Asterismus, ne souhvězdí

Velký vůz není souhvězdí. Je to asterismus, neoficiální obrazec, který si lidé vybrali z jasných hvězd uvnitř mnohem většího souhvězdí Velké medvědice. NASA to rozlišuje výslovně: asterismy jsou kulturní kresby, souhvězdí jsou dnes přesně vymezené oblasti oblohy definované Mezinárodní astronomickou unií. Hranice souhvězdí se nemění, protože je určili lidé na papíře. Ale obrazce hvězd uvnitř nich se mění neustále, jen příliš pomalu na to, abychom to za jeden lidský život postřehli.

Zajímavé je, že pět ze sedmi hvězd Velkého vozu sdílí podobný směr pohybu. Patří k takzvané pohybové skupině Velké medvědice, což by mohlo svádět k dojmu, že obrazec drží pohromadě. Jenže zbylé dvě hvězdy, Dubhe a Alkaid, letí jinam. Právě ony naběračku postupně roztahují. Už za sto tisíc let bude tvar znatelně jiný, jak ukazují vizualizace NASA.

Co umíme spočítat a kde končí jistota

Evropská sonda Gaia změřila polohy, vzdálenosti a pohyby téměř dvou miliard hvězd s bezprecedentní přesností. Z těchto dat ESA sestavila animaci proměny hvězdné oblohy na příštích 1,6 milionu let. Na takové škále jsou výpočty spolehlivé. Jenže období sta milionů let je více než šedesátkrát delší.

Problém není výkon počítačů. Problém spočívá ve fyzikálních limitech vstupních dat. Každá hvězda má drobnou nejistotu v naměřené poloze, vzdálenosti, vlastním pohybu i radiální rychlosti. Při krátkodobé extrapolaci to nevadí. Při extrapolaci na sto milionů let se chyby kumulují tak, že přesné souřadnice jednotlivých hvězd nelze zodpovědně uvést. Co ale můžeme říct s jistotou: dnešní tvar Velkého vozu by byl dávno rozpadlý a nerozpoznatelný. To není spekulace; to je důsledek známých rychlostí a směrů.

Hvězdy, které v druhohorách chyběly

Některé z nejnápadnějších objektů dnešní oblohy jsou překvapivě mladé. Betelgeuse, rudý veleobr v Orionu, je stará zhruba deset milionů let; v druhohorách prostě neexistovala. Polárka, dnešní severka, má modelový věk kolem padesáti milionů let. Před sto miliony let by ji pozorovatel na Zemi hledal marně. A Plejády, ikonická hvězdokupa viditelná pouhým okem, vznikly přibližně před sto miliony lety; po většinu druhohor tedy na obloze také nebyly.

Naopak méně hmotné, dlouhověké hvězdy tehdy svítily. Obloha nebyla prázdná. Mléčná dráha se táhla přes nebe stejně jako dnes, planety obíhaly Slunce, Měsíc vycházel a zapadal. Jen repertoár jasných orientačních bodů byl jiný a žádný z dnešních známých asterismů by v tehdejší geometrii nedával smysl.

Dinosauří noc: kratší, rychlejší, s větším Měsícem?

Studie fosilní lastury mlže z pozdní křídy, publikovaná Americkou geofyzikální unií, ukázala, že před sedmdesáti miliony let měl rok 372 dní a den trval jen asi 23,5 hodiny. Obloha se tedy během jedné noci otáčela nepatrně svižněji.

A Měsíc? NASA měří jeho dnešní vzdalování pomocí laserových odrazů; tempo činí asi 3,8 centimetru za rok. Prostý přepočet na sedmdesát milionů let dává rozdíl zhruba 2 660 kilometrů, tedy méně než jedno procento dnešní střední vzdálenosti. Měsíc byl o něco blíž, ale pouhým okem by rozdíl v jeho zdánlivé velikosti nejspíš nešlo rozeznat. Zato za celou dobu druhohor, tedy přibližně 186 milionů let, muselo v Mléčné dráze vybuchnout obrovské množství supernov. Při frekvenci zhruba jedné exploze masivní hvězdy každých padesát let jde o miliony událostí. Některé z nich mohly být na obloze viditelné jako dočasné jasné body, jasnější než cokoli, co známe z novodobé historie astronomických pozorování.

Krátký lidský výřez

Noční obloha vypadá neměnná, protože ji pozorujeme v měřítku jednoho života nebo nanejvýš několika tisíciletí zaznamenaných astronomických pozorování. Stačí ale přepnout na geologický čas a z „věčných“ obrazců se stanou prchavé konstelace, z nichž některé ještě nevznikly a jiné už dávno zanikly. Velký vůz je krásným příkladem: existuje teď, pro nás, na pár set tisíc let. Pak bude obloha zase jiná a nikdo se nebude ptát, kam se poděla naběračka.

Článek Dinosauři viděli na noční obloze jiné souhvězdí. Za 66 milionů let se hvězdy posunuly o desítky stupňů vlastním pohybem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poznatelný vzorec trvající přes staletí

Kvůli rekonstrukci toho, jak lidé vnímají nebeskou sféru, vzal tým vědců v úvahu způsob, jakým lidské oko náhodně cestuje po noční obloze. Lidské oko má tendenci se pohybovat v oddělených skocích zvaných sakády, tedy od jednoho zajímavého bodu k dalšímu. Tým proto vytvořil simulaci, která zahrnuje délku jednotlivých sakád v kombinaci se základními detaily nočního nebe, jak je viditelné ze Země – konkrétně zjevnou vzdálenost sousedních hvězd a jejich světlost.

Tato technika může reprodukovat konkrétní souhvězdí jako třeba Delfína. Když byla tato mapa použita na celou oblohu, simulace vygenerovala skupiny hvězd, které velmi dobře odpovídaly 88 moderním souhvězdním známým podle Mezinárodní Astronomické Unie. Lidé z různých kultur spojovali na obloze obdobné skupiny hvězd nezávisle na sobě. Jejich oči měli ovšem stejný mechanismus.

Obdobné vnímání a tudíž obdobné výsledky

Je to podobné, jako s ustanovením bohů, ostatně souhvězdí jsou tomuto tématu velmi blízká. Ovšem lidé po celém světě a napříč staletími jsou spojeni stejným tělem a stejným způsobem pohybu jeho částí, tudíž i oka. A stejně, jako mají rozdílné kultury boha pro válku, hrom, moře nebo lásku, stejně tak je nejspíš zaujala na obloze podobná skupina hvězd a vytvořili si podle ní obrazec. Nazvaný sice kolikrát jinak, ale obdobného tvaru.

Ten je dán výraznosti v kombinaci právě s mechanismem pohybu oka. Tohle celé velmi dobře naznačuje, že existují univerzálně společné prvky lidského učení a zpracovávání skutečnosti, která nás každodenně obklopuje. Je to jednotný způsob vnímání, který ovlivňuje způsob, jakým člověk kdekoli na světě vnímá, třídí a vyhodnocuje informace. Stejně jako je byl všude bůh války, máme společné i mnohé hvězdy a jejich spojení.

Zdroj: ScienceNews

Článek Proč si lidé zvolili konkrétní skupiny hvězd jako souhvězdí? Odborníci mají jasno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.