Lom, který se proměnil v kyselou nádrž

Historie těžby kamenečných břidlic u Hromnic sahá až do konce 16. století. Průmyslový rozběh přišel později: v letech 1760–1770 byla obnovena těžba a huť, od roku 1807 se tu vyráběla kyselina sírová z pyritu. V roce 1828 dělníci otevřeli odkliz, který dal vzniknout jámě dnešního jezírka. Závod fungoval ještě šest desetiletí, než ho v roce 1893 ekonomické důvody a vyčerpání snadno dostupných vrstev definitivně zastavily.

Co zůstalo, nebyl jen opuštěný lom. Odkrytý pyrit v břidlicích začal volně zvětrávat. Chemická rovnice je přímočará: sulfid železa plus voda plus kyslík rovná se sírany, rozpuštěné železo a kyselost. Jenže na rozdíl od jednorázové havárie tady reakce nikdy nepřestala. Podzemní přítok mineralizované vody ji neustále živí a jezírko funguje jako samoobslužná chemická laboratoř, která běží přes 130 let bez lidského zásahu.

Kyselina sírová místo koupaliště

pH povrchové vody se pohybuje mezi 2,6 a 2,8. Pro srovnání: ocet má pH zhruba 2,5, žaludeční šťáva kolem 1,5. Hromnické jezírko se pohybuje někde mezi; oficiální web obce ho popisuje jako slabý roztok kyseliny sírové a výslovně varuje, že voda není vhodná ke koupání.

Ke stabilitě chemismu přispívá také fyzikální vlastnost, kterou limnologové označují jako trvalou meromixii. Vodní vrstvy se během roku nikdy úplně nepromíchají. Spodní vrstva je hustší, anoxická a nasycená rozpuštěnými látkami; horní je sice kyselá, ale provzdušněná. Tento rozvrstvený systém brání ředění a udržuje extrémní podmínky rok za rokem. Podle odborné studie Tomáše Hrdinky jsou koncentrace síranů v Hromnicích pět- až desetkrát vyšší než v jezerech po těžbě uhlí a koncentrace kovů přibližně o řád vyšší při srovnatelném pH.

Mrtvá voda, která tak docela mrtvá není

Informační tabule na místě i turistické weby opakují totéž: voda bez života. Výzkum publikovaný v časopise Živa ale tento obraz koriguje. Ve svrchních vrstvách jezírka biologové našli fytoplankton, zelené řasy rodu Coccomyxa a Chlamydomonas, bičíkovce Lepocinclis a Chromulina. Žije tu vířník Cephalodella acidophila a u břehu byly nalezeny larvy pakomára. V oxické vrstvě byly dokonce naměřeny kyslíkové špičky až 31 miligramů na litr, což je hodnota, kterou byste nečekali ani v čistém horském potoce.

Správnější formulace tedy zní: bez ryb, bez běžného jezerního ekosystému, ale ne bez veškerého života. Extremofilní organismy si v kyselém koktejlu našly svou niku. A právě proto má jezírko status přírodní památky, ne navzdory devastaci, ale kvůli ní. Česká geologická služba ho označuje za nejvýznamnější historickou lokalitu po těžbě kyzových a kamenečných břidlic v Česku, cennou jako báňsko-historická památka i jako příklad vlivu chemismu hornin na živé organismy. Ochrana byla poprvé vyhlášena v roce 1975, aktuální krajské nařízení platí od června 2008.

Kde Hromnice stojí v evropském srovnání

Kyselá důlní jezera existují po celé Evropě, od španělského pásu pyritových dolů přes německé a rakouské lokality po hnědouhelné zbytkové jámy v Podkrušnohoří. Hromnické jezírko se mezi nimi vymyká původem i chemismem. Nejde o klasický uhelný lom, ale o relikt po těžbě pyritických břidlic a historické výrobě vitriolu. V českém kontextu patří k pouhým třem jezerům s pH trvale pod 4, vedle Zeleného jezera a Kamencového jezera v Chomutově.

Hrdinkova disertace ho označuje za nejkyselejší trvale meromiktické jezero v České republice. Podle nás je to přesnější vizitka než „jezírko bez života“. Barva vody zaujme na fotce, ale skutečný příběh Hromnic je v chemii, která se odmítá zastavit.

Jak se tam dostat

Z Plzně je to autem zhruba patnáct minut. Parkuje se přímo v obci Hromnice, odkud vede pozvolná cesta do kopce kolem pomníku Tří svatých. Po asi sto metrech se otevře první vyhlídka na hladinu hluboko pod vámi. Jezírko je možné obejít celé. Autobusem se dá dojet linkou 332 z plzeňského hlavního nádraží. Lokalita je volně přístupná a žádnou sezonní uzávěru se nepodařilo dohledat, ale do vody rozhodně nevstupujte a hlídejte děti i psy.

Pár kilometrů od města, které se definuje ležákem, leží jáma, kde se příroda definuje kyselinou sírovou. Není na ní nic líbivého. Ale málokteré místo v Česku tak názorně ukazuje, co se stane, když člověk odkryje horninu a pak odejde a chemie si začne žít vlastním životem.

Článek Hromnické jezírko má kyselou vodu kvůli síranům vzniklým při těžbě kamenečné břidlice se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kde se v Plzni vzaly gondoly?

Plzeňské Benátky, jak se Mlýnské strouze přezdívalo, byly vlastně ramenem řeky Radbuzy. To se líně klikatilo mezi hradbami a Pražským předměstím. Představte si tu idylku: nad vodou se klenuly dřevěné mosty jako ten Královský nebo Červený a lidé se tu chodili kochat pohledem na město zrcadlící se v hladině.

Největší raritou byl kamenný Pražský most. Ten tu stojí už od roku 1520! Je to neuvěřitelný pamětník, který zažil krále i války. Kousek od něj stávala hradební bašta Panský jez a voda odtud tekla dál, až se spojila s dalším ramenem řeky Mže. Nebyla to ale jen estetická záležitost. Strouha poháněla mlýny a zásobovala město vodou. Byla to zkrátka taková tepna tehdejší Plzně. A kdo chtěl, mohl se tu samozřejmě i projet na loďce. Ta pravá italská gondola to sice nebyla, ale to vůbec nevadilo.

Když už tu máme tu elektrárnu…

Jenže pak přišla 20. léta minulého století a s nimi velká chuť všechno zregulovat a zmodernizovat. Radní si tehdy proto usmysleli, že strouhu prostě zasypou. Oficiální důvody? Potřebovali víc vody v hlavním toku Radbuzy pro výkonnější elektrárnu a prý se jim nelíbil ten „nepořádek“ v korytě, v němž se voda obvykle moc nehýbala.

Plzeňáci tehdy zrovna nejásali. Strhla se vlna nespokojenosti a lidé naříkali, že město přijde o svůj nejkrásnější kout. Nepomohlo to. V roce 1923 se do koryta začala sypat hlína a plzeňské Benátky zmizely pod zemí. Navždy. Na jejich místě vyrostl park, který sice vypadal slušně, ale ta vodní duše tam prostě chyběla. Naštěstí tohle místo alespoň minula vlna paneláků, které v jiných městech takové krásné prostory zabetonovaly na věky.

Voda se nakonec přece jenom vrátila

Desítky let tu po vodě nebylo ani památky, pokud nepočítáme horkovody ze 70. let. Ale pak přišel zlom. Mezi lety 2008 a 2010 se město rozhodlo pro velkolepou revitalizaci. Architekti Wilhelmová a Damec udělali kus poctivé práce a vrátili vodu tam, kam patří. Jejich projekt byl dokonce vyhlášen Parkem roku 2010. Dneska je to zase místo, kde lidé rádi vysedávají na trávě a dívají se na hladinu. A to je rozhodně dobře.

Článek Tohle vám v dějepise neřekli: Proč radní ve 20. letech kvůli zisku zničili unikátní plzeňské „Benátky“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Takini patří mezi velmi vzácné druhy 

Takini čínští patří mezi zvířata, která jen tak někde neuvidíte. V Evropě jich žije minimum a většina z nich má původ v jediné zoo – v Liberci, odkud byli kdysi přivezeni první jedinci. Do Plzně přitom dorazil pár těchto zvířat až v roce 2021. Samice Bathory a samec John Woo si postupně zvykli na nový výběh a začali rozšiřovat místní chov. Letos se jim narodilo už třetí mládě, což je pro zoo obrovský úspěch.

Malý Bumi přišel na svět v únoru a po několika týdnech bylo jasné, že je zdravý a prospívá. Chovatelé proto mohli přistoupit i k jeho slavnostnímu pojmenování. Jméno má symbolický význam – v některých asijských jazycích znamená „země“, „příroda“ nebo „domov“. A právě ochrana přírody je u tohoto druhu klíčová, protože ve volné přírodě patří mezi ohrožené.

Připomíná kombinaci několika různých zvířat 

Takin čínský na první pohled zaujme svým zvláštním vzhledem. Připomíná totiž kombinaci několika různých zvířat – má parohy podobné pakoni, tělo jako bizon a výrazný nos, který připomíná losa. Přesto jde o příbuzného kamzíků, který pochází z horských oblastí Himalájí a západní Číny. Díky silnému tělu a obratnosti zvládá i velmi náročný terén a dokáže se postavit na zadní, aby dosáhl na potravu vysoko nad zemí.

Chov takinů je navíc přísně kontrolovaný a zvířata jsou evidována v mezinárodních programech. „Jedná se o druh, který je vedený jako zranitelný,“ upozorňují odborníci. O to větší význam má každý úspěšný odchov. Plzeňská zoo tak svým novým přírůstkem potvrzuje, že patří mezi špičková zařízení, která pomáhají zachovat vzácné druhy pro budoucí generace.

Článek Vzácnější než panda: V Plzni se narodilo unikátní mládě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.