

Ale dobře, řekněme, že tam se zásobami dorazíme. Co je tedy na jídelníčku? Chlorovaná půda Marsu je silně toxická, takže farmaření je mimo hru, minimálně to venkovní. Než ale vůbec půjde o jídlo, je potřeba se nějak krýt před nehostinnými podmínkami. Samotný vzduch je z 95 % tvořen oxidem uhličitým a na povrchu je silná radiace. Naštěstí jsou ale všude skály, které mohou poskytnout dostatečnou ochranu.

Drcení místních skal a 3D tisk

Stačí 5 metrů marsovských skal (tzv. regolit), abychom získali ochranu před radiací jako na Zemi. Regolit bude tedy rozdrcen na cement a roboti v kombinaci s 3D tiskem postaví zdivo. Pod nimi už mohou být tubusy spojující laboratoře, obydlí a další vybavení. Vnější bouře může klidně zuřit několik měsíců. Na Zemi už konstruují 3D domy v ceně asi 4 000 dolarů za jeden. I tak ale podle Muska bude stavba kolonie trvat asi 10 let.

Protože se do Marsu nevrtalo, zdroje elektřiny jsou možné hned od začátku – kombinace solárních panelů a přírodních plynů (metanu) pro pohon motorů. Pokud všechno provedeme správně, mohla by na Marsu vzniknout civilizace osvobozená od zajetých pozemských kultur. Nebo by se to mohlo pokazit jako v mnoha sci-fi filmech, které už spatřily zvědavé divácké zraky. Bez ohledu na místo pobytu jsme totiž my lidé stále stejní.

Dojde k jeho kolonizaci, nebo se k tomu nikdy nedostaneme?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Jak to bude vypadat, až postavíme město na Marsu? Elon Musk má s kolonizací rudé planety jasný záměr se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Složitá odpověď na jednoduchou otázku

První problematickou částí je, že přes veškerý pokrok v technice skenování a těžby pořád nevíme, kolik ropy Země vlastně skrývá. Ropa má mnoho podob, víme o řadě zásob i o technicky obnovitelných zdrojích. Jenže i tak nejsme schopni přesně stanovit, kolik se jí pod povrchem vlastně nachází. Jasnější okolností je to, že celkové budoucí zásoby závisí logicky na naší průběžné spotřebě a také technologické úrovni.

I auta jezdící na naftu se stávají efektivnější a postupující elektrifikace této oblasti napomáhá ještě víc. Podle statistik z roku 2019 dosáhly prokazatelné zásoby ropy na světě objemu 1 733,9 miliard barelů s roční spotřebou 35,9 miliard barelů. Jednoduchá matematika pak ukazuje, že pokud zásoby neporostou a spotřeba bude stejná, vyčerpáme je za 48 let. To by znamenalo, že světová ropa dojde v roce 2067.

Oblast, která je stále v pohybu

A tady se dostáváme k dalším nejasnostem. Prokázané rezervy ukazují totiž jen ropu, která se dá teoreticky vytěžit s aktuálním stavem technologie a již hotové infrastruktury. Jde tedy vlastně jen o vrcholek ledovce. Technologie tady totiž hraje obrovskou roli a určuje, co považujeme za prokázané zásoby. S každým dalším pokrokem se totiž obvykle dostaneme k dalším zásobám, stejně jako obvykle objevíme další rezervy.

Existuje ještě jedna varianta, a tou je pokles poptávky. Celý svět totiž směruje k diverzifikaci energetických zdrojů a udržitelné ekonomice této oblasti. Otázky na samotné zásoby ropy tak mohou v budoucnu ztratit na aktuálnosti. Místo nich může vyvstat otázka, zda v budoucnu ropu vůbec chceme a za jakou cenu. Technologicky bude možné ropu nejspíš vždycky nějak vytěžit, otázkou je, nakolik se v budoucnu její dobývání vyplatí.

Zdroj: DiscoverMagazine

Článek Kdy nám dojde ropa? Dopad bude tvrdší, než si vůbec dokážeme představit. Změní se chod celého světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.