Co se stalo v roce 1918

Vznik Československé republiky proměnil Hrad z habsburské rezidence na sídlo prezidenta. Habsburský salon, kde dříve pracoval císař, dostal novou funkci. Skleněný salon, někdejší císařská ložnice, přestal sloužit k přespání a začal sloužit diplomacii. Malý salonek se nakrátko stal pracovnou Karla Kramáře. Architekt Kamil Hilbert vypracoval koncepci využití Hradu pro potřeby nového státu a od roku 1920 převzal přestavbu slovinský architekt Josip Plečnik, který pro prezidenta Masaryka přetvořil řadu interiérů i zahrad.

Nešlo o jedno rozhodnutí, kterým by někdo zamkl desítky dveří naráz. Šlo o proces. Místnosti, které dříve obýval dvůr, se postupně měnily v diplomatické salony, prezidentské pracovny a reprezentační sály, a s novou funkcí přišel i nový režim přístupu. Bezpečnostní opatření kolem Hradu se začala budovat už v lednu 1919. Od té doby se vrstva nepřístupných prostor rozrůstala, měnila a v některých obdobích i zmenšovala: po roce 1989 se veřejnosti otevřely Královská zahrada s Míčovnou, jižní zahrady, Císařská konírna nebo Tereziánské křídlo Starého královského paláce.

Dvacet salonů, kam se nedostanete

Oficiální stránka Pražského hradu uvádí, že reprezentační prostory nejsou běžně přístupné veřejnosti. Podle e-brožury ke Dni otevřených dveří z dubna 2026 jde o nejméně dvacet místností v Novém královském paláci:

• Matyášova brána a Sloupová síň
• Španělský sál a Rudolfova galerie
• Trůnní sál, Brožíkův salon, Habsburský salon
• Skleněný salon, Zrcadlový salon, Hudební salon
• Prezidentský salonek, Rothmayerův sál, Janákova hala
• Oktogon, Široká chodba, Bílá věž, Stará síň
• Malý salonek, Salonek s krbem, Společenský salon

Uvnitř se nachází historický mobiliář, obrazy, gobelíny a porcelán. Část prostor slouží k výkonu prezidentských pravomocí: přijímání pověřovacích listin, státní večeře, diplomatická jednání. Přístup mají prezident a jeho aparát. Běžný návštěvnický personál ani průvodci sem nevstupují.

Nejnepřístupnější místo: korunní komora

Sám Hrad označuje korunní komoru v katedrále sv. Víta za své nejnepřístupnější místo. Uvnitř leží svatováclavská koruna, žezlo a jablko. K otevření je třeba sedm klíčů, které drží sedm ústavních činitelů: prezident republiky, předseda vlády, pražský arcibiskup, předsedové obou komor Parlamentu, probošt Metropolitní kapituly a primátor Prahy. Korunovační roucho je uloženo zvlášť, ve speciálním klimatizovaném depozitáři.

Vedle korunní komory existuje ještě další uzavřená vrstva: Archiv Pražského hradu soustřeďuje dokumenty ke správě Hradu od 16. století, přičemž fondy časově sahají od 6. století do 60. let 20. století. Badatel sem fyzicky nesmí; archivní vyhláška výslovně zakazuje vstup do prostor, kde jsou archiválie uloženy. Studovat lze pouze v badatelně, po předchozí rezervaci a s občanským průkazem.

A pak je tu podzemí. Pět archeologických areálů pod Hradem ukrývá pozůstatky staveb od raného středověku po 15. století. Fyzický vstup je omezen na výjimky; Správa Pražského hradu místo toho vyvinula mobilní aplikaci, která podzemí zpřístupňuje digitálně.

Jak si část uzavřeného Hradu přece jen prohlédnout

Režim nepřístupnosti není absolutní. V dubnu 2026 Hrad otevřel reprezentační prostory veřejnosti už popáté za prezidenta Petra Pavla. Archiv nabídl prohlídku v rámci Mezinárodního dne archivů. Do Královské hrobky v podzemí katedrály se lze dostat na komentované prohlídky, byť jejich četnost omezují klimatické podmínky.

Kdo by se pokusil dostat do uzavřených prostor na vlastní pěst, riskuje víc než vykázání. Návštěvní řád Hradu výslovně uvádí, že za jeho porušení a způsobené škody odpovídá návštěvník podle příslušných zákonů. V praxi to může znamenat pokutu za přestupek až 50 000 korun; při poškození památky nebo násilném vniknutí se věc posouvá do trestněprávní roviny.

Článek Pražský hrad skrývá desítky místností zavřených od roku 1918. Vstoupit nesmí ani průvodci, ani ochranка se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kampa: jeden dům, dvě rodiny, příliš mnoho očekávání

Werich se po návratu usadil ve své vile na Kampě. Voskovec se nastěhoval do stejného domu i s manželkou. Téhož dne, kdy přistál v Praze, symbolicky zahájili provoz Divadla V+W. Zvenčí to vypadalo jako návrat zlatých časů. Zevnitř se ale od prvních týdnů kupily problémy, které neměly s divadlem nic společného.

Podle pozdějších rekonstrukcí se napětí mezi Zdeňkou Werichovou a Voskovcovou partnerkou Anne táhlo už z amerického exilu. Na Kampě dostalo konkrétní podobu: spory o zahradu, o Werichovy psy, kteří Anne vadili, o prádelnu, o peníze investované do bytu. Dvě domácnosti v jednom domě, to je zkouška i pro lidi, kteří se nemají rádi jen profesně. Pro dva muže, jejichž tvůrčí partnerství stálo na každodenní blízkosti, to byla past.

Publikum chtělo mýtus, oni hledali nový začátek

Divadlo V+W nastudovalo Pěst na oko a Divotvorný hrnec. Ani jedna z inscenací ale nebyla tím, co diváci toužili vidět, návratem revuí a improvizací Osvobozeného divadla třicátých let. Sami Voskovec s Werichem přitom starý model obnovit nechtěli. Chtěli něco nového. Jenže nová společná autorská hra nevznikla. Místo tvůrčí exploze přišel kompromis, obrana značky.

A do toho se rychle měnila politická atmosféra. Pěst na oko byla v zjitřené předúnorové době čtena jako obrana ohrožené svobody. Po únoru 1948 se manévrovací prostor zúžil na minimum. Poslední představení Divadla V+W se odehrálo 11. července 1948. O pár týdnů dříve už Voskovec věděl, že odejde.

Dopis, který pojmenoval konec

Dne 25. července 1948 napsal Voskovec Werichovi dopis, který je dnes klíčovým dokumentem jejich rozchodu. Pobyt v Americe podle něj oběma „porušil chemickou formuli“ dosavadního vztahu. Nebyla to výčitka. Spíš diagnóza. Voskovec v dopise navrhoval přiznat si změnu a jít cestou nezávislosti.

Werichova písemná odpověď není doložená. Co je doložené, je osm let ticha. Proč Werich neodpověděl, dodnes nikdo neví s jistotou. Podle historika Martina Slunečka není jasné, zda měl přímý zákaz psát do USA, nebo se v atmosféře počínajících politických procesů prostě bál. Voskovec mezitím odešel přes Paříž do Spojených států, prošel internací na Ellis Islandu a začal budovat samostatnou hereckou kariéru. Werich zůstal. Vedl divadlo v Karlíně, natočil Císaře pekaře, později vytvořil duo s Miroslavem Horníčkem. Platil za to kompromisy a po roce 1968 zákazem vystupování.

Manželky, nebo něco hlubšího?

Domácí třenice na Kampě byly reálné a bolestné. Ale redukovat rozpad V+W na hádky manželek by znamenalo přehlédnout vrstvy pod povrchem. Voskovcův dopis mluví jasně: změnili se oba. Exil z nich udělal jiné lidi, s jinými zkušenostmi a jiným čtením světa. K tomu přibyl tlak publika na obnovu něčeho, co už neexistovalo, a politický převrat, který jednomu zavřel dveře a druhého zamkl uvnitř.

Manželky byly katalyzátor, viditelná, každodenní, hlasitá vrstva konfliktu. Pod ní ale běžela tektonická změna, kterou by žádná prádelna ani zahrada nezpůsobila.

Přátelství, které přežilo v dopisech

Skutečný průlom přišel až v roce 1956, kdy se oba setkali v londýnském studiu BBC. Osm let mlčení se podle Voskovcových pozdějších slov rozplynulo během okamžiku. Následovaly dopisy, další setkání v New Yorku a poslední velké shledání ve Vídni roku 1974, kde Bohumil Brejcha pořídil magnetofonové záznamy jejich rozhovorů. Na jeviště se spolu už nikdy nevrátili. Ale vztah přežil, v jiné formě, jako korespondence a pocit celoživotního „druhého já“.

Když 31. října 1980 Werich zemřel, napsal Voskovec, že mu „umřela půlka“. O osm měsíců později, 1. července 1981, odešel i on. Kampa je rozvedla, dopisy zase spojily, jen už nikdy tak blízko, aby to bolelo přes zeď.

Článek Učebnice je vykreslují jako nerozlučné bratry. Skutečný vztah Voskovce a Wericha ale po válce skrýval hořké tajemství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od matfyzu přes márnici k FAMU

Biografická osa Jiřího Chalupy vypadá, jako by ji psal scenárista s citem pro nečekané zvraty. Narodil se 16. května 1946, krátce studoval na matematicko-fyzikální fakultě, ale brzy odešel. Nastoupil do nemocnice Pod Petřínem, kde strávil dva roky. Pracoval na chirurgii, viděl smrt, beznaděj i uzdravení, a sám tu zkušenost opakovaně popisuje jako „školu života“. Nebyl hrobník ani zaměstnanec márnice. Byl součástí nemocničního provozu, kde kontakt s mrtvými těly patřil k denní rutině.

Paralelně s tím psal povídky a básničky. Medicína ho přitahovala, chirurgii podle vlastních slov miloval, ale pero nakonec zvítězilo nad skalpelem. Odešel na FAMU, vystudoval dramaturgii a zamířil do dětské redakce Československé televize. Z člověka, který převážel mrtvoly, se stal člověk, který vymýšlel příběhy pro nejmenší diváky.

Moderátor náhodou

Studio Kamarád mělo premiéru v lednu 1981, zkušební vysílání proběhlo už na podzim 1980, ale pravidelný dvouhodinový blok odstartoval až s novým rokem. Chalupa stál za koncepcí pořadu jako scenárista a dramaturg. Před kamerou měl stát někdo jiný. Původně vybraný moderátor ale na poslední chvíli odřekl. Důvod se nám z dostupných zdrojů nepodařilo dohledat. Chalupa zaskočil.

A zůstal téměř deset let.

Z nouzového řešení se stal definiční prvek pořadu. Chalupův přístup byl prostý: mluvit s dětmi jako s partnery, ne jako s pasivními příjemci. „Povídat si“ přes obrazovku, brát jejich starosti vážně, nabídnout zábavu i sdělení v jednom balíku. Podle jeho vlastních slov šlo o první pravidelný ucelený dětský blok svého druhu, předtím televize vysílala spíš jednotlivé krátké „pořádečky“ bez společného rámce.

Stát ve státě uprostřed normalizace

Dětská redakce Československé televize fungovala v sedmdesátých a osmdesátých letech jako relativně chráněný prostor. Chalupa ji opakovaně nazývá „státem ve státě“ a v novějších rozhovorech potvrzuje, že dětská tvorba stála stranou nejtvrdších ideologických tlaků. Úplná svoboda to ale nebyla. Sám vzpomíná na výtky, že Studio Kamarád „bere děti“ rodičům, tedy že je příliš poutavé a děti u něj tráví víc času, než se režimu zdálo zdravé. Loutky prý bylo třeba „umravnit“.

Přesto vznikl prostor, ve kterém Chalupa napsal nebo dramaturgicky vedl desítky titulů: Princové jsou na draka, Co takhle svatba, princi?, Ať přiletí čáp, královno!, Trampoty vodníka Jakoubka, Rejpavou žížalu nebo Mistra E. Kompletní filmografii eviduje databáze České televize.

Pětačtyřicet let a pořád v programu

Studio Kamarád v roce 2026 slaví pětačtyřicet let od prvního dílu. Není to muzeální exponát. Pořad běží na ČT :D, ještě 17. května 2026 ho program uváděl v nedělních 7:30 a na webu Déčka jsou dostupné květnové díly z 3. i 10. května. Z původní sestavy je u natáčení od samého začátku až dodnes jediný člověk: Jiří Lábus.

Starší epizody jsou v iVysílání dostupné jen selektivně, u části archivních dílů Česká televize nemá práva k online šíření. Samostatné materiály s Jů, Helem a Mufem ale na webu Déčka najdete, včetně novějších Magazínů Jů a Hele.

Co nemocnice naučila tvůrce dětských pořadů

Přímý citát, ve kterém by Chalupa řekl „právě proto, že jsem viděl smrt, dělám pořady pro děti takhle“, se nám dohledat nepodařilo. Ale spojnice existuje a je čitelná. Člověk, který mluví o nemocnici jako o škole života, který viděl beznaděj i uzdravení a který pak celou kariéru trval na tom, že s dětmi se má jednat jako s rovnými, nestaví zeď mezi tvrdou realitou a dětským světem. Staví most.

Sám dnes říká, že dnešní děti sledují televizi „jedním očkem“ a druhým koukají do mobilu. Konkurence je jinde než v osmdesátých letech. Jádro ale zůstává stejné: mít dětem co říct a neodkládat je k obrazovce jako k chůvě. Osmdesátiletý Chalupa to ví od dob, kdy místo loutek převážel vozík po nemocniční chodbě.

Článek Tajemství Jiřího Chalupy: Legendární tvůrce dětských pořadů začínal u lidských mrtvol se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pracovní doba až po zavření dveří letadla 

Jedním z prvních překvapení je způsob, jakým aerolinky počítají pracovní dobu posádky. „Počítají nám čas až po zavření dveří letadla“. Jinými slovy – dlouhé čekání na letišti nebo zpoždění letu se často do výplaty vůbec nepromítne. I proto se personál někdy snaží urychlit odlet. Letušky navíc nejsou jen „číšnice v oblacích“, jak si část cestujících myslí. Před zahájením pracovního poměru musí projít náročným školením týkajícím se bezpečnosti a krizových situací.

Bývalá letuška upozorňuje také na drobnosti, které mohou cestujícím uškodit. „Neusněte před vzletem.“ Změny tlaku totiž mohou způsobit nepříjemné zdravotní potíže, například krvácení z nosu. Zmínila také hygienu na palubě: „Toalety nemusí být tak čisté, jak si myslíte.“ Důvodem je prý rychlý provoz letadel, který často nedává prostor na důkladný úklid mezi lety.

Rozhodně žádné vtipy o teroristech 

Zajímavé jsou i její bezpečnostní rady. „Vtipy o teroristech jsou opravdu špatný nápad,“ uvedla bývalá letuška s tím, že se na palubách mohou pohybovat bezpečnostní pracovníci v civilu a podobné žerty mohou mít nepříjemné následky. Co se pak týká pohodlí, doporučuje vždy volit sedadla v zadní část letadla. Posádka tam má po ruce zásoby a často je tak jednodušší získat například deku nebo nápoj navíc.

Na závěr přidala ještě několik praktických tipů pro každého cestujícího. „Vyhněte se kávě z vozíku, protože voda v palubních nádržích se nečistí tak často, jak by to mělo být,“ uvedla a dodala, že je také dobré brát si do letadla vlastní sluchátka. Ta palubní už měla se vší pravděpodobností na uších spousta lidí před vámi, což také nemusí být příjemné. 

Článek Bývalá letuška prozradila tajemství leteckých společností, o kterých 99 % Čechů nikdy neslyšelo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.