Sklářský rod, který živil 1 800 lidí

Hůrka, německy Hurkenthal, nebyla ledajaká šumavská ves. Křišťan Ferdinand Abele, potomek rodu s francouzskými kořeny, koupil zdejší sklárny v roce 1799 a během jedné generace z nich vybudoval podnik evropského formátu. Zrcadlové, tabulové, křišťálové i barevné sklo se vyváželo přes pět meziskladů do celého světa. Podle regionálních pramenů zaměstnávaly hůrecké hutě kolem 1 800 lidí a patřily k nejvýznamnějším v Rakousku-Uhersku.

Jiří Kryštof Abele pak nechal přistavět věž ke kostelu sv. Vincence Ferrerského a vybudovat hřbitovní kapli Povýšení sv. Kříže s rodinnou kryptou. V ní spočinuli příslušníci rodů Abele a Hafenbrädl, a také MUDr. Josef Klostermann, otec spisovatele Karla Klostermanna. Klostermannova matka Charlotte totiž pocházela z rodu Abele a právě Hůrka se stala jednou z kulis románu Skláři. Tradiční prameny mluví o třiadvaceti rakvích; novější bádání z roku 2024 pracuje s údajem sedmadvaceti osob uložených v kryptě. Rozdíl naznačuje, že některé ostatky mohly být přemístěny nebo evidovány jinak ještě před likvidací.

Úřední likvidace, ne opilecký výpad

Kolem zániku hrobky kolují dvě verze. Ta známější, šířená mimo jiné prostřednictvím Neduhovy knihy, líčí sedm opilých pohraničníků, kteří na podzim 1953 vtrhli do krypty, tančili s kostrami a rakve rozbili. Je to silný obraz, a právě proto přežil v paměti.

Archivní zápis ale říká něco jiného. Likvidace proběhla 21. června 1951, tedy o dva roky dříve, a nebyla žádným excesem. Šlo o koordinovanou akci okresních orgánů. Současně s vyklizením krypty byl se souhlasem konzistoře převezen církevní inventář z kostela do Železné Rudy. Kam přesně byly ostatky znovu uloženy, se dodnes nepodařilo veřejně doložit; zápis lakonicky uvádí, že „pozůstatky byly zakopány“.

Proč až v roce 1951, šest let po konci války a pět let po odsunu? Přímé zdůvodnění v dochovaných dokumentech chybí. Načasování ale odpovídá systematické likvidaci opuštěných sakrálních areálů v pohraničí těsně před plným rozběhem vojenského režimu v prostoru pozdějšího vojenského újezdu Dobrá Voda. Podle odborné práce Žanety Musilové bylo na jeho území zaevidováno padesát zaniklých obcí a osad. Hůrka byla jednou z nich, ale jedinou, kde přežila původní stavba.

Proč kaple přežila, když kostel ne

Kostel sv. Vincence Ferrerského šel k zemi. Obytné domy zmizely. Kaple Povýšení sv. Kříže ale stojí. Nejpravděpodobnější vysvětlení je prozaické: armádě se hodila jako pozorovatelna, později jako sklad. Žádný dochovaný stavební rozkaz „kapli nezbourat“ neexistuje; jde o opakovaně uváděnou regionální tradici, která ale dává logický smysl. Právě utilitární hodnota malé stavby ji zachránila před odstřelem.

Po roce 1989 se kaple dočkala postupné obnovy. Klíčovou postavou byl sušický farář Slávek Holý, který od roku 1997 organizoval opravy za pomoci dobrovolníků a dárců z české i německé strany. V roce 1999 přešla kaple do majetku církve, zatímco hlavní rekonstrukce proběhla v roce 2003. A v září 2024 přibyl před kaplí nový pamětní kříž se jmény osob kdysi uložených v kryptě, symbolická náhrada za hrob, který už neexistuje.

Živé poutní místo, ne mrtvá ruina

Dnes kaple spadá pod farnost Sušice a v rozpisu pro rok 2026 jsou na Hůrce uvedeny dvě česko-německé bohoslužby: 18. dubna v základech kostela sv. Vincence Ferrerského a 12. září přímo v kapli. Nejde o trvale otevřený objekt se stálou obsluhou, ale o místo, které žije rytmem poutí a setkávání lidí z obou stran hranice.

Pro turisty je přitom Hůrka snadno dosažitelná. Z placeného parkoviště v Nové Hůrce vede modrá značka po asfaltu asi 2,5 kilometru přímo ke kapli; úsek zvládnou i rodiny s kočárkem. Kdo chce pokračovat, může absolvovat okruh přes jezero Laka: celkem 9,5 kilometru, převýšení 197 metrů, zhruba tři hodiny chůze. K červenci 2026 NP Šumava na trase nehlásí žádnou dlouhodobou uzavírku.

Článek Vojáci vykopali 23 rakví z šumavské hrobky rodiny Abelů a prodali kov do sběru. Kaple stojí dodnes opuštěná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Propagandistická cena, ne protekce

Představa, že by admirál McCain zařídil synovi cestu domů, nemá oporu v žádném dostupném zdroji. Bratr Joe McCain v rozhovoru pro Life Stories výslovně uvedl, že jejich otec u Nixona skrze Johna nic nežádal. Mechanismus byl opačný: jmenování Johna S. McCaina Jr. vrchním velitelem v Pacifiku v červnu 1968 zvýšilo hodnotu jeho syna jako propagandistického nástroje Hanoje. Vietnamci potřebovali, aby svět viděl, jak syn amerického admirála přijímá „velkorysou amnestii“.

McCain to ve svém pozdějším senátním prohlášení shrnul jednou větou: předčasné propuštění by bylo vnímáno jako zvýhodnění kvůli otci a porušení kodexu válečných zajatců, který vyžadoval návrat v pořadí zajetí. Norris Overly, jeden z McCainových spoluvězňů, amnestii v únoru 1968 přijal. McCain viděl, jak to vypadá. A viděl, co by to udělalo ostatním, kteří by zůstali.

Cena odmítnutí: provazy, stolička, přiznání

Finální odmítnutí padlo kolem 4. července 1968. To, co následovalo, McCain ve vlastním svědectví popisuje střízlivě, ale detaily mluví samy. Kopání, bití, ruce svázané za zády provazy zařezanými do bicepsů. Celé noci na stoličce v poloze, ve které se nedalo ani sedět, ani ležet. Dva a půl roku na samotce.

A pak přišel moment, který ho pronásledoval do smrti. Pod tlakem mučení podepsal vynucené „válečně-zločinecké přiznání“. Ve svém rozhovoru o tom mluví jako o „studu a trapnosti pro celý život“. Carol McCainová, jeho první manželka, později potvrdila, že si John nikdy neodpustil, že „to udělal“, a mluvila právě o podpisu přiznání, ne o rozhodnutí zůstat. Seniorní spoluvězni ho po zlomu drželi nad vodou opakovaným ujišťováním, že udělal maximum, co šlo. Propuštěn byl až 14. března 1973, téměř pět let po odmítnutí nabídky, pět a půl roku od sestřelení.

Tělo, které už nikdy nespolupracovalo

Při sestřelení nad Hanojí v říjnu 1967 si McCain zlomil obě paže a koleno. Věznitelé mu končetiny záměrně špatně fixovali a při každém výslechu ho věšeli za zraněné ruce. Podle senátního tributu k 40. výročí propuštění mu jednu z paží znovu poškodili. Výsledek: celoživotně nedokázal zvednout ruce nad úroveň ramen. Jedna noha se nikdy plně nezhojila. Česká média při jeho smrti v srpnu 2018 připomínala, že následky vietnamských zranění byly viditelné na jeho chůzi i výrazu tváře.

Věta „už nikdy nezvedl ruce nad hlavu“ není metafora. Je to diagnóza.

Ťukání přes zeď a jazyk přežití

Izolace na samotce neznamenala úplné ticho. Američtí zajatci v severovietnamských věznicích používali systém komunikace, který Národní muzeum amerického letectva popisuje jako ťukací kód: písmena uspořádaná do mřížky pět krát pět, každý znak zakódovaný dvěma sériemi ťuknutí, nejdřív řada, pak sloupec. Otázka „Kdy si myslíš, že půjdeme domů?“ se zkracovala na „WN DO U TK WE GO HOME“. McCain sám doplňuje, že kód nešlo jen ťukat; při nuceném drhnutí podlahy se dal „vykartáčovat“ do rytmu. Tenhle systém držel vězně pohromadě psychicky i organizačně, a to i v Hỏa Lò, proslulém „Hanoi Hiltonu“, který nebyl jedinou, ale rozhodně ikonickou věznicí v síti severovietnamských táborů.

Od zajatce k architektovi smíření

Příběh by mohl skončit návratem domů, ale neskončil. McCain patřil devadesátých letech k nejviditelnějším americkým veteránům, kteří prosazovali normalizaci vztahů s Vietnamem. Když prezident Clinton 11. července 1995 oznámil obnovení diplomatických styků, jmenovitě děkoval McCainovi za to, že dokázal „překročit pronásledující a bolestnou minulost“.

A u jezera Trúc Bạch v Hanoji, kde v říjnu 1967 dopadl do vody, stojí dodnes pomník. Letos prošel renovací, opravili na něm i historickou chybu, kvůli které byl McCain veden jako pilot letectva místo námořního pilota. Válečný marker se tak za půlstoletí proměnil v místo paměti. McCain by to asi ocenil. Odpouštět totiž uměl lépe než zapomínat.

Článek McCain mohl odejít z vietnamského zajetí díky otci admirálovi. Zůstal dalších 5 let a už nikdy nezvedl ruce nad hlavu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neodmítl službu, odmítl jen zabíjet

Když jsem v redakci VědaŽivě porovnala záznam Library of Congress s armádním profilem U.S. Army, vyskočil drobný rozpor v detailu jeho nástupu. Jedny veřejné archivy mluví o odvodu, jiné o možnosti odkladu a vstupu k Army Medical Corps. V jádru se ale zdroje shodují úplně jasně: Doss neodmítl službu, chtěl sloužit Bohu i své zemi, jen bez zabíjení. A právě tím začal konflikt s okolím.

Ve výcviku ho kvůli tomu šikanovali. Podle Dossových vzpomínek v archivu U.S. Army po něm vojáci při modlitbě házeli boty a nadřízení se ho snažili z armády dostat nebo ho za odmítání zbraně potrestat. Pak ale přišly Guam a Leyte a z nechtěného muže se stal zdravotník, jemuž oficiální armádní zdroje připisují i dvě Bronze Star Medals s označením V za statečnost v boji podle AMEDD Center of History & Heritage.

Ten kontrast pak skoro bolí. Muž, kterého část armády zprvu nechtěla, převzal 12. října 1945 od prezidenta Trumana Medaili cti v Bílém domě podle Trumanovy prezidentské knihovny. Jenže před tím přišla Okinawa. A právě tam se ukázalo, co jeho tvrdohlavost znamenala ve chvíli, kdy ostatní dostali rozkaz ustoupit.

Na útesu zůstal nahoře, když ostatní ustoupili

Tam se všechno zúžilo na sráz, lano a lidské tělo. Maeda Escarpment, známý i jako Hacksaw Ridge, byl strmý okinawský sráz, na němž se odehrála nejslavnější část Dossova příběhu. Archiv AMEDD Center of History & Heritage ho popisuje jako útes vysoký 400 stop, pod soustředěnou dělostřeleckou, minometnou a kulometnou palbou, po níž zůstalo nahoře přibližně 75 vyřazených mužů a ostatní se stáhli.

Doss neodešel. Podle National WWII Museum i oficiální armádní citace zůstal nahoře s raněnými, ošetřoval je a po jednom je dostával dolů. V redakci VědaŽivě na tom nejvíc působí právě prostota té práce: žádná velká póza, jen okraj srázu, jeden raněný a rozhodnutí vrátit se pro dalšího. Tím ale ten rytmus teprve začal.

Slavné číslo stojí i na přiznané nejistotě

Ve vzpomínkách v archivu U.S. Army Doss popsal, že nahoře měl jediné lano původně určené k vytahování munice a zásob. Na místě proto improvizoval dvojitý bowline, prostě dvojitou smyčku, kterou vedl přes nohu a pod paži, a přidal vodicí lano, aby se ranění neotírali o stěnu. Ošetřit. Dotáhnout k okraji. Spustit. Otočit se a běžet pro dalšího.

Právě odtud přišlo slavné číslo. Oficiální citace Medal of Honor pracuje s armádním údajem 75, jenže Doss sám v témže záznamu po letech mluvil spíš o více než 50 a dřívější odhad 100 odmítl. To je důležitý detail: 75 je oficiální armádní číslo, ne neprůstřelně přesný součet. A právě proto ten příběh zní silněji, než kdyby se tvářil dokonale.

Jenže slavná scéna z útesu nebyla celý účet. Oficiální citace Medal of Honor nepokrývá jediný den, ale období od 29. dubna do 21. května 1945 u Urasoe Mura na Okinawě. Doss tedy nedostal nejvyšší vyznamenání za jeden filmový obraz, nýbrž za sérii činů, které se vrstvily pod palbou znovu a znovu.

Dne 21. května ho těžce zasáhl granát do nohou. Podle téže citace Medal of Honor čekal pět hodin na nosítka, pak se jich vzdal ve prospěch hůře raněného vojáka, a při návratu ho střela zasáhla do paže. V redakci VědaŽivě právě tady příběh přestává působit jako legenda a začne působit skoro nepříjemně reálně. Nešlo o jeden zázračný večer, ale o dlouhé dny, v nichž pokaždé zvolil totéž.

Stejně poctivě působí i samotné číslo 75. National WWII Museum proto mluví o estimated 75, zatímco Doss zůstával skromnější. Nejslavnější údaj celého příběhu tak stojí zároveň na oficiálním armádním zápisu i na přiznané nejistotě. To mýty obvykle neumějí.

Válka skončila, účet ne

A cena přišla i po válce. National WWII Museum a Virginia War Memorial uvádějí dlouhé roky léčby zranění i tuberkulózy získané na Leyte, ztrátu jedné plíce a pěti žeber. Hrdinu totiž na Okinawě nevytvořila puška, ale rozhodnutí vrátit se ještě pro jednoho.

Článek Voják, který odmítl střílet: Jak Desmond Doss beze zbraně zachránil 75 mužů z válečného pekla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadný příběh mladého vojáka 

Paul Kern byl maďarský voják, který narukoval do armády v roce 1914. Tehdy bojoval dlouhých 10 měsíců proti Rusům a nepřišel k žádné větší újmě. To ovšem jen do doby, než mu jeden z protivníků prostřelil hlavu kulkou a zasáhl jeho spánkovou oblast. Nikdo nevěřil, že se hrdý mladík ještě probere, ale nakonec se tak skutečně stalo.

Redakce VědaŽivě

30 července, 2022

Hiró Onoda – voják, který v džungli vedl 2. světovou válku ještě 29 let po jejím skončení a odmítal uvěřit současnému světu

I když nikdo nemohl uvěřit, že je na živu, včetně jeho samotného, začal fungovat úplně normálně. Něco však bylo jinak. Skutečnost, že od té chvíle už nikdy nemohl spát, ať se snažil sebevíc. Lékaři si nejprve mysleli, že příznaky odezní a jakmile vstřebá šok, zase v klidu usne a vše se dá do pořádku. Bohužel se mu to ale nepodařilo dlouhých 40 let.

Nespal, ale přesto fungoval normálně 

Když se Paul vrátil do rodné Budapešti, nedokázal usnout ani na minutu. Přesto však mohl naprosto bez problémů fungovat a nejevil žádné zdravotní komplikace, které jsou s nespavostí často spojovány (halucinace, poruchy paměti atp.). Naopak si užíval čas navíc a netrápila ho ani žádná únava. Záhy se tak stal dle webu Médium legendou a předmětem zkoumání lékaři napříč celým světem.

Redakce VědaŽivě

2 října, 2024

Desátník Wojtek: Medvěd, který vojákům nosil munici, spal s nimi ve stanu a pil s nimi pivo

Kulka nejspíše poškodila jeho spánkové centrum v mozku, a přestože mu lékaři nedávali moc času, fungoval bez odpočinku 24 hodin denně celých 40 let, dokonce se dožil 71 let. Doposud tak jeho příběh zůstává jednou velkou záhadou, přičemž nejpravděpodobnější teorií je názor, že několikrát denně upadal do krátkého mikrospánku, který nedokázal zaznamenat. Jediné, co dodržoval, byl odpočinek pro jeho oči, a to minimálně hodinu denně.

Článek Podivuhodný případ Paula Kerna: Přežil kulku do hlavy, pak 40 let nemohl usnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.