Líheň supervojáků

Koza číslo 17 tiše zamečela, padla na bok a zemřela. „Proboha,“ řekl generál, „ono to funguje.“ Seržant tiše přikývl. Právě se mu podařilo zabít kozu jen pomocí soustředěné síly vlastních myšlenek. Konečně, po letech výzkumu, začal projekt Jedi americké armády vypadat nadějně. Šlo o supertajný vojenský projekt, jehož cílem bylo vyvinout „supervojáky“. Pokud by šlo všechno podle plánu, jednalo by se o revoluci na bojišti.

Byli by totiž fantasticky silní, inteligentní, vychytralí a se silnou intuicí. Dokázali by na dálku špehovat nepřítele, pomocí telekineze deaktivovat jaderné bomby a zabíjet pomocí pouhých myšlenek. Mohli by se také stát neviditelnými podle přání i procházet zdí. Zdá se to jako vymyšlené Hollywoodem, který chce jen nalákat publikum na dostatečně bláznivou zápletku. Ano, tento projekt má opravdu základ v trháku Muži, co zírají na kozy.

Reálný záměr

Méně známá je ovšem skutečnost, že americká armáda se opravdu snažila vyvinout „supervojáky“, kteří by dokázali procházet zdmi a zabíjet pomocí myšlenek. Ještě bizarnější je, že výsledky tohoto projektu a několika dalších tajných paranormálních projektů byly reálně použity na bojišti. Téměř určitě byly také využity během války s terorismem a honem na Usámu bin Ládina. Podrobnosti uvádí seržant Glenn Wheaton ze speciálních jednotek.

„Musíte pochopit, že tyhle nápady nebyly považovány za šílené. Byly brány jako možná další hranice vojenství. Potřebovali jsme vědět, jestli je možné použít v armádě paranormální síly. Stejně tak jsme se potřebovali chránit v případech, že by je naopak někdo použil proti nám.“ V roce 1983 byl generálmajor Albert Stubblebine III na vrcholu svých sil. Šlo o jednoho z nejváženějších vojáků a šéfa vojenské tajné služby, který velel 16 000 vojákům.

Projekty pohřbené v čase

Kontroloval množství výzvědných operací po celém světě, krom toho také zkoušel procházet zdí. Návštěvníci jeho kanceláře ho často spatřili jít vstříc zdi, aby se záhy bolestivě odrazil. Podle něj měla být ale schopnost projít pevnou hmotou jednou běžným nástrojem špionáže. Stejně se stavěl k levitaci. Koncem 70. let byl přesvědčen, že další válka bude vedená paranormálně, stejně jako bombami a náboji. Právě to stálo za mnoha tajnými projekty.

V té době američtí vědci zjistili, že negativní soustředění posiluje růst plísně, což platilo i na kilometry daleko. Armáda to okamžitě využila, takoví špioni by mohli dokonale zabíjet. V roce 1995 pak Pentagon konečně potvrdil, že tyto fenomény zkoumal „v národním zájmu“. Jednoduchým argumentem bylo, že když to používají Rusové, Amerika musí taky. Nepřekvapí pak, že někteří tvrdí, že tyto projekty byly reaktivovány, byť neoficiálně.

Článek Přísně tajný vojenský projekt „Jedi“: Schopnost zabíjet pouhým přemýšlením se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výzkumy Sovětů jsou neustále tajné

Různé druhy parapsychologického výzkumu údajně v Sovětském svazu běžely po celou dobu jeho existence. Byly zaměřeny na elektromagnetické emise a jejich vliv na lidský organismus. Někteří sovětští vědci věřili, že tato energie hraje roli v takzvaném jasnovidectví. Proto se pokoušeli této energie využít i při shromažďování zpravodajských informací. S jakým výsledkem dnes nikdo neví, většina materiálů je tajná. Každopádně sovětské pokusy podnítily podobné zkoumání v USA.

V roce 1978 proto Američané spustili projekt nazývaný „Hvězdná brána“. Začali v něm zkoumat jedince, kteří o sobě tvrdili, že mají schopnosti v oblasti mimosmyslového vnímání. Cílem bylo najít osoby, případně technologii na čtení myšlenek. Takové schopnosti by byly samozřejmě nesmírně užitečné, protože by se tak tajné služby mohly dozvědět o úmyslech nepřátel, případně o dalších informacích. Druhá strana by se proti tomu nedokázala bránit a nejspíše by ani nevěděla, že je vše prozrazené.

Jasnovidci pátrali po rukojmích

Zprávy o amerických pokusech jsou veřejně dostupné, protože CIA v roce 2017 zveřejnila kolem 12 milionů stránek. Vyplývá z nich, že projekt „Star Gate“ běžel až do roku 1995. Prostřednictvím citlivých osob, nebo těch, kteří tvrdili, že podobné schopnosti mají, se USA snažily pátrat například po rukojmích unesených radikálními islámskými skupinami nebo sledovat cesty různých zločinců na území USA. Další misí bylo například sledování agenta KGB s vysílačkou působícího v jižní Africe atd.

O výzkumu začaly v USA prosakovat zprávy již během 80. let, ale vládní úřady tvrdily, že peníze plynou do psychologických výzkumů. Nakonec byl v polovině 90. let program zastaven s tím, že přinesl velmi kontroverzní výsledky. Analýzy dospěly k tomu, že určité informace během něho opravdu byly získané, ale mnohé z nich byly nepřesné a nejednoznačné. Zkoumání jevu jasnovidectví však neskončilo. Například v roce 2014 Úřad pro námořní výzkum spustil čtyřletý program předtuchy. A nikdo neví, jestli podobné programy neběží v dnešním Rusku.

Článek Sověti i Američané doufali, že se budou špehovat za pomoci jasnovidců. Hlavně sovětské výsledky jsou dosud tajné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Útěcha i prestižní společenská aktivita

Duchařské příběhy nezůstaly jen ve starověku, staly se subžánrem literatury. Víra v duchy je jen součástí mnohem rozsáhlejšího spektra připojených paranormálních věr. Sem spadá například prožitek blízké smrti, život po životě a možnost komunikace s oním světem. Mnoha lidem taková přesvědčení poskytují útěchu. Kdo by si taky nechtěl myslet, že milovaná osoba tu stále je a dohlíží na ně? Nebo dokonce přijde v případě nutnosti na pomoc.

Stejně tak po celé věky lidé zkoušeli komunikovat s „druhou stranou“, nebo to tvrdili. Například ve viktoriánské Anglii bylo pro ženy z vyšších vrstev provádět po čaji a zákusku spiritistickou seanci. Kluby pátrající po projevech duchů se podle důkazů formovaly i na prestižních univerzitách jako byly Cambridge a Oxford. V roce 1882 pak byla ustavena i prominentní Společnost pro psychický výzkum, nezisková organizace fungující dodnes.

Paranormální badatelé a detektivové

Členkou a později i prezidentkou této skupiny byla i Eleanor Sidewick, kterou lze považovat za původní krotitelku duchů. V Americe pak počátkem 19. Stolet mnoho médií tvrdilo, že dovedou mluvit s oním světem. Většina z nich byla později odhalena jako podvodníci, například skeptickým vyšetřovatelem Harry Houdinim. Teprve nedávno se však „lov na duch“ stal velmi rozšířeným koníčkem po celém světě, včetně komerčního využití.

Značný vliv na tom nejspíš má televizní série Lovci přízraků (Ghost Hunters, 2004) – pozor na záměnu se seriálem Lovci duchů (Supernatural). Dokument vydal celkem 230 epizod, nenašel ovšem žádné pořádné důkazy jejich existence. Znakem úspěchu budiž mnoho podobných projektů a imitací a o důvody popularity není pochyb. Základní premisou je, že kdokoli s baterkou a kamerou se může vydat po stopách nadpřirozena.

Absence přesných vymezení a jasných kritérií

Základním problémem vědeckého ověřování přítomnosti duchů, je skutečnost, že jejich projevem může být cokoli včetně zabouchnutí dveří větrem. Valná většina projevů se navíc odehraje za velmi špatně zdokumentovaných podmínek. Případně se takové věci přihodí jednomu člověku, který je v noci v odlehlé budově. Tato struktura ovšem ve výsledku nahrává popularitě tématu a láká ke stejným výpravám další a další zájemce.

Když sociologové Dannis a Michell Waskul provedli interview s několika takovými dobrodruhy, narazili na zvláštní okolnost. Ani protřelí lovci duchů si totiž nebyli jisti, co vlastně zažili, a jestli to byl duch. Neexistuje totiž nic jako „typicky projev ducha“. Mnoho jich podotklo, že zažili něco neobvyklého, nevysvětlitelného, děsivého a záhadného. V zásadě platí, že projevem ducha je nejspíš to, co za něj prohlásí dostatek lidí.

Neexistující definice a metrika

Osobní zkušenost s tajemnem je jedna věc, vědecké důkazy jsou něco zcela jiného. Částí problému tak je obecná neshoda na tom, co je vlastně duch. Pro někoho jde o duši mrtvého, která se na našem světě „zasekla“ či ztratila. Další zdroje zase tvrdí, že jde o telepatické entity, které do okolního prostředí může promítat naše vlastní mysl. Stále také přibývají další druhy jako poltergeisti, energetický otisk v budovách nebo stínoví lidé z „druhé strany“.

Lovci přízraků také používají mnoho velmi zvláštních a dosti pochybných způsobů, jak duchy „zachytit“. Prakticky každý takový odborník tvrdí, že je vědec, což demonstruje mnoha elektronickými pomůckami jako detektory radiace a dalšími. Žádná z těchto pomůcek ale nikdy prokazatelně nezachytila ducha. Nedávný vývoj aplikací pro chytré telefony je pak velmi jednoduchým způsobem, jak vyfotit děsivý obrázek a pochlubit se na Instagramu.

Setkali jste se někdy s duchem či jiným nadpřirozeným projevem?

Zdroj: LiveScience

Článek Jsou duchové skuteční? Paranormální badatelé a lovci duchů otevřeně promluvili o jejich existenci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.