Varování, které jsem pustila jedním uchem ven

Když jsem dorazila do Vádí Músa a ubytovala se, manažer hotelu mě hned mezi dveřmi varoval: „Nevěřte beduínům dole v Petře!“ Já si jen pomyslela, že mi určitě budou chtít prodat předražený čaj nebo jízdu na oslu, a moc jsem to neřešila. Jo, kéž by šlo jen o peníze.

Druhý den ráno jsem si to štrádovala tou úchvatnou dvoukilometrovou soutěskou Sík. Skály tam hrají všemi barvami a na konci na vás vykoukne ta slavná Pokladnice (The Treasury). Sedla jsem si na kámen, kousala banán a kochala se tou nádherou, když vtom se u mě zjevil on. Pojmenovala jsem si ho „Beach boy“. Měl totiž takový ten šibalský úsměv, co mívají exotičtí kluci na pláži.

Pohled z výšky a „místní perspektiva“

Nebyl dotěrný jako ostatní prodavači – to musím říct na první dobrou. Naopak. Vyprávěl mi o beduínských rodinách, co v Petře v jeskyních žily po staletí, než je vláda v osmdesátkách přestěhovala. Znělo to hrozně zajímavě a já, naivní cestovatelka, co chce vždycky vidět „autentický život“, jsem kývla na jeho nabídku, že mě vezme na tajné stezky, kam turisté nesmí.

Lezli jsme po horách nalevo od Pokladnice. Ten výhled seshora byl naprosto boží. Cítila jsem se jako v jiném světě, daleko od davů. Celý den jsme chodili mimo trasy, vyprávěl mi různé historky a já byla nadšená. Že se mnou flirtoval? To jsem brala s rezervou. Prostě jižanská krev, říkala jsem si.

Beduínský gril a evropské manželky

Pak mě vzal do restaurace svého strýce a celá rodina mě pozvala na večerní beduínské grilování v poušti. Přišlo mi to jako vrchol pohostinnosti. Fascinovalo mě, že spousta těchhle „Beach boyů“ měla za manželky Evropanky. Vyprávěli mi, jak cestují po Thajsku a dalších dálkách. To u lidí z chudších zemí prostě běžně neslyšíte.

Dokonce mi vyprávěli příběh o Marguerite van Geldermalsen, Novozélanďance, co si vzala beduína, žila s ním v jeskyni a napsala o tom bestseller „Married to a Bedouin“. V tu chvíli mi to všechno přišlo jako hrozná romantika. Jenže za touhle fasádou se schovává propracovaný systém, jak z osamělých turistek vytáhnout city a hlavně peníze.

Došlo mi to hned po tom, co po mně můj nový „Beach boy“ chtěl telefonní číslo. Že prý jen tak. A to už jsem zbystřila. Do Petry se už přece vracet nebudu, tak proč? A když jsem ho odmítla asi potřetí, změnil se v bestii (ženy se mezitím někam vytratily) a zbyli tam jen muži. Paráda.

Uhrála jsem to nakonec nějak do autu. Dělala jsem si legraci, že jo. A moje číslo dostal. Hned mě prozvonil, aby se ujistil, že je pravé. Pak se uklidnil, ale já měla pořád strach. A dost velký. Nedovolila jsem si ani odmítnout ubytování u jeho rodiny, i když zůstávat jsem tam rozhodně nechtěla. A že z toho nic nechce, že si tak hezky rozumíme…

No, zkrátím to. Rozuměli jsme si tak moc, že jsem se později z toho ubytování doslova vyplížila a zařídila si odvoz pryč. Takhle večer mě to tedy stálo dost peněz, ale co už. Volal mi už za půl hodiny, ale já mu to pochopitelně nezvedla. I mi něco psal. Dovolenou jsem nějak doklepala a pak si doma jako bonus nechala vyměnit telefonní číslo, byl totiž vážně neodbytný. Ale umím si představit, že spousta holek mu na takovou romantiku skočí a pak už se vezou. Takže pozor na Petru. Poklady tam najdete. Ale ne vždycky takové, jaké byste si představovaly.

Článek Beach boy z Petry: Jak se z mého výletu snů málem stala lekce z naivity. Když evropské manželky zmizely, dostala jsem strach se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.