Co Napoleon vzkazoval generálu Marmontovi v šifře

Kdo čeká milostné vyznání nebo státní tajemství, dočká se něčeho praktičtějšího: vojenského přehledu. Dopis vyjmenovává síly, které měly Rakousko obklíčit. Mezi Mnichovem a Pasovem stálo 40 000 Bavorů, u Visly 30 000 Poláků a u Drážďan saská armáda. U Bayreuthu se soustředilo 80 000 Francouzů, u Ulmu a Donauwörthu dalších 60 000 mužů. U Augsburgu tábořil elitní Oudinotův sbor a armáda ve Furlánsku čítala 80 000 vojáků.

K tomu přidává varování i povzbuzení. Až Marmont dostane rozkaz k pochodu, nemá se nechat zastrašit „několika jednotkami nebo shromážděním lůzy“. Následují rakouské pozice u Lublaně, Klagenfurtu, Villachu a Salcburku a také soupis Marmontova vlastního sboru a jeho záloh.

Právě tahle pasáž má největší cenu. Tištěná Napoleonova korespondence z 19. století v tomto místě obsahovala mezeru a dešifrovaný text ji zaplňuje. Dopis zároveň ukazuje, jak císařovo velení zacházelo s informacemi. Nepřítele popisuje poměrně přesně, vlastní spojence a údajný ruský postup proti Rakousku podstatně růžověji. Carská armáda se podle Churche výrazněji zapojila až později. Jde tedy o zpravodajskou zprávu, psychologickou podporu a propagandu v jednom listu.

Jak GPT-6 Astra rozluštila šifru bez dochovaného klíče

Astra hotový klíč nenašla. Sestavila pracovní klíč vlastním postupem, který Church podrobně popsal ve svém textu Breaking the Marmont Cipher, 1809. Postup má několik kroků:

• Rozřezání obrazu. Desku o rozměru 1 202 × 1 836 pixelů model rozdělil na jednotlivé řádky.
• Přepis a sjednocení. Z 175 ručně kreslených značek určil, které jsou jen varianty téhož symbolu. Výsledkem bylo 155 různých znaků.
• Ukotvení známých hodnot. Zafixoval 33 hodnot, které dříve publikoval francouzský kryptograf Daniel Tant.
• Simulované žíhání. Luštící program přiřazoval písmena zbylým znakům a průběžně hodnotil, jak moc kandidátní text připomíná dobovou francouzštinu.
• Kontrola proti originálu. Návrhy model opakovaně porovnával s výskyty na původní desce.

Simulované žíhání si lze představit jako trpělivé zkoušení. Algoritmus mění přiřazení znaků a na začátku občas přijme i horší variantu, aby neuvízl ve falešně nadějné slepé uličce. Postupně se „ochlazuje“ a ustaluje kolem nejlepšího řešení. Měřítkem byly trojice, čtveřice a pětice písmen z textů Victora Huga, Alexandra Dumase a samotných Marmontových pamětí. Když se ze šumu začala vynořovat francouzština, rozpoznal model i symboly pro celá slova: „de“, „que“, „les“, „vous“ či „général“.

Celý řetězec od fotografie po čitelný dopis zabral zhruba šest hodin modelového času. Paleografie, programování, jazyková statistika a kryptoanalýza bývají samostatné obory, někdy i samostatné profese. Tady je zvládl jeden nástroj v jediném pracovním tahu. Odpovídá to i tomu, jak OpenAI na oficiální stránce GPT-6 Astra vymezuje zaměření modelu: vývoj softwaru, kyberbezpečnost, věda a odborná práce.

Proč napoleonská šifra odolávala dvě století

Dopis měl smůlu na prameny. Veřejně dostupná byla jediná reprodukce. Otiskl ji J. Vilcoq v roce 1969 v armádním historickém časopise Revue historique des Armées, a to v nízkém rozlišení a s chybným datem 1807.

Svou roli hrál i typ šifry. Šlo o homofonní substituci, v níž běžná písmena zastupuje několik různých značek. Klasická frekvenční analýza, oblíbená zbraň luštitelů, proto selhává. Častá písmena se rozptýlí do mnoha symbolů a statistika se rozmaže.

Tantova práce posunula věc o kus dál. Jeho tabulka Code d’Eugène de Beauharnais obsahuje 33 hodnot, které podle Churche pokrývaly 435 z 1 300 jednotek, tedy zhruba třetinu dopisu. Kolonky pro slovní znaky zůstaly prázdné. Kde a kdy se původní klíč ztratil, prameny neuvádějí. Víme jen, že list přežil a pomůcka k jeho čtení nikoli.

Church sám přiznává, že trpělivý odborník mohl dopis rozluštit už kolem roku 1970. Musel by ovšem ovládat dobovou francouzštinu, pečlivě přečíst stovky ručně kreslených symbolů a strávit týdny nad jedinou tištěnou deskou. Tak velkou investici do jednoho listu zřejmě nikdo nepovažoval za rozumnou.

Kdo dopis přečetl: stroj, člověk, nebo dávní luštitelé?

Zásluha je sdílená. Bez Vilcoqovy reprodukce by nebylo co luštit a bez Tantových 33 hodnot by luštící program začínal od nuly. Napoleonova korespondence a Marmontovy paměti posloužily jako jazykový vzorek i kontrolní měřítko. Church vybral problém, řídil model, posuzoval výstupy a vedle šesti hodin modelového času do projektu vložil několik vlastních večerů. Astra zajistila to, co dosud spolykalo nejvíc času: proměnila roztříštěné archivní stopy v použitelnou rekonstrukci.

Výsledek drží několik opor. Church zveřejnil klíč, přepis i skripty, takže řešení lze ověřit u každého znaku dopisu. Obsah odpovídá Napoleonovu dochovanému rozkazu Eugènovi ze 16. března 1809, v němž císař žádá, aby Marmont dostal šifrovaný přehled sil. Řešení podle Churche prověřil Satoshi Tomokiyo z webu Cryptiana a záznam označil za vyřešený. Sám autor výsledek popisuje jako jednu rekonstrukci z nízkého rozlišení. Pět znaků zůstává do jisté míry otevřených, smysl dopisu se tím však nemění.

Nabízí se srovnání s německou zprávou z roku 1941, kterou AI zrekonstruovala za deset hodin. Zpráva MVUEH zašifrovaná Enigmou měla jen 82 znaků, známý typ šifrovacího stroje a předpokládaný úsek textu ROSENOWROSENOW, o který se luštění mohlo opřít. Marmontův dopis je delší, kreslený rukou a nejdřív bylo nutné ho vůbec přepsat. Podle nás je proto napoleonský případ cennější ukázkou. Stroj tu musel vidět, číst i počítat zároveň.

Od Znojma po Voynichův rukopis: česká stopa příběhu

Válka, kterou dopis ohlašuje, se brzy přesunula i na území dnešního Česka. České země patřily k habsburskému soustátí a po bitvě u Wagramu 5. a 6. července 1809 se tažení přelilo na jižní Moravu. Napoleon poslal právě Marmonta směrem na Mikulov a Massénu na Znojmo. Ve dnech 10. a 11. července se u Znojma odehrála poslední bitva celého tažení. Příměří uzavřené 11. července otevřelo cestu ke schönbrunnskému míru. Generál, kterému zašifrovaný list v březnu dodával odvahu, tak v létě táhl moravskými vinicemi.

Druhá česká stopa vede do Prahy. Prvním doloženým majitelem Voynichova rukopisu byl podle Beineckeho knihovny Yaleovy univerzity Rudolf II. Pak prošel rukama Jakuba Horčického z Tepenec, Georga Baresche a Jana Marka Marci. Dá se čekat, že podobný postup pomůže s přepisem, tříděním znaků a ověřováním hypotéz. Voynich je ovšem tvrdší oříšek. U Marmonta znali luštitelé jazyk, historické souvislosti i část klíče. U pražského rukopisu nikdo neví, zda jde o šifru, neznámý jazyk, umělý systém, nebo něco úplně jiného. AI podle nás dokáže nejvíc tam, kde archiv už nese stopy a chybí jen čas je pospojovat. Takových dokumentů leží v depozitářích tisíce.

Článek Napoleonův dopis byl 217 let nečitelný, protože se ztratil dešifrovací klíč. AI ho obešla vlastní metodou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč komise z roku 1860 nařídila stavět pevnosti přímo do mořského dna

Koncem padesátých let 19. století se Londýn potil úzkostí. Napoleon III. budoval moderní válečné loďstvo, v Cherbourgu, pouhých 130 kilometrů od Portsmouthu, rostla námořní základna a Francie právě spustila na vodu Gloire, první oceánskou pancéřovou loď. Portsmouthský královský dockyard přitom představoval srdce Royal Navy: opravny, sklady, kotviště celé flotily.

V roce 1860 zasedla Royal Commission, aby posoudila obranyschopnost Spojeného království. Její závěr zněl jednoznačně: stávající pobřežní baterie nedokážou pokrýt celé kotviště Spithead. Nové rýhované dělostřelectvo umožňovalo ostřelovat dockyard z moře, aniž by se nepřátelská eskadra musela přiblížit k břehu. Komise proto doporučila vybudovat kasematové forty přímo na mělčinách, na Spit Sand, Horse Sand i No Man’s Land, aby vznikla křížová palba přes přístupové kanály. Žádná loď by pak neproklouzla bez toho, aby ji zasáhly hlavně z několika směrů najednou.

Lord Palmerston, tehdejší premiér, plán prosadil. Stavba Spitbank Fort odstartovala v březnu 1867.

Kruhový tvar uprostřed vln: inženýrský kousek viktoriánské éry

Proč kruh? Odpověď se skrývá v taktice i ve fyzice. Fort posazený na izolované mělčině nemá žádné „zázemí“; nepřítel může připlout z libovolného směru. Kruhový půdorys zajistil souvislou palebnou fasádu do všech azimutů: patnáct dělových stanovišť rozmístěných po obvodu dokázalo reagovat na cíl kdekoli na horizontu. Radiální vnitřní členění zároveň rovnoměrně rozneslo zatížení na masivní prstenec základů.

Samotná konstrukce budí respekt i dnes. Podle Historic England měří fort na úrovni dna 49,4 metru v průměru, jeho zdi dosahují tloušťky 14,6 metru. Základy tvoří osmitunové prefabrikované betonové bloky s vnitřním a vnějším kamenným pláštěm, meziprostor vyplněný štěrkem a překrytý třímetrovou betonovou deskou. Stavbaři nejprve zapouštěli železné válce do mořského dna, vytvořili platformu vystupující nad hladinu a teprve na ní vztyčili pancéřované stěny se střechou odolnou proti bombám.

Jedenáct let trvalo, než byl fort v červnu 1878 hotový. Jenže svět se za tu dobu zásadně proměnil.

Palmerstonovy pošetilosti: proč pevnost nikdy nevystřelila na Francii

V červenci 1870 vypukla prusko-francouzská válka. Do září padl Sedan, Napoleon III. skončil v zajetí a Francie se propadla do chaosu. Hrozba invaze přes Kanál se rozplynula dřív, než dělníci na Spitbank Fort osadili poslední dělo.

Současníci reagovali posměchem. Celá soustava pobřežních a mořských opevnění kolem Portsmouthu, Plymouthu i dalších přístavů si vysloužila přezdívku „Palmerston’s follies“, tedy Palmerstonovy pošetilosti. Historici dodnes diskutují, nakolik šlo o oprávněnou strategickou investici a nakolik o produkt mediálně přiživované paniky. Jak uvádí analýza Fondation Napoléon, bezprostřední plán francouzské invaze doložen nebyl, existovala však reálná strategická úzkost podpořená technologickým skokem v námořním zbrojení.

Označit Spitbank Fort za mrtvou investici by ale bylo zjednodušení. Ministerstvo obrany si objekt ponechalo a během obou světových válek sloužil jako protiletadlová pozice chránící portsmouthský přístav. Teprve v roce 1982 ho armáda opustila.

Z kasematy hotelový apartmán: jak se z fortu stal exkluzivní retreat

Po odchodu vojáků fungoval Spitbank Fort jako muzeum, a to až do roku 2009. Pak přišel Mike Clare se společností Clarenco a vizí, která zněla bláznivě: proměnit viktoriánský kamenný prstenec v luxusní hotel. Clare do rekonstrukce investoval přes 3 miliony liber (v přepočtu přibližně 85 milionů korun při tehdejším kurzu) a výsledek odpovídal spíš soukromému ostrovnímu retreatu než běžnému ubytování.

Devět suit, tři bary, tři restaurační zóny, spa, střešní terasa s vyhřívaným bazénem, ohništěm a saunou, to vše pro maximálně osmnáct hostů najednou. V roce 2019 se cena pohybovala od 349 liber za osobu a noc včetně plné penze a lodního transferu z Portsmouthu, tedy zhruba 9 900 Kč při kurzu ČNB z poloviny září 2026. O hosty se starala kompletní „posádka“ v čele s vlastním velitelem fortu a šéfkuchařem.

V červnu 2024 fort změnil majitele; aukční dům Savills zaznamenal prodej za 1 010 000 liber. Novým vlastníkem se stala společnost Fortify Solent Ltd. A právě tady se příběh hotelového provozu zastavil.

Článek Britové postavili do moře kruhovou pevnost proti Napoleonovi III. Nikdy nebojovala a dnes je z ní luxusní hotel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Napoleon bydlel ve vlhkém a plesnivém domě

Po příjezdu na ostrov strávil Napoleon 2 měsíce v docela pohodlném pavilonu Briars, ale správce ostrova ho nakonec nechal přesunout do Longwood House. Jednalo se o velký dřevěný dům, ale v té době byl ve velmi špatném stavu. Dům byl vlhký a plesnivý, na což si Napoleon opakovaně stěžoval. On i jeho služebnictvo tak trpěli různými druhy nachlazení a dalšími nemocemi z dlouhodobého pobytu v nevyhovujícím prostředí. Nepříjemné také bylo, že ostrov byl znám i svými přemnoženými krysami.

Ačkoli je Svatá Helena velmi izolovaným místem, guvernér ostrova Hudson Lowe se snažil zabránit jakékoli možnosti k útěku. Napoleon se tak musel i několikrát denně hlásit vojákům a byl stále pod dozorem. Bývalý vládce Francie nesměl ve vyhnanství dostávat žádné dary a tvrdě byla kontrolována a případně cenzurována jeho korespondence. Nic nenaznačuje tomu, že by Napoleon v té době chystal útěk.

Pokoušel se ale o různé své osobní vzpoury, například tím, že se vzepřel příkazům, aby byl pravidelně několikrát denně viděn. Nechal na dům nainstalovat okenice s malými kukátky a stavbu neopouštěl, takže ho nikdo nemohl spatřit. I zahrada měla na jeho příkaz zákoutí, kde se dal obtížně sledovat. Samozřejmě se pobyt v uzavřeném vlhkém prostoru projevoval nejen na jeho fyzickém, ale také duševním zdraví.

Napoleon hrál karty a sepisoval paměti

Čas ve vyhnanství si Napoleon krátil například hraním karet, dodnes se po něm některé hry jmenují. Učil se také angličtinu, aby mohl číst anglický tisk, protože francouzský pro něho nebyl téměř k dispozici. Stal se z něho také spisovatel, napsal knihu o Juliu Caesarovi nebo nadiktoval své paměti. Přesto asi po 4 letech pobytu na ostrově věděl, že se blíží jeho konec, protože se neustále zhoršovalo jeho zdraví. Smířil se s církví a nakonec 5. května 1821 zemřel.

Během pitvy mu byla vyňata střeva a srdce, lékař mu uřízl i penis, který byl později i vystavován. Jako příčinu smrti pak stanovil rakovinu žaludku nebo žaludeční vřed. Ve 20. století ale rozbory Napoleonových ostatků odhalily vysoké množství arsenu v jeho těle a začala se šířit teorie, že byl posupnými dávkami tohoto jedu otráven. Na druhu stranu arsen se tehdy často používal a do jeho těla se mohl dostávat dlouhodobě po celý život. Někteří výzkumníci se stále k otravě kloní, jiní ale dávají přednost teorii o rakovině či vředu.

Článek Poslední roky života Napoleona nebyly šťastné. Ve vyhnanství byl silně omezen a bydlel v nevyhovujících podmínkách se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rusko se muselo stát spojencem Francie

V červenci 1807 byl Napoleon ve městě Tilsit, dnešním Sovětsku v ruské oblasti Kaliningradu. Měl za sebou vítěznou bitvu ve Friedlandu, ve které 14. června na hlavu porazil ruská vojska. Rusku tak nezbylo než s Francií uzavřít mír a spojeneckou smlouvu, kterou zde Napoleon podepsal s ruským carem Alexandrem I. Ta upevnila jeho moc ve střední Evropě a zajistila, že Rusko stálo na jeho straně.

Šlo o velmi významný posun, který znamenal změnu sil hlavně ve sporech Napoleona s Velkou Británií a Švédskem. Proto není divu, že se vůdce Francie rozhodl vše náležitě oslavit. Naplánoval bohatý oběd, po kterém se měl konat hon. Aby měl se svými hosty co lovit, pověřil náčelníka svého štábu Alexandra Berthiera, aby vše zařídil. Ten se dal do práce a sehnal i dostatek zajíců, kteří měli být těsně před lovem vypuštěni. Tím mělo být zajištěno, že lovci budou mít po čem střílet.

Hromadný útok hordy ušáků

Kolik zvířat přesně bylo, není jasné, ale historické prameny se shodují, že minimálně tisíc, některé dokonce mluví o 3 000. Když lovci přijeli na místo, pomocníci otevřeli dveře klecí. Ovšem stalo se něco neočekávaného. Místo toho, aby zvířata začala utíkat a snažila se zachránit si vlastní život, doslova se začala hrnout k lovcům v čele s Napoleonem.

Jejich příval byl nezastavitelný. Nepomáhala střelba, navíc nabití tehdejších zbraní vyžadovalo čas. Když se zvířata dostala až k lidem, začala po nich lézt. Napoleonovi údajně rozkousala i jeho kabát. Vojevůdce se do nich snažil šlehat bičíkem, ale marně. Důstojníci proto museli svého vůdce ze sevření zvířat vysvobodit, poté nasedl do kočáru a odjel. Muž, který čelil mocným armádám, nakonec utekl před tlupou ušáků.

Ukázalo se, že za vším byla chyba Berthiera. Ten se totiž obrátil na místní chovatele, kteří mu dodali dostatek zvířat. Nejednalo se ale o žádné divoké zajíce, ale o zvířata chovaná v zajetí. Byla zvyklá, že od lidí dostávají potravu. Když se pak hladoví zajíci dostali ze svých klecí a viděli skupinu lidí, doufali, že jim dají něco k jídlu. Instinkt a hlad byly tak silné, že je nedokázal zastavit ani největší vojevůdce té doby.

Článek Ostudná porážka Napoleona Bonaparte – u Tilsitu ho napadla horda zajíců, které se nedokázal ubránit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Opětovný zájem o císaře

Zájem o slavnou bitvu s sebou logicky nese opětovný zájem o samotnou osobu Napoleona Bonaparte. Ten se musel po prohrané bitvě uchýlit na ostrov Svatá Helena, kde roku 1821 zemřel. Následovala pitva, při níž byly podle více zdrojů z císařova těla vyjmuty orgány včetně toho pohlavního. Napoleonův komorník ve svých pamětech uvedl, že pitvající doktor si počkal na chvilku nepozornosti okolí a jednu část těla dal stranou.

Tuto část, která nejspíš zahrnovala i odřezaný penis, pak předali italskému knězi. Tak začíná zajímavé putování tohoto údu kolem světa. Penis směřoval nejprve do Londýna k jistému knihkupci a cestoval jako „mumifikovaná šlacha“. Pak ho čekala další cesta, konkrétně přes oceán až do daleké Filadelfie. Tam se roku 1927 objevil ve sbírkách Muzea francouzského umění a redaktor The Times ho popsal jako „ztýraný proužek tkaničky z jelenice“.

Osudy císařova přirození

Penis si později zakoupil blíže neurčený urolog z New Jersey za cenu kolem 75 000 Kč. Jeho vlastníkem se posléze stala lékařova dcera jménem Evan Larrimer, která ho má ve svém majetku nejspíš dodnes. Napoleon sám zemřel pravděpodobně na rakovinu žaludku, jeho ostatky jsou uloženy v Paříži. Podle dostupných zdrojů ovšem zůstalo z těla jen několik kostí, zbytek – včetně právě penisu – se postupně ztratil, většina během pitvy.

Napoleonův služebník se později přiznal ke krádeži dvou kousků císařova žebra, když využil chvíle, kdy „na tělo nebyly upřeny anglické oči“. Uloupené pozůstatky později skončily u kněze Vignaliho, který je ze Svaté Heleny propašoval do svého domu na Korsice. Ostatky významných osobností všeho druhu byly v těch dobách předměty s obrovskou přitažlivostí a stávaly se součástí majetku velmožů. I Napoleonův inventář se stal sbírkou trofejí a cestoval po celé Anglii.

Zdroj: MagnusMundi

Článek Napoleonský komplex není jen o osobním vzrůstu člověka. Dle historie tomu odpovídá i příběh o císařově údu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.