Od maskota k záchrankyni

Judy se narodila v roce 1936 v šanghajském psím útulku a záhy se dostala na palubu britské říční dělové lodi HMS Gnat. Posádka si ji adoptovala jako maskota, ale brzy zjistila, že ohařka dělá víc než zvedá morálku. Její uši fungovaly jako biologický radar. Na řece Jangcy opakovaně varovala před blížícími se říčními piráty: začala štěkat a ukazovat směrem k hrozbě dlouho předtím, než hlídka cokoli zaznamenala. Později, po převelení na HMS Grasshopper, totéž dělala s japonskými letadly.

Když Grasshopper v únoru 1942 potopily japonské bomby, Judy přežila a spolu se zbytky posádky se dostala na malý neobydlený ostrov. Tam prokázala další schopnost, kterou lidé postrádali: vyčichala zdroj sladké vody pod povrchem půdy. Podle britského ministerstva obrany jí za to vděčilo za život několik námořníků.

Zajatec číslo 81A

Po zajetí Japonci skončila Judy spolu s přeživšími v zajateckém táboře na Sumatře. Tady začala nejnebezpečnější kapitola jejího příběhu. Japonští strážní psa opakovaně ohrožovali a hrozili jeho zastřelením. Zvíře v táboře nemělo žádnou formální ochranu; mezinárodní humanitární právo se zvířaty nepočítalo a nepočítá dodnes.

Pak přišel Frank Williams. Letec RAF, který se s Judy sblížil a rozhodl se pro ni vybojovat něco, co nikdo před ním nezkusil. Williams přesvědčil velitele tábora, aby Judy oficiálně zaregistroval jako válečného zajatce. Detailnější rekonstrukce naznačují, že si vybral chvíli, kdy byl velitel po saké povolnější. Ať už okolnosti vypadaly jakkoli, výsledek byl jednoznačný: Judy dostala označení POW 81A.

Co to prakticky znamenalo? Tři věci:

• Formální evidenci, díky které ji strážní nemohli beztrestně zabít.
• Nárok na příděly potravin; dostávala rýži jako ostatní zajatci.
• Minimální, ale reálnou ochranu v systému, který se zvířaty vůbec nepočítal.

Williams nevyužil žádný existující právní mechanismus. Vytvořil precedent z ničeho. Judyin sluch a ostražitost z ní udělaly nepostradatelného psa; Williams tu nepostradatelnost převedl do administrativní podoby, která jí zachránila život.

Potopení, přežití, návrat

Ani status POW nezaručoval bezpečí. Judy byla spolu se zajatci přesouvána mezi tábory a při jednom z transportů se loď SS Van Warwyck potopila. Williams ji před přesunem propašoval v pytli na rýži na palubu, a když loď šla ke dnu, Judy znovu přežila. Podle dostupných pramenů pomáhala ve vodě tonoucím mužům tím, že k nim připlula a nechala se chytit, aby se udrželi nad hladinou.

Po osvobození táborů v srpnu 1945 čekal ještě jeden problém: zvířata nesměla na transportní loď do Británie. Williams ji opět propašoval na palubu. Po návratu do Anglie absolvovala Judy povinnou karanténu v Londýně a v květnu 1946 obdržela od PDSA Dickinovu medaili, nejvyšší vyznamenání pro zvíře ve vojenském konfliktu. V citaci stálo: „za mimořádnou odvahu a vytrvalost“ a za záchranu mnoha životů díky „inteligenci a ostražitosti“.

Unikát, který zůstává osamělý

Judy zemřela 17. února 1950 v Tanzanii, kde žila s Frankem Williamsem. Guinness World Records ji eviduje jako prvního a jediného psího válečného zajatce. PDSA za celou historii udělila Dickinovu medaili 75krát, z toho 38krát psům, ale žádný jiný pes nikdy nedostal status POW.

Článek Judy byla jediný pes, který dostal status válečného zajatce. Rozhodla o tom jedna biologická schopnost, kterou lidé nemají se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Falešná stopa, která zpečetila osud obce

Harald Wiesmann nastoupil do čela kladenské venkovní služebny gestapa 1. října 1939. Z pozice regionálního šéfa tajné policie ovládal rozsáhlé území středních Čech a jeho kancelář v zabraném domě na dnešní Kubelíkově ulici v Kladně fungovala jako nervové centrum represí v okolí. Sám si pro služebnu vynutil další prostory a garáže, styl, který jeho podřízení i okolí vnímali jako arogantní demonstraci moci.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 se kladenské gestapo chopilo zachyceného dopisu, který vedl k rodinám Horákových a Stříbrných v Lidicích. Následovaly výslechy a domovní prohlídky. Wiesmann po válce sám připustil, že výsledek vyšetřování byl negativní, žádný přímý důkaz o napojení Lidic na atentátníky se nenašel. Přesto právě tato stopa putovala 5. a 6. června 1942 z Kladna do Prahy a stala se argumentem, který osud vesnice zpečetil. Státní tajemník Karl Hermann Frank ji spojil s pomstou za Heydrichovu smrt a rozhodnutí padlo. Wiesmann představoval lokální operativní článek, Frank politicko-rozhodovací patro nad ním. Oba nesli odpovědnost, každý na jiné úrovni.

Organizátor masakru a soukromý predátor

V noci z 9. na 10. června 1942 byl Wiesmann přímo na místě. Zatímco jeho muži shromažďovali obyvatele, on dohlížel na průběh akce. Dobové záznamy ho zachycují jako viditelně dobře naladěného muže v ruinách vypálené obce.

A pak začalo rabování. Nešlo o chaotické drancování, majetek obětí se systematicky svážel na kladenskou služebnu. Ještě asi dva týdny po likvidaci jezdilo do Lidic nákladní auto pro další věci. Wiesmann si z tohoto toku přivlastňoval, co se mu hodilo. Dětský kočárek, který ukradl, podle publikace Ministerstva obrany ČR později používala jeho manželka Gudula pro jejich dceru. Šicí stroj, peníze, cennosti, seznam pokračoval. A králíkárna s přibitou tabulí „Lidice“ jako demonstrativně označený suvenýr.

Právě toto spojení dělá z Wiesmanna víc než disciplinovaného vykonavatele příkazů shora. Člověk, který organizoval masovou popravu a deportaci žen a dětí, si ve stejném okamžiku přebíral majetek obětí pro osobní potřebu. Funkce mu to umožňovala: kontroloval zabavený majetek, transporty i podřízené. Nebyl to jednorázový exces, byl to vzorec.

Udání zevnitř a pád ještě před koncem války

Wiesmannovu chamtivost nakonec nahlásil jeho vlastní podřízený, kriminální komisař Urban. Motivem byly podle dostupných zdrojů osobní spory a pomsta, nikoli svědomí kvůli válečným zločinům. V nacistické hierarchii bylo průchodnější napadnout nadřízeného přes majetkové delikty než přes činy, které režim sám nařizoval. Vyšetřování potvrdilo přivlastňování zabavených věcí a zneužívání služebních vozidel. Wiesmann byl odvolán z Kladna.

Konec války ho zastihl v americkém zajetí. Když se dozvěděl o chystaném převozu k soudu do Prahy, pokusil se o sebevraždu. Neuspěl.

Veřejný proces a poprava na Pankráci

Hlavní líčení před Mimořádným lidovým soudem v Praze začalo 27. března 1947. Na lavici obžalovaných sedělo šestnáct příslušníků kladenského gestapa, Wiesmann mezi nimi. Atmosféra v soudní síni byla bouřlivá, přeživší lidické ženy měly vyhrazená místa, probíhaly konfrontace obžalovaných se svědky. Jako důkazní materiál posloužil i nacistický propagandistický film o zničení Lidic, původně natočený jako oslava, nyní promítaný jako usvědčující dokument. Wiesmann už předtím, v roce 1946, vypovídal jako svědek v retribučním procesu s Karlem Hermannem Frankem.

Rozsudek padl 24. dubna 1947. Trest smrti. Soud nedoporučil milost. Ještě téhož dne mezi 16.20 a 17.51 byl rozsudek vykonán na Pankráci.

Budova na Kubelíkově ulici v Kladně, kde Wiesmann úřadoval, později sloužila státní správě. Paměťová stopa je dnes soustředěna hlavně k sousední adrese na ulici Cyrila Boudy, kde pamětní deska připomíná, že zde nacisté v letech 1939–1945 věznili, mučili a posílali na smrt české odbojáře a odkud odváželi lidické ženy a děti.

Králíkárna s cedulí „Lidice“ se v žádném muzeu nenachází. Ale jako obraz toho, kým Harald Wiesmann doopravdy byl, organizátor masového zločinu, který si z něj odnášel suvenýry, funguje přesněji než jakýkoli rozsudek.

Článek Jako trofej si z Lidic odvezl králíkárnu. Arogantní gestapák Wiesmann se choval jako sprostý zloděj se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sudetský automechanik v Tigeru

Kurt Knispel se narodil 20. září 1921 v Salisově u Zlatých Hor jako občan Československé republiky německé národnosti. Vyučil se automechanikem, řemeslo, které mu později dalo intuitivní porozumění strojům, jež ovládal. Po připojení Sudet k Říši v roce 1938 skončil u tankových jednotek Wehrmachtu. Postupně prošel východní i západní frontou a jeho jméno se spojuje především s těžkými tanky Tiger a Tiger II.

Podle Encyklopedie dějin Brna mu je připisováno 168 potvrzených zničených nepřátelských tanků a samohybných děl plus 27 nepotvrzených. Z potvrzených zásahů připadá 126 na období, kdy sloužil jako tankový střelec, a 42 na dobu, kdy už velel vlastnímu tanku. Pro srovnání: Wittmann, kterého Goebbelsova propaganda vynesla na titulní stránky, měl 138 potvrzených zásahů. Knispel ho převyšoval o třicet.

Ovšem právě tady je třeba dodat, co říká historiografie. Historik Roman Töppel cituje Alfreda Rubbela, někdejšího ordonančního důstojníka 503. těžkého tankového oddílu, v němž Knispel sloužil. Rubbel namítal, že u oddílu nebylo zvykem jednotlivé zásahy přesně sčítat ani je připisovat konkrétním střelcům. Číslo 168 je tedy tradičně uváděný údaj, nikoli nezpochybnitelně prokázaný součet.

Rebel, který se nehodil do propagandy

Knispelova pověst rebela nestojí jen na anekdotách. Nosil dlouhé vlasy a plnovous v armádě, kde se vyžadoval přísný střih. Neprojevoval úctu k nadřízeným způsobem, jaký nacistický vojenský aparát očekával. A hlavně měl názory, které se s režimem neslučovaly.

Nejznámější epizoda se odehrála v létě 1942 v Krakově. Podle sekundárních rekonstrukcí Knispel zasáhl proti německému dozorci, který bil sovětského válečného zajatce, údajně na něj vytáhl pistoli a odzbrojil ho. Věc řešila vojenská policie, ale velitel roty Knispela odmítl vydat. Primární soudní spis se v otevřených zdrojích dohledat nepodařilo, takže přesný průběh zůstává v rovině tradovaného vyprávění. Jisté je, že mu hrozil vážný postih.

Část starších textů tvrdí, že byl čtyřikrát navržen na Rytířský kříž a pokaždé mu ho neukázněnost zhatila. Rubbel však podle Töppelovy studie přímo popřel, že by k oficiálním návrhům vůbec došlo. Bezpečnější je konstatovat holý fakt: Knispel Rytířský kříž nikdy nedostal. Wittmann ano. Rozdíl nebyl ve skóre, ale v propagandistické použitelnosti. ČT24 cituje historika Tomáše Jakla z Vojenského historického ústavu i badatele Vlastimila Schildbergera v tom smyslu, že se propaganda Knispelovi záměrně vyhýbala. Německý deník WELT ho označuje za nonkonformního „tvrdohlavce“ a připomíná, že Goebbels ho ve svých denících nezmiňuje ani jednou.

Poslední dny na jižní Moravě

Jižní Morava na konci dubna 1945 nebyla klidné zázemí. Po bojích v Maďarsku ustupovaly německé jednotky přes území dnešního Česka, zatímco Rudá armáda postupovala na Brno a dál směrem ke Znojmu. Fronta se v regionu stále hýbala, i když konec války byl otázkou dnů.

Knispel utrpěl smrtelné zranění v boji v prostoru Vlasatice–Nová Ves, v pásmu aktivních střetů jižně od Brna. Převezli ho do polního lazaretu ve Vrbovci, zřízeného v místní škole. Tam zemřel. Encyklopedie dějin Brna uvádí jako správné datum 30. dubna 1945, ačkoli starší prameny i pozdější nápis na hrobu pracují s 28. dubnem. Pohřbili ho v jabloňovém sadu vedle vrboveckého hřbitova, mezi další německé vojáky, kteří v lazaretu nepřežili.

Přesnější místo smrtelného zranění se podařilo doměřit až díky dopisu a deníku jednoho z německých veteránů z Knispelovy osádky, který se ozval teprve po nálezu hrobu, desítky let po válce. Příběh se skládal zpětně, střípek po střípku.

Návrat z jabloňového sadu

V dubnu 2013 proběhla ve Vrbovci exhumace. Podle zprávy Moravského zemského muzea identifikaci Knispelových ostatků potvrdil nález poloviny identifikační známky. Bez ní by místo zůstalo jen pravděpodobnou, nikoli jistou lokalitou. Dne 12. listopadu 2014 byly ostatky znovu pohřbeny na německém válečném hřbitově v areálu brněnského Ústředního hřbitova v Bohunicích.

V českém prostředí Knispel nezapadá do žádné jednoduché kategorie. Není „český“ hrdina, byl sudetský Němec a voják armády, která Československo rozbila. Není ani typická ikona Wehrmachtu, režim, jemuž sloužil, ho sám odmítl vyzdvihnout. A není ani zapomenutý, jeho příběh žije v muzejních expozicích, encyklopediích i popularizačních textech. Je spíš paradoxem: voják s nejvyšším bojovým skóre své doby, kterého vlastní strana nechtěla a druhá strana z pochopitelných důvodů nemohla přijmout.

Hrob na brněnském Ústředním hřbitově je přístupný bočním vstupem od ulice Bohunická. Žádná cedule nepřipomíná, že tu leží muž tradičně uváděný jako nejúspěšnější tankista druhé světové války. Možná by to Knispela, který se celý život vymykal šablonám, ani nepřekvapilo.

Článek Měřil sotva 160 centimetrů, ale na frontě rozpoutal peklo: Poznejte zapomenuté tankové eso z českého Slezska se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Agent od prvního kroku za hranice

V roce 1939 se Přeučil pokusil odejít z protektorátu, aby se připojil k formujícímu se zahraničnímu odboji. Při pokusu o překročení hranice byl zadržen. Co přesně následovalo, zůstává předmětem debat; sám po válce mluvil o bití a výhrůžkách rodičům koncentrákem, jenže své výpovědi opakovaně měnil. Pevně doložené je jedno: od tohoto momentu pracoval pro gestapo.

Prvotní nábor mohl být vynucený. Ale to, co přišlo potom, už strachem vysvětlit nelze. Přeučil prošel exilovou cestou přes Polsko a Francii do Británie jako řadový pilot, vstoupil do RAFVR a sloužil u výcvikových a servisních útvarů. Celou dobu přitom sbíral informace. Nebyl žádné slavné eso bitvy o Británii; byl tichý pozorovatel uvnitř systému, který ho považoval za spojence.

18. září 1941: Hurricane mizí nad mořem

Ráno 18. září 1941 odstartoval Přeučil z britské základny u 55. OTU na cvičný manévrovací souboj s polským pilotem. Letěl na Hurricanu W9147 s označením PA-A. Nad Severním mořem se od formace oddělil. Polák jeho zmizení vyhodnotil jako pád po technické závadě; v prostředí častých výcvikových nehod to nepůsobilo podezřele.

Přeučil ale nespadl. Přeletěl kontinent a po vyčerpání paliva nouzově přistál u belgického městečka Ortho poblíž Bastogne. Místní odbojáři mu poskytli civilní šaty a úkryt. Druhý den z lesa dobrovolně vyšel k Němcům. Podle zpravodajské zprávy belgické sítě Clarence, která dorazila do Londýna už dvanáct dní po události, se s německými vojáky „bratřil“ a okamžitě udal své belgické pomocníky. Nejméně dva z nich, Léon Charlies a Armand Dutranci, byli popraveni.

Luftwaffe získala nepoškozený britský Hurricane. Stroj byl podle dostupných zdrojů v letech 1941–1943 vystaven v Berlíně jako válečná kořist.

Návrat do Prahy: udavač, který udal i udavače

Po výsleších, při nichž sdělil podrobnosti o organizaci RAF a vojenských objektech v Anglii, se Přeučil vrátil do protektorátu. Tady jeho role teprve nabrala na intenzitě. Podle fotografií identifikoval bývalé spolubojovníky, podílel se na výsleších zajatých československých letců a aktivně udával.

Seznam jeho obětí není v otevřených zdrojích uzavřený, ale konkrétně doložené případy mluví jasně:

• Josef Hurt – zatčen a zemřel v důsledku Přeučilova udání.
• Josef Vitejček – vězněn na základě jeho výpovědí.
• Viliam Gerik – bývalý parašutista, sám konfident gestapa, kterého Přeučil udal ve chvíli, kdy se Gerik snažil ze spolupráce vycouvat. Skončil v Dachau.

Právě případ Gerika vystihuje Přeučilovu pozici nejlépe. Udal i udavače. Nebyl článkem v řetězu, byl jeho pojistkou.

Proč Čurda zastínil Přeučila

Čurda je v českém povědomí dominantní z jednoho prostého důvodu: je připoután k nejsilnějšímu symbolu okupace. Atentát na Heydricha, krypta v Resslově ulici, Národní památník hrdinů heydrichiády; to všechno drží jeho jméno v učebnicích i v kolektivní paměti. Přeučilův případ je naproti tomu rozptýlený přes exil, RAF, Belgii, Prahu a Terezín. Nemá jeden ikonický moment, nemá jednu adresu.

Téma západních letců se navíc svobodněji otevíralo až po roce 1989 a Přeučil pronikl do širšího povědomí teprve s monografií Jana a Daniely Němečkových Prototyp zrady z roku 2015 a loni vydanou knihou Michaela S. Morgana Pilot RAF agentem gestapa.

Srovnání, které mění perspektivu

Položme vedle sebe dvě zrady. Čurda selhal v jednom konkrétním zlomu války; pod tlakem heydrichiády prozradil úkryty parašutistů a způsobil smrt desítek lidí. Byl to strašlivý čin s katastrofálními následky. Ale byl to jeden čin.

Přeučil operoval šest let. Od roku 1939 do konce války. Infiltroval odboj ve čtyřech zemích, odevzdal nepříteli vojenský letoun, nechal popravit belgické odbojáře, po návratu systematicky likvidoval vlastní lidi. Čurda zůstává symbolem heydrichiády. Přeučil je podle nás silnější kandidát na prototyp dlouhodobé, plánované zrady, zrady jako životního programu.

Augustin Přeučil byl po válce odsouzen a popraven. Jeho jméno ale dodnes zná zlomek lidí, kteří bez zaváhání vysloví jméno Čurda. Možná je čas tu nerovnováhu napravit.

Článek Zapomeňte na Karla Čurdu! Skutečným králem českých zrádců byl pilot, který v RAF spáchal nemyslitelné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvanáct minut v temnotě

Krátce po půlnoci 30. července 1945, v 00:15 místního času, vypálila japonská ponorka I-58 pod velením kapitána Močicury Hašimota salvu torpéd. Dvě zasáhla cíl. První utrhlo příď křižníku, druhé udeřilo uprostřed trupu poblíž muničních skladů. Indianapolis přišla o energii, prudce se naklonila na pravý bok a během zhruba dvanácti minut zmizela pod hladinou. Z 1 195 mužů na palubě jich asi 300 šlo ke dnu spolu s lodí, uvězněni pod palubou, zranění, nebo strženi vírem potápějícího se trupu.

Zbývajících zhruba 900 námořníků se ocitlo ve vodě. Většina bez záchranných člunů, mnozí bez vest. Čekali na pomoc, která logicky musela přijít. Nepřišla.

Čtyři dny, které nikdo nepočítal

Skutečná katastrofa USS Indianapolis neleží v torpédovém zásahu. Leží v tom, co následovalo, a hlavně v tom, co nenásledovalo. Americké námořnictvo o ztrátě lodi nevědělo. Čtyři dny.

Jak je to možné? Válečná praxe v Tichém oceánu omezovala radioprovoz, aby neprozrazovala polohu plavidel. Přístavní velitelé neměli povinnost hlásit příjezdy bojových lodí. Když Indianapolis nedorazila do Leyte, nikdo nespustil poplach; nepříjezd byl chybně vyhodnocen jako změna rozkazů nebo zpoždění, které nevyžaduje alarm. Loď prostě nikomu nechyběla.

Na hladině Filipínského moře zatím stovky mužů bojovaly o holý život. Sdružovali se do skupin, střídali se v hlídkách proti žralokům, oddělovali mrtvé od živých. S každou hodinou ubývalo sil. Dehydratace, otrava slanou vodou, vyčerpání, halucinace. Žraloci byli reálnou hrozbou, zejména pro izolované jednotlivce mimo hlavní skupiny, ale přesný počet jejich obětí dodnes nikdo nedokáže vyčíslit. Podle National WWII Museum mnozí přeživší žraloka za celé čtyři dny ani nezahlédli. Zabíjela hlavně voda, slunce a žízeň.

Záchrana přišla až 2. srpna, a to náhodou. Poručík Wilbur Gwinn při rutinním hlídkovém letu zahlédl olejovou skvrnu a ve vodě tečky lidských těl. Z původních zhruba 900 mužů, kteří přežili potopení, jich záchranáři vytáhli 316.

Soud, který odsoudil špatného muže

Námořnictvo potřebovalo viníka. Našlo ho v kapitánu McVayovi. V listopadu 1945 stanul před válečným soudem, jako jediný velitel americké lodi ztracené v boji za celou druhou světovou válku, který byl takto postaven před tribunál. Obvinění znělo: nezařídil kličkování lodi.

Ironií procesu bylo svědectví samotného Hašimota, velitele ponorky I-58. Japonský důstojník byl po válce převezen do Washingtonu, aby vypovídal. Podle pozdějšího kongresového shrnutí uvedl, že jeho ponorka mohla Indianapolis potopit bez ohledu na to, zda kličkovala, či nikoli.

McVay byl odsouzen, ale trest mu byl prominut a sloužil dál. Stigma ale zůstalo. Roky dostával nenávistné dopisy od příbuzných obětí. V roce 1968 si vzal život. Až v roce 2000 přijal americký Kongres zákon (Public Law 106-398), který konstatoval McVayův „nedostatek zavinění“. Zákon výslovně zmínil, že kapitán nedostal dostupné zpravodajské informace o přítomnosti japonské ponorky v oblasti a že jeho žádost o eskortní torpédoborec byla zamítnuta jako „nepotřebná“.

Co se změnilo, a co ne

Katastrofa Indianapolis odhalila díry v systému, které stály stovky životů. Námořnictvo po ní zavedlo konkrétní opatření:

• Povinný doprovod pro všechny americké lodě s posádkou nad 500 mužů.
• Povinnost okamžitě hlásit jakoukoli loď zpožděnou o více než pět hodin.
• Zpřísněné hlášení pohybu plavidel.
• Povinné kličkování pro bojové lodě v ohrožených vodách.

Samotný McVay prosazoval i změny v záchranném vybavení. Systém se poučil, ale až poté, co selhal tím nejkrutějším možným způsobem.

V kontextu amerického námořnictva zůstává potopení Indianapolis největší jednorázovou ztrátou životů z jediné lodi. V celosvětovém měřítku druhé světové války existovaly horší tragédie; potopení německého Wilhelma Gustloffa v lednu 1945 si vyžádalo odhadem 9 000 obětí. Ale žádná z nich nenese tak ostrý kontrast mezi významem splněné mise a lhostejností vlastního systému vůči těm, kdo ji splnili.

Vrak, medaile a paměť

V srpnu 2017 tým vedený Paulem Allenem nalezl vrak Indianapolis ve Filipínském moři v hloubce přes 5 500 metrů. Americké námořnictvo místo oficiálně respektuje jako válečný hrob. Pro veřejnost je fyzicky nedostupné; zůstává zprostředkované skrze záběry z hloubky a muzejní expozice.

O rok později, v prosinci 2018, udělil Kongres posádce USS Indianapolis Congressional Gold Medal. Medaile je uložena v Indiana War Memorial Museum v Indianapolis.

Třista šestnáct mužů přežilo. Jejich loď změnila dějiny, dopravila součástky zbraně, která ukončila válku v Pacifiku a zahájila jaderný věk. A pak je jejich vlastní námořnictvo čtyři dny nehledalo.

Článek Čtyři dny v moři plném žraloků: Pekelné utrpení námořníků, na které vlastní země úplně zapomněla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.