socialismus – VědaŽivě.cz

Obyčejný plášť z Kotvy stojí v aukci tisíce. Rozhoduje typ syntetického vlákna, které ČSSR dovážela jen z jednoho závodu

Veronika Holečková — Sun, 28 Jun 2026 04:50:00 +0000

V prosinci 2016 se v přízemí pražského obchodního domu Kotva objevily prodavačky v původních pracovních pláštích ze sedmdesátých let. Akce „Retro Vánoce v Kotvě“ měla přivolat vánoční atmosféru normalizační éry, a mimoděk odstartovala něco, co dnes živí úzký, ale překvapivě houževnatý sběratelský trh. O šest let později, v roce 2022, nabízelo čerstvě otevřené Retro muzeum Praha svým podporovatelům jako mimořádnou odměnu právě plášť prodavačky OD Kotva ze 70. let. Ne repliku. Originál. A právě tady začíná příběh, ve kterém se běžný kus syntetické látky mění v artefakt, ovšem jen za velmi specifických podmínek.

Co dělá z pláště sběratelský kus

Představa, že každý starý pracovní plášť z éry socialismu má hodnotu tisíců korun, je lákavá, ale nepřesná. Veřejně dohledatelný benchmark vypadá střízlivě: 8. března 2025 se na Aukru prodal anonymní silonový pracovní plášť s označením „retro“ za 250 korun. Jeden přihazující, žádný boj. Jenže ten plášť neměl žádnou doloženou vazbu na konkrétní obchodní dům, natož na Kotvu.

Sběratelskou prémii nevytváří samotná syntetická látka. Vytváří ji souběh čtyř věcí:

Původní všitý štítek s materiálovým složením a výrobcem
Dobový střih a zapínání odpovídající 70. a 80. létům
Stopy provozu konzistentní s každodenním nošením v obchodním domě
Prokazatelná provenience, tedy fotografie, doklad, muzejní evidence nebo věrohodná rodinná historie vážící kus ke Kotvě

Bez posledního bodu máte retro plášť. S ním máte potenciálně vzácný artefakt. Rozdíl v ceně může být řádový, ale (a to je důležité) veřejně ověřitelný prodej kotvářského pláště za tisíce korun se v otevřených aukčních archivech zatím nepodařilo dohledat. Tisícová hodnota je reálná u mimořádně dobře doloženého kusu, ne u anonymního pláště bez příběhu.

Silon produkoval jen jeden závod

Silon se vyráběl se v Plané nad Lužnicí v jižních Čechách, v podniku, který dal vláknu i jméno. Jak připomíná Český rozhlas, šlo o ryze československý produkt, polyamidové vlákno, které se od padesátých let používalo v punčochách, pracovních oděvech i technických textiliích.

Co z toho plyne pro sběratele? Bez původního štítku konkrétního kusu nelze spolehlivě určit, zda plášť je silonový, dederonový, nebo z jiného polyamidu. A i kdyby laboratorní rozbor potvrdil typ polymeru, řekne vám chemickou rodinu, ne to, jestli plášť nosila prodavačka v prvním patře Kotvy, nebo skladnice v okresním Prioru.

Proč právě Kotva a ne Máj nebo Prior

Pracovní pláště měly všechny socialistické obchodní domy. Proč se sběratelský zájem koncentruje kolem Kotvy?

Kotva má něco, co Máj ani většina Priorů nemá: status kulturní památky. Památkový katalog NPÚ eviduje budovu navrženou Věrou a Vladimírem Machoninových jako významnou ukázku brutalistní architektury. Tento architektonický kredit se přenáší i na předměty s budovou spojené, podobně jako se cena filmové rekvizity odvíjí od kultovního statusu filmu, ne od materiálu, z něhož je vyrobena.

K tomu přistupuje vrstva institucionální paměti. Retro muzeum Praha, které v Kotvě sídlilo od roku 2022, pracovalo s původními pracovními oděvy jako s plnohodnotnými exponáty. Součástí expozice byly pracovní pláště, montérky i zástěry. Muzeum je neprezentovalo jako kuriozity, ale jako nositele každodenní atmosféry doby. A právě toto muzejní zarámování posunulo vnímání plášťů od „starého hadru“ k „dobovému artefaktu“.

Muzeum je od 14. ledna 2024 uzavřeno a podle oficiálního webu se stěhuje na novou adresu na Praze 1, konkrétní místo ale zatím nezveřejnilo. Samotná Kotva prochází rozsáhlou rekonstrukcí s plánovaným dokončením na konec roku 2027. Zda se muzeum do budovy vrátí, není v tuto chvíli potvrzeno.

Jak poznat, jestli máte doma poklad

Pokud jste v šuplíku nebo na půdě narazili na starý pracovní plášť a napadlo vás, zda nemáte v rukou sběratelský kus, postup je poměrně přímočarý.

Nejdřív štítek. Původní všitá etiketa s materiálovým složením, výrobcem a případně velikostním označením je první a nejdůležitější vodítko. Bez štítku je vizuální určení materiálu nespolehlivé, silon, dederon i další polyamidy vypadají na omak i pohled velmi podobně.

Pak střih. Kotvářské pracovní pláště ze 70. a 80. let měly specifické řešení zapínání, límce a kapes, které odpovídalo tehdejším normám pro pracovní oděvy v maloobchodě. Srovnání s dobovými fotografiemi (a těch z Kotvy existuje poměrně dost) pomůže odlišit správnou éru.

A nakonec příběh. Věrohodná rodinná historie („babička tam pracovala dvacet let“), archivní fotografie z provozu, pracovní smlouva nebo jakýkoli doklad vazby na Kotvu. Podle nás je právě provenience tím, co z dvousetkorunového retro pláště může udělat kus za násobky, ale jen pokud je doložitelná, ne vyprávěná u piva.

Investice, nebo nostalgie?

Trh s normalizačními pracovními oděvy existuje, ale je úzký, nepravidelný a bez souvislé cenové řady. Souvislý růst cen nelze z veřejných dat poctivě vyčíslit. Co se dá vyčíslit, je růst symbolické hodnoty: od vánočního happeningu v roce 2016 přes muzejní exponáty až po nabídku originálního pláště jako exkluzivní odměny pro dárce.

Kdo tyto kusy kupuje? Ze souvislostí kolem Retro muzea se rýsují tři skupiny: sběratelé normalizačního designu, lidé osobně navázaní na dějiny Kotvy a zájemci o autentické rekvizity pro výstavy či stylizované akce. Žádný z těchto segmentů nepředstavuje masový trh. Ovšem pokud se sejde aktuální potřeba s unikátní zachovalostí pláště a dobrým příběhem, jsou sběratelé ochotni opravdu zaplatit i tisíce korun. Vždy totiž lépe vypadá plášť, jehož aktuální nositelka může pobavit obecenstvo historkami jeho původní majitelky, než ten, který no-name ležel jen pár desetiletí ve skříni.

Běžný anonymní pracovní plášť bez provenience je za dvě stě padesát korun férově oceněný. Kus s přesvědčivě doloženým původem z Kotvy je jiná liga, ale právě proto, že takových kusů je málo a ověření je náročné, je každé tvrzení o „tisících v aukci“ třeba brát s konkrétním důkazem v ruce, ne s příběhem na jazyku.

Článek Obyčejný plášť z Kotvy stojí v aukci tisíce. Rozhoduje typ syntetického vlákna, které ČSSR dovážela jen z jednoho závodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Máte doma Merkur, Igráčka nebo mončičáka? Možná sedíte na malém pokladu. Dostat za ně můžete desetitisíce Kč

Jana Šrámčíková — Sat, 14 Feb 2026 03:53:00 +0000

Jede traktor, je to Zetor… a možná má dnes větší cenu než váš chytrý telefon. Možná se to zdá nemožné, ale hračky, na kterých jsme vyrůstali, se z nostalgie proměnily ve sběratelské skvosty. Stačí projít krabice ve sklepě – a kdoví, možná tam čeká malý poklad, který vám letos zaplatí dovolenou.

Merkur, Igráček i autodráha. Zlatý důl?

Kdo měl doma stavebnici Merkur, ten ví, že šroubky a matičky byly základem jeho dětství. Nu a dnes mu mohou zachránit dospělost – tedy alespoň po finanční stránce. Při aktuálním sběratelském zájmu (který se rok od roku zvyšuje) může totiž kompletní sada v původní krabici stát klidně několik tisíc korun. Výjimečné kusy nebo starší série se vyšplhají ještě výš.

Podobně je na tom i Igráček, tedy takové socialistické Lego. Hasič, popelář, zdravotní sestřička… milovali jsme jejich nevšední obličejíky a výbavu. A co z toho plyne? Pokud máte figurky kompletní, s doplňky a bez okousaných rukou, sběratelé se o ně bez nadsázky poperou. A to tak vehementně, že některé limitované verze mohou jít i do desetitisíců.

Mončičák s prstem v puse

A pak tu máme ještě klasické plyšové figurky Monchhichi, u nás známé jako mončičáci. Byly doslova hitem 70. let. Pamatujete si je ještě? Pokud ano, pak vám prozradíme, že jejich vinylový obličej, velké oči a ikonický prst v puse vám mohou vydělat desítky tisíc. Jejich cena se odvíjí od stavu, oblečení a původního balení.

Podobně si drží cenu i panenky z produkce Lidové tvorby Uherský Brod nebo Gumotexu. Důležitá je originalita. Převlečená panenka s jinými botami už takovou hodnotu mít bohužel nebude. Ovšem autíčka se nepřevlékají a i na tom byste mohli vydělat. Svědčí o tom legendární plechová i plastová Tatra 148 toy truck, které se u nás neřekne jinak než prostě „tatrovka“. Dřív jsme s ní vozili písek a další materiál, dnes za ty starší kusy ze 70. a 80. let v původním stavu (ideálně s originální krabicí) zaplatí sběratelé tisíce i víc. Hodnotu samozřejmě zvyšuje zachovalý lak, nepoškozené samolepky a kompletní příslušenství. Tak proč se nepodívat do pokladů, které vám stále ještě leží na půdě nebo ve sklepě?

Článek Máte doma Merkur, Igráčka nebo mončičáka? Možná sedíte na malém pokladu. Dostat za ně můžete desetitisíce Kč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se žilo v Sovětském svazu? Antény se vyráběly z vidliček, na mandarinky se stála fronta. Zkrátka běžný den

Redakce VědaŽivě — Mon, 08 Sep 2025 02:55:00 +0000

Ruská revoluce byla předmětem nejspíš tisíce analýz i opakovaných zkreslení, hlavně ve Spojených státech. Protikomunistický program americké administrativy popisoval v druhé polovině 20. století tento režim jako totalitu, útlak a nedostatek svobody. Americký kapitalismus se oproti tomu identifikoval jako nejlepší možný sociální systém. Jenže postupem času se i tento pohled postupně mění.

Smrt kapitalismu?

Lidé napříč světem včetně USA vědí, že kapitalismus je systém, který si zasluhuje zemřít. Nejděsivější tvář amerického způsobu života je vykořisťování obyčejných zaměstnanců, nekontrolované policejní násilí a systémový rasismus. Globalizace dovolila nadnárodním společnostem obohacení na úkor milionů pracovníků, zatímco politicky utlačila lidi na tzv. globálním Jihu. Spojení politiky a ekonomie je supersíla.

Neuškodí proto se znovu podívat na nejpůsobivější revoluci pracující třídy v historii. Důležité veřejné statky a služby, které byly v USA milionům lidí upřeny, v Sovětském svazu přetrvaly. Tohle bylo možné jen díky vyvlastnění od buržoazie skrze revoluci. Pracující masy vzaly svůj osud do vlastních rukou a zmocnily se politické moci. Výrobní prostředky se tak dostaly do rukou státu. Revoluce tohoto typu nám stále může udělit několik lekcí.

Střípky každodenního života

Anna byla zdravé dítě, což rodičům ušetřilo mnoho starostí. Mateřská dovolená trvala 18 měsíců s polovinou platu, dalších 18 se čtvrtinou. Raná výuka byla velmi strukturovaná a velmi tradiční. Příkladem byl Lenin, příběhy o něm slyšely děti už od věku batolat. Děti předváděly představení s perfektně naučenými texty i písněmi v chórovém provedení. Okolí domů bylo velmi čisté, protože o sobotách se konal Subotnik, hromadné sbírání odpadků.

Ve městě bylo mnoho obchodů, ale regály nikdy nebyly plné zboží. Pro maso nebo banány bylo potřeba jet 5 hodin vlakem do Moskvy. Většina lidí měla pračky a šaty se sušily na věšácích vedle budovy. Dnes jsou tyto prostory použity pro parkování, dříve tu viselo prádlo a hrály si děti. Jistě, tyto vzpomínky jsou nejspíš pamětí zromantizovány, ale jsou to také vzpomínky na dětství. Jak vzpomínáte na dětství za minulého režimu vy, dříve narození?

Zdroj: LeftVoice

Článek Jak se žilo v Sovětském svazu? Antény se vyráběly z vidliček, na mandarinky se stála fronta. Zkrátka běžný den se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Historie make-upu: Místo řasenky krém na boty a ohořelé zápalky

Redakce VědaŽivě — Sun, 22 Sep 2024 02:41:00 +0000

Moderní kosmetické vychytávky udělají z každé ženy nevídanou krasavici. Díky výživným krémům a propracované péči o pleť dokážeme alespoň opticky pozastavit stárnutí a v pokročilém věku vypadat mladě a svěže. Naše maminky a babičky však takový luxus ještě před několika desítkami let neznaly. Ke zkrášlení si musely vystačit s běžnými prostředky, které měly doma nebo byly volně k dostání. Historie make-upu představuje bezesporu zajímavou kapitolu naší kultury.

Zajímavá historie make-upu

Během komunistické éry se našim maminkám a babičkám nedostávalo kosmetických vymožeností, které byly běžné na západě. Ženy si tak musely mnohdy vystačit s tím málem, které měly. Všestranného společníka například představoval krém Indulona. Nejspíš si na něj spousta lidí vzpomíná ze svého dětství. Jednalo se o naprosto ikonický krém, který nesměl chybět v žádné domácnosti.

Místo řasenky se používal krém na boty.

Kromě hydratace pleti a pokožky se tento mastný a hustý krém používal k řadě dalších věcí. Ošetřovaly se s ním kožní vyrážky, používal se k leštění kožené obuvi, a dokonce k ošetření dřevěného nábytku. Původně se totiž jednalo o přípravek pro průmyslové využití, který se však nesmazatelně zapsal do naší zajímavé historie make-upu.

První techniky líčení

Kromě nedostatku přípravků pro péči o pleť se československým ženám nedostávalo ani vhodných přípravků pro líčení. Tehdejší ženy však byly vynalézavé a dokázaly si poradit i s tím málem, které měly. Například brzy zjistily, že černý krém na boty se dá velmi dobře použít také jako řasenka, když se nanese drobným štětečkem. K dosažení dokonalého obočí zase posloužila ohořelá zápalka. Tyto prostředky se nesmazatelně zapsaly do historie make-upu a některé ženy je používaly i poté, co se na trhu objevila první komerční líčidla.

Parfém byl považován za luxusní zboží.

Vůně květin

Podobná situace panovala také u parfémů a různých voňavek. V polovině 20. století představoval parfém luxusní zboží, které si spousta lidí nemohla dovolit. Do historie make-upu se následně zapsala řada vůní, známé jako „živé květy“. Jednalo se o cenově dostupné vonné roztoky, ve kterých byly namočeny větvičky sušených květin. Vůně tak měly budit zdání květinových vůní, jako byly konvalinky, fialky a další. U žen byly tyto vůně velmi oblíbené. Rozhodně oblíbenější než parfémy dovážené ze zemí Sovětského svazu, které často byly pochybné kvality.

Článek Historie make-upu: Místo řasenky krém na boty a ohořelé zápalky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kuřáctví za socialismu: Šlo o trend, kouřilo se v nemocnicích i v hromadné dopravě

Redakce VědaŽivě — Wed, 11 Sep 2024 02:45:00 +0000

Kdybychom řekli, že je kouření v moderní společnosti považováno za tabu, lehce bychom přeháněli. Pro některé lidi zůstává kouření příjemným požitkem, kterého se jednoduše nechtějí vzdát ani navzdory negativním zdravotním dopadům. Pravdou však je, že se pohled na kouření a tabák obecně v poseldních destiletích výrazně změnil. Zatímco za socialismu bylo možné kouřit v podstatě všude, dnes si můžete zapálit pouze na určitých místech.

Kouření za socialismu

Za socialismu bylo kouření běžné. Kouřit se mohlo na zastávkách, ve veřejné dopravě, v kanceláři či u výrobního pásu, ve školním kabinetu, a dokonce i v nemocnici. Tehdy to navíc bylo běžné všude ve světě. V Československu se za kladné přijetí tabáku zasloužil především vášnivý kuřák Antonín Zápotocký, který prohlásil, že tabák sice není nezbytný k přežití, ale je nezbytný pro požitek ze života.

Za socialismu bylo kouření naprosto běžné.

Kouření tak bylo považováno za naprosto běžnou součást života a o škodlivých vlivech tabáku na zdraví se příliš nemluvilo. To však neznamená, že se o nich nevědělo. Přestože nebylo povědomí o škodlivosti kouření tak rozsáhlé jako dnes, světoví lékaři už v 70. letech věděli, co může způsobit. V roce 1979 se dokonce na krabičkách cigaret objevilo první varování o škodlivém vlivu kouření na zdraví, ovšem ne na viditelném místě.

Nejoblíbenější cigarety v Československu

O uspokojení potřeb vášnivých československých kuřáků za socialismu se staraly tři hlavní výrobny cigaret – v Kutné Hoře, Hodoníně a v Novém Jičíně. Nejoblíbenější přitom byly cigarety značky Sparta, které byly tak žádané, že se mnohdy prodávaly dráž než za běžnou maloobchodní cenu. V 60. letech si pak své místo na trhu vybojovaly cigarety s filtrem, jako byly Astry a Vlasty.

V Československu byly celkem tři velké továrny na výrobu cigaret.

Českým značkám však konkurovaly cigarety z dovozu. Nejvíce se dovážely samozřejmě cigarety ze zemí sovětského bloku. Dostaly se k nám však také cigarety z Kuby nebo z Francie. Jako všechno ostatní, také cigarety představovaly za socialismu nástroj k šíření politické ideologie a propagandy. Lidé si tak mohli koupit například cigarety s názvem Družba, což v ruštině znamená přátelství.

Článek Kuřáctví za socialismu: Šlo o trend, kouřilo se v nemocnicích i v hromadné dopravě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.